Cesta času

Čo sa týka samostatných záberov, tie sú geniálne, ako klipy by som hodnotil za 5*. No lenže ide o samostaný dokument a problém nastáva pri tom, že to vôbec nedrží pokope. Na roztrieštenosť v poetickej mysli Terrenca Malicka som si zvykol a pri spirituálnych pochodoch mi úplne sedí, no nesedí mi to pri dokumente o zrode sveta ako ho poznáme. Prakticky som sa nič nového nedozvedel iba som sledoval geniálne zábery ktoré boli prerušované amatérskym videom z nejakých osláv zo sveta. A to som si najprv myslel, že to tam naschvál nasekal človek ktorý film hodil na net. Bohužiaľ som troška viac sklamaní ako som očakával. (21.08.2017)

Matko? Co jsme to viděli? Matko? Málo hudby. Prázdný vesmír. Proč tak málo dobré hudby, matko? Hudba povznáší duši. Slovo. Mnoho prázdných slov. Prázdný vesmír a prázdná slova. Proč tolik prázdných slov, matko? Zrození. Krása obrazů. Málo krásných obrazů. Proč tak málo krásných obrazů, matko? Nevyrovnanost částí je zhoubou pro celek. Kam kráčíme, matko? Cesta času? Brzké zapomnění. (05.09.2017)

Príjemná existenciálna meditácia, ktorá vám síce nezodpovie žiadne otázky, ale uvedie vás do pokojnej nálady "sme len mikrosúčasťou kolosálneho vesmírnu a naše problémy sú iba malicherným produktom našich myslí". Väčšina filmu pozostáva z pekných National Geographic záberov prírodných javov, sprevádzaných Malickovymi filozofickými, alebo skôr životnými replikami, čítanými Cate Blanchett. Do toho sú ale prestrihávané rušivé vsuvky "videokazetových" záberov civilizačnej chudoby z Indie či blízkeho východu. Ako kontrast podľa mňa nefungujú. Godfrey Reggio v jeho trilógii kontrastuje kompaktnejšie, a i bez slov je výhovornejší a obsažnejší. (08.09.2017)

Výpověď vizionáře Terrence Malicka pod mikroskopem. Záběry sopky fascinující, padající meteorit a jeho dopad mrazivý. Vesmír Malick zachytává dokonale, jakoby se fotky z Hubble Space Telescope začali pohybovat. Voyage of Time má svůj čas a nemá začátek, ani konec. Ale raději volím v téhle sekci kolekci BBC. [Aff, 2017] (18.06.2017)

Cesta času je jako velký audiovizuální Rorschachův test. Na toto projekční plátno si coby reakce na sledování filmu každý divák promítne to své - své postřehy, své názory, postoje, emoce a celkově rozličnou směs produktů mysli. Veškeré zpozorované, zachycené a případně i zformulované postřehy nevypovídají ani tak o Malickově filmu jako spíš o tom, kdo se dívá. Dalo by se totiž říci, že film sám o sobě příliš nic neříká, k ničemu neinklinuje, k ničemu nás nenabádá a nic okatě konkrétního nám nechce sdělit - pouze nám předestírá nekomentovaný náhled na vznik a vývoj naší Země a života na ní. Nejde o klasický přírodopisný dokument (přestože je natočen s maximální vědeckou přesností), ani o filmovou báseň (přestože nepostrádá poetickou formu), ani o žádnou ideologickou výpověď, a právě to může být jeho největší devizou. Dokument jednoduše zobrazuje prostý náhled na vývoj přírody na Zemi a diváka nechává, ať si o tom myslí, co chce, a ať si z toho pobere cokoli, co odpovídá jeho vlastnímu vnitřnímu nastavení. Je to jako sledování přírody samé – nemluví k nám naším vlastním jazykem, nikdo nám nic u toho neinterpretuje a jsme při tom odkázáni jen sami na sebe – na to, co se nám při pozorování přírodních procesů jeví a co se při tom z nás samých vyjevuje. Film nepokládá žádné otázky a nedává žádné odpovědi. Nebyl by to však Malick, aby nevytvářel prostor k tomu, kde si můžeme zvědomovat vlastní niterné otázky týkající se základních témat života a člověka na Zemi: Kde se tu vzal život? Co určuje jeho vývoj? Kde jsme se tu vzali my lidé? Kdo vůbec jsme? Jak se zde vyskytla inteligence a vědomí? Co to vůbec je inteligence a vědomí? Odkud to pochází a kam to všechno směřuje? Kdo a proč vlastně pokládá tyto otázky? A jaký je smysl toho všeho? ...Při sledování tohoto filmu můžeme brzy pocítit, že mlčící příroda je vůči našim otázkám dvojsečná. Pro toho, kdo zůstává při konfrontaci s náhledem na obrazy přírodních procesů u lidských slov a lidského myšlení, dostává se v konečném důsledku k rezignujícímu tichu a bezradné prázdnotě. A u toho, kdo umí alespoň trochu nahlížet napříč lidskými slovy a lidským myšlením vstříc jazyku přírody, může spatřit náznaky něčeho, co je taktéž jen o rezignujícím tichu a bezradné prázdnotě. To první však má vlastnosti bezvýznamnosti, to druhé má charakter zázraku... (15.11.2017)