Stanley

Pro toho, kdo o tematice duševního traumatu už aspoň trochu něco ví, nepředstavuje dokument nic objevného. Film přitom spíše než důkladným pojednáním o samotném tématu prezentuje především Dr. Gabora Matého a působí jako výkladní skříň jeho praktik, metod, poznatků, názorů a především jeho osobnosti. Vytváří tak dojem, jako kdyby byl Dr. Maté jediným odborníkem zabývajícím se touto problematikou. Vzhledem k tomuto pojetí je skoro až s podivem, že se film nejmenuje The Wisdom of Maté. Kromě povrchního nastínění samotné problematiky se však film odvažuje nahlédnout na celou věc také globálněji - systemicky, holisticky, celospolečensky. V tomto spektru pak vyznívá jako kritika odlidštěnosti celé naší (tj. západní, nyní již globalizované) kultury - kritika společnosti nemocné zvráceným kapitalismem, materialismem, konzumerismem, institucionalismem... Představuje náš svět jako monstrózní produkt kolektivního traumatu, svět, kde masová deprivace se stala normou a kde epidemie duševních poruch nabobtnává do nekontrolovatelných a navíc i nereflektovaných rozměrů. Prezentují se zde i určité projekty snažící se jít proti trendům doby, kdy nejpostiženější jedince místo společenské ostrakizace se snaží léčit a opečovat jejich nenaplněné bazální potřeby. Nicméně sám Dr. Maté střízlivě uznává, že na poli globálních standardů se v tomto ohledu ničeho výrazně nového směrem ke "zcitlivění" naší společnosti nejspíš nedožije.

Velmi nadějný námět, avšak prapodivné zpracování. Chovám k tomuto filmu ambivalentní pocity, pro které se mi jej těžko hodnotí. Na jednu stranu vnímám jeho specifické kvality, oceňuji snahu o netradiční uchopení látky, její pojetí, hypnotickou atmosféru filmu, alternativní (apokryfní) pohled na dějinné události, snahu o vykreslení psychologie postav atd. Na druhou stranu film zavání jakousi strnulostí, křečovitou namydleností, historickou i duchovní nevěrohodností (co tam proboha dělají ti černoši?)... Celkově to prostě vypadá jako dlouhý videoklip k nějakému modernímu lyrickému etno songu. Zdá se mi, že film neví, kudy se má vydat, o co mu vlastně jde, pro koho je určen, jaké má vůbec sdělení...? Na zfilmování takovéto látky si měl režisér počkat a natočit ji třeba až za 20-30 let, kdy snad bude zralejší, usebranější, po filmařské a hlavně i osobnostně-lidské stránce zkušenější. Takto se zařazuje jen do dlouhé řady těch, kteří si na podobné látce spíše jen vylámali zuby. Byť film zasluhuje jistou pozornost, obecně vyvolává spíš rozpačité úšklebky a po pár letech si na něj už nikdo nevzpomene...

Velmi zdařilý dokument snažící se v rámci dostupných možností přiblížit a zprostředkovat zážitky a zkušenosti několika účastníků halucinogenních dobrodružství při požití látky získávané z ropuchy koloradské. Hlavní hodnota dokumentu přirozeně nespočívá jen ve výpovědi samotných zážitků daných účastníků, ale především v tom, na co ti, kteří touto zkušeností prošli, nejčastěji poukazují. Bohužel osobní zkušenost je nepřenositelná, a tak názory na tento film se jistě budou vyhraňovat na příznivce a odpůrce psychedelických látek a zřejmě i psychospirituální tématiky vůbec. To se ukázalo už na besedě pořádané po autorské projekci na akademické půdě, kde se do tvůrců dokumentu a zástupce transpersonálních psychologů (Michael Vančura) navážel hlavní představitel hnutí Sysifos (Čeněk Zlatník), který neudržel na uzdě svou emotivní zaujatost vůči Stanislavu Grofovi. Podobné vyhrocené názory jistě brzy uvidíme i na zdejších komentářích, které se tu začnou objevovat. Bohužel podobnými třenicemi si často necháváme zatemnit zrak a ztratit tak ze zřetele to skutečně podstatné, co se v tomto dokumentu sděluje a co si z něj může odnést každý divák bez ohledu na to, zda sám má či nemá jakékoli (psycho)spirituální zkušenosti.

Těžko pro tento výtvor vymyslet přiléhavější název než právě "Ugly". Depresivní spletenec pár beznadějných osudů, v nichž se divák po většinu stopáže dočista ztrácí, nevzbuzujíc přitom zájem o nic, co se ve filmu odehrává. Od začátku do konce film vyvolává jen pocity zmaru, pachuť bezduché marnosti a bezúčelnosti. Jen s velkým vypětím sil v něm lze nalézt cokoli aspoň trochu podnětného, přínosného a smysluplného, kvůli čemu od filmu neodejít a vydržet jej až do trpkého a nic neříkajícího závěru.

Náhled "letem světem" do vybraných zednářských lóží s rozhovory několika členů a mistrů, kteří nám letmo sdělí něco ze svých životů a významu zednářství pro ně i pro celou společnost. Dokument je možná unikátní v tom, že dává nahlédnout do interiérů některých zednářských budov a komplexů, nedozvíme se však vůbec nic konkrétnějšího o samotném zednářském učení, o jejich rituálech, spiritualitě atd., vyjma obecných ideálů bratrství, sounáležitosti a důrazů na morální, etické a sociální hodnoty. V tomto pojetí by dokument mohl pojednávat o kdejakém jiném spolku - od myslivců po hasiče - a ne o tajuplném a kontroverzemi opředeném sdružení, jejichž mnozí členové hýbali lidskými dějinami.

