busybee

I přes vodopády řeky plynou dál svět se točí, točí, točí a voda padá, padá, padá, padá, padá...Hezká tečka za skvělým seriálem.

Je to hustější a hustější. Finger skvělej a nakonec Alice. Co víc si můžu přát.

Zatím nejlepší díl. Perfektně zachycená atmosféra počátku 90.let mě vtáhla do děje už v předchozích dílech, ale tady mě u některých pasáží rozkrývaní orlických vražd až mrazilo. K výkonu ústřední herecké dvojice není třeba co dodávat, zvlášť mě potěšilo i obsazení mnoha neokoukaných tváří, které se v seriálu mihnou.

„Víte, v čem jsme dobří? V odsuzování. V ukazování prstem. Odpustit neznamená zapomenout. To neznamená předstírat, že se nic nestalo. Odpustit znamená milovat. Milovat někoho bez ohledu na jeho vinu. Ať je jakákoli.“ Tohle je ten typ filmu, který mě uchvátil od začátku do konce, s oduševnělým výkonem Bartosze Bielenia, mladíka, který se shodou okolností začne vydávat za kněze poté, co se dostal z pasťáku. Jeho postava přináší do města pragmatickou, smysluplnou spiritualitu a snaží se pomoci vyléčit místní obyvatele z tragédie, která za sebou zanechala nejen sedm mrtvých, ale i ostrakizovanou ženu. Líbilo se mi téma odpuštění a jak je těžké toho skutečně dosáhnout, a jak se to vztahuje na tuto nešťastnou ženu i falešného kněze, kteří oba zoufale odpuštění potřebují. Film se pohybuje na hranici mezi vyobrazením pozitivního vlivu náboženství – dělá z nás lepší lidi a je zdrojem velké útěchy – a jeho trefnou kritikou, jako je zmínka, že nějaký papež si myslel, že celibát by byl dobrý nápad a „teď je to problém. Většinou však ukazuje sílu ducha pozvednout lidi nad jejich základní instinkty a nejlepší momenty jsou ty, kdy mladý kněz tuto sílu ovládá. Scéna, kdy vede po silnici pohřební průvod a vidíme bohatého starostu, jak si myje auto, je jedním z takových okamžiků. Film není bez chyb, ale žádná z nich není příliš do očí bijící a režisér Komasa vypráví příběh dobře a poutavě. Vřele doporučuji.

"Viktor Čistič" v dánském provedení.

Právě jsem se vrátila z promítání Králíčka Jojo. Bylo to zábavné a zničující zároveň. Taiko, ty úžasný parchante, to se ti zase povedlo!

Tento film je křehký a smyslný zároveň. Skrývá něco, co se vás dotýká. Charaktery přetékají z jednoho do druhého, takže nedokážete říct, co bude v následující scéně. I jídlo, dům a prostředí zde mají svůj charakter. Vše se prolíná a plyne v poklidné atmosféře a telefonát na konci filmu připomíná, že to vše, co se stalo, nebyl jen sen. A i když to je pryč, tak tu zůstává zkušenost, kterou je třeba si uchovat. Je to skoro jako tajemství, které lze číst na Eliově tváři. Éterická hudba Sufjana Stevense tento snový zážitek jen umocňuje. "Do I know you ?"

And the OSCAR goes to...Rami Malek !