Kydzej

Všechny díly Sobíka trvají 3 hodiny a 57 minut, já to zvládnul za 3:58. Ve čtvrtém díle jsem se totiž musel na minutu nadechnout. Před shlédnutím jsem byl kminisérii skeptický - č.1 na Netflixu ve 30 zemích na světě, to zas bude něco. A opravdu to bylo něco. Sobík mě dokázal bravurně psychicky zdeptat. Smát se budu ještě hodně dlouho. PS: Každej jsme v cizím příběhu tak trochu padouch.

Strach, beznaděj a zloba. "Můj mozek se na to všechno snaží zoufale zapomenout, ale kamera mu to nedovolí." - Mstyslav Chernov (autor dokumentu). Asi mi při sledování televize nebylo nikdy hůř.

Dusno letní bouřky jsem si sice neobjednal (žádné 4D kino prosím. Děkuji.), přesto jsem nedobrovolně obdržel koláče pod paže a teplá pára mi zamlžila brýle, přes které jsem však stále viděl namalovanej sen pastelovými barvami. Po celou dobu jsem si je odmítl sundat a vyčistit, jen abych nepřišel o kus tohoto “relatable opusu”. Paní Le Bon, vy jste mě celé léto dvašestnáct sledovala a napsala jste to celý O MĚ? Vy jedna!!! Nechť je Vám odpuštěno. Jemnost a cit pro detail režisérky mi nedá spát. “Coming of age” žánr zkombinovaný s hororovými “úcvrky” z pohledu milé dětské perspektivy mi vytesaly na tváři příjemnou stominutovou křeč. :). Podržením záběrů na až někdy mrazivou délku si film udržuje působivé napětí a donutí i nefanoušky artových rozvláčností přemýšlet o tom, co bude dál. Le Bon se nebála ukázat sexuální napětí mezi hlavními postavami na plnej párek a tím zaplnila moji díru v rohlíku (srdci), kterou vydlabali žánroví kolegové tohoto filmu. Několik “call backů” zpět na začátek filmu a otevřenej konec, kde si každý divák najde to svoje, mi zprostředkovaly kečup na můj pikador z letní poutě a já se do něj s chutí zakousnul.