Cesta času je jako velký audiovizuální Rorschachův test. Na toto projekční plátno si coby reakce na sledování filmu každý divák promítne to své - své postřehy, své názory, postoje, emoce a celkově rozličnou směs produktů mysli. Veškeré zpozorované, zachycené a případně i zformulované postřehy nevypovídají ani tak o Malickově filmu jako spíš o tom, kdo se dívá. Dalo by se totiž říci, že film sám o sobě příliš nic neříká, k ničemu neinklinuje, k ničemu nás nenabádá a nic okatě konkrétního nám nechce sdělit - pouze nám předestírá nekomentovaný náhled na vznik a vývoj naší Země a života na ní. Nejde o klasický přírodopisný dokument (přestože je natočen s maximální vědeckou přesností), ani o filmovou báseň (přestože nepostrádá poetickou formu), ani o žádnou ideologickou výpověď, a právě to může být jeho největší devizou. Dokument jednoduše zobrazuje prostý náhled na vývoj přírody na Zemi a diváka nechává, ať si o tom myslí, co chce, a ať si z toho pobere cokoli, co odpovídá jeho vlastnímu vnitřnímu nastavení. Je to jako sledování přírody samé – nemluví k nám naším vlastním jazykem, nikdo nám nic u toho neinterpretuje a jsme při tom odkázáni jen sami na sebe – na to, co se nám při pozorování přírodních procesů jeví a co se při tom z nás samých vyjevuje. Film nepokládá žádné otázky a nedává žádné odpovědi. Nebyl by to však Malick, aby nevytvářel prostor k tomu, kde si můžeme zvědomovat vlastní niterné otázky týkající se základních témat života a člověka na Zemi: Kde se tu vzal život? Co určuje jeho vývoj? Kde jsme se tu vzali my lidé? Kdo vůbec jsme? Jak se zde vyskytla inteligence a vědomí? Co to vůbec je inteligence a vědomí? Odkud to pochází a kam to všechno směřuje? Kdo a proč vlastně pokládá tyto otázky? A jaký je smysl toho všeho? ...Při sledování tohoto filmu můžeme brzy pocítit, že mlčící příroda je vůči našim otázkám dvojsečná. Pro toho, kdo zůstává při konfrontaci s náhledem na obrazy přírodních procesů u lidských slov a lidského myšlení, dostává se v konečném důsledku k rezignujícímu tichu a bezradné prázdnotě. A u toho, kdo umí alespoň trochu nahlížet napříč lidskými slovy a lidským myšlením vstříc jazyku přírody, může spatřit náznaky něčeho, co je taktéž jen o rezignujícím tichu a bezradné prázdnotě. To první však má vlastnosti bezvýznamnosti, to druhé má charakter zázraku...

Učebnicová ukázka hollywodské popcornovky. Právě takovéto filmy, jejichž zápletku tvoří řešení v podstatě puberťáckých záležitostí (erotično, hledání sebe sama, vztahové trable, směřování života, užívání "food, fun, friends"…), modelově prozrazují duševní úroveň mainstremového amerického publika, které zastydlo ve fázi dospívání. V podstatě jde o vesmírnou Modrou lagunu pro současnou generaci s pár lacinými pokusy o určitou filosofickou a psychologickou rovinu. Ne že by pohled na dva hlavní hezounky nebyl líbivý, ale těžko se lze bránit pocitu zklamání z nevyužitého potenciálu jinak nadějného námětu v netradiční scenérii.

Dokument, který dává nahlédnout do současných exorcistických praktik v polských církvích, sleduje zároveň několik vybraných případů mladých lidí, kteří podstupovali exorcistické obřady. Film podává bohužel pouze jednostranný pohled na celou problematiku, dopouští se redukcionismu a vytváří tak dojem, že za celým fenomém posedlosti se skrývají jen jakési povrchní záležitosti psychických obtíží mladých teenagerů, kterým by místo nešťastných pokusů o uzdravení pomocí nefunkčních středověkých metod pomohlo jen pár hodin psychoterapie. Chybí fundovanější stanoviska z pozice jiných zainteresovaných stran, které k tomu mají co říci - ať už z církevních či necírkevních kruhů - chybí i podrobnější psychologický pohled na věc (především hlubinně-psychologický, transpersonální atd.). Filmu se nepodařilo podchytit zkoumanou problematiku ve své komplexnosti a dokument tak trpí nevyvážeností a zjednodušující tendenčností.

Unikátní dokumentární počin týkající se tématu, které je zejména pro naši euroamerickou mentalitu natolik palčivé, že se nám kolem toho motá spousta emocí, zmatků a neporozumění, v nichž je těžké se bez vlastních zásadních životních zkušeností fundovaně orientovat. Přitom od úsvitu věku všech lidských kultur je známo, že kdo neporozumí smrti, nemůže porozumět ani životu.

Asi nejlepší a nejhodnotnější část z jinak unikátní dokumentární série. Prý vůbec poprvé v historii bylo autentickými haitskými vúdú kněžími dovoleno nafilmovat části jejich originálních obřadů a ceremonií, jelikož V. Poltikovič při setkáních s nimi získal jejich mimořádnou osobní důvěru.