Reklama

Reklama

Studentka módního návrhářství Eloise (Thomasin McKenzie) se právě přestěhovala z ospalé anglické vesničky do životem pulzujícího Londýna. Už to může s psychikou mladé holky solidně zacloumat. Mnohem víc ji ale ovlivňují „noční dobrodružství“, které zažívá po usnutí v pronajatém pokojíku vlídné paní domácí (Diana Rigg). Ve snu se vrací časem do šedesátých let, do proslulé londýnské čtvrti Soho a nočního klubu Café De Paris. Tady potkává talentovanou zpěvačku a tanečnici Sandie (Anya Taylor-Joy), které chybí už jen krůček k tomu, aby se stala opravdovou hvězdou. Sandie má silné kouzlo osobnosti, kterému Eloise podléhá čím dál víc, stejně jako stylu, tónu a divokosti zlatých šedesátých. Podléhá jim tak, že si nevšímá, jak mezi všemi těmi barvami začínají převládat temné tóny, a že její noční pouto s minulostí začíná pronikat i do její každodenní existence. Eloise si uvědomuje, že Sandie nemusí být jen výplodem její fantazie, ale skutečnou lidskou bytostí, která ji z minulosti zoufale volá o pomoc. Eloise se jí rozhodne zachránit. Je to šílené? Možná. A nebezpečné? Zcela určitě. (CinemArt)

(více)

Videa (4)

Trailer 1

Recenze (424)

Arsenal83 

všechny recenze uživatele

Celkom fajn horor s dobrou pointou o duchoch minulosti, pričom rozuzlenie môže diváka prekvapiť. Veľmi sa vydarila atmosféra šesťdesiatych rokov, všetko pekne zladené od kostýmov, cez účesy až po hudbu. Samotný príbeh ale nepovažujem za výrazný natoľko, aby som si film niekedy pustil znova. Každopádne je to psychohoror, ktorý napriek tomu, že nič extra nové nepriniesol, ponúkol solídnu zápletku a zaujímavé paralely medzi minulosťou a súčasnosťou. ()

tron 

všechny recenze uživatele

Ja sa teda nečudujem, že to bol kolosálny prepadák. Ani tri dni po pozretí neviem, čo si mám o Poslednej noci v Soho myslieť. A to mám rád prácu Edgara Wrighta a mám rád horory. Ale toto bolo fakt... mimo? Jedno treba Wrightovi uznať: ľudstvo by malo byť súdené za to, že mu doteraz neumožnilo natočiť muzikál. Ak by k niečomu takému došlo, mohla by byť výsledkom nová Pomáda. Dokonca by som sa vonkoncom nebránil tomu, aby natočil rovno jej remake. Samozrejme s Anyaou Taylor-Joy a Mattom Smithom v titulných rolách. Tanečné a spevácke scény sú skvelé. Žiaľ, čo sa zvyšku týka, vôbec som sa nechytal. Kasting dobrý, atmosféra dobrá, réžia dobrá, ale šlo to (úplne mimo mňa a 2* tomu nedám len preto, že by mi to pripadalo (pri všetkej námahe zo strany tvorcov) nefér. ()

Reklama

Kudly4 

všechny recenze uživatele

Na to, že ten anglickej styl vůbec nemusím, tak tohle se sledovalo celkem dobře. Musím pochválit výbornou hudbu, tu jsem si užil, McKenzie a Taylor-Joy, dobrý duo, pěkně zahráno, nevadila mi ani jedna z nich. Čekal jsem ale o něco komplikovanější děj, bylo to ve výsledku strašně moc jednoduchý i nudný. První polovina byla excelentní, ta druhá, kde to byla už jen samá halucinace, mě už moc nebavila a finální rozuzlení bylo na můj vkus předhozeno právě jako tupounovi, chtěl jsem si možná vytvořit svůj vlastní konec. Každopádně, jedná se o lehčí Hororové drama, se skvělou atmosférou a řekl bych, že spíše pro ženské publikum. Kdybych to sledoval s buchtou, při sklence vína, tu čtvrtou hvězdu bych možná i dal. ()

MrHlad 

všechny recenze uživatele

Edgara Wrighta mám rád, ale čím vážněji se tváří, tím větší s tím mám problém. Takže dám vždycky přednost Soumraku mrtvých a Jednotce příliš rychlého nasazení před povrchně přestylizovaným Baby Driverem. A teď i před Poslední noci v Soho. Jeho novinka mi připomínala del Torův Purpurový vrch, tedy horor, který byl po všech stránkách skvělý audiovizuálně, i žánrově. Jen jsem u něj měl pocit, že si režisér plní nějaký svůj sen a skládá poctu oblíbenému žánru, oblíbené době a oblíbené formě. A dělá to skvěle, jenom jako kdyby to celé točil spíš pro sebe než pro kohokoliv jiného. Na druhou stranu Wrightovy hrátky s barvami, skvělý soundtrack, nádherné kostýmy a čas od času i jeho typické audiovizuální hrátky pořád fungují skvěle. A Thomasin McKenzie je výtečná a Anya Taylor-Joy jí šlape na paty, ale nestačí to. Wright dělá Poslední nocí v Soho radost hlavně sobě, což mu přeju, ale tleskat mu za to nebudu. ()

Bluntman 

všechny recenze uživatele

tl; dr: U POSLEDNÍ NOC V SOHO jsem si čvachtal podobně jako letos u CANDYMANA a ZHOUBNÉHO ZLA. Níže obsáhlá metakritická argumentace, kterou nemusíte číst, raději se vypravte do kina.__________ POSLEDNÍ NOC V SOHO je pojmenovaná podle písně kapely Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Tich, která byla v první desítce poslechovosti za rok 1968. Trivia - vlastně ne až tak podstatná informace o díle - vytváří určité očekávání a spojení, vyjádřitelné například následujícími otázkami: Půjde o další režijní a spoluscenáristický počin Edgara Wrighta, který se spoléhá víc na odkazování než vyprávění, na opájení postupy strhávajícími pozornost na sebe? A v jakém vztahu bude k Tarantinovi, který se ve svém posledním filmu taktéž navracel do šedesátých let a který ve své polovině Grindehouseu zmíněnou kapelu popularizoval užitím hitu Hold Tight? Otázky o to palčivější, když dosavadní kritické ohlasy mají za to, že jde o ve výsledku nesoudržné, protože na četných referencích a multižánrovosti postavené, dílo, ve kterém chybí přesah tarantinovek, případně tento není dostatečně organický.__________ Po zhlédnutí jsem příjemně překvapen, protože jde o zdaleka nejsoustředěnější wrightovinu, a tak negativní názory připisuji jednak určité estetické necitlivosti, jednak tomu, že oproti ostatním wrightovinám je to zprvu opojné posléze narušováno. Muzikálově akční pasáže v BABY DRIVEROVI anebo hudebně komediální pasáže v SOUMRAKU MRTVÝCH představovaly estetickou slast, ale v SOHO dochází k vytržení z počátečního zaposlouchání se do písní dřívější doby a z noření se do swingujících šedesátek, zprvu slastné značně znepříjemní v duchu vyznění o neidealizování si předchozích dob (viz scéna s A Capella Downtonw v rovině minulosti a Happy House od Siouxsie and the Banshees při vynořování se minulosti v současnosti).__________ Nesouhlasím ani s nesoudržností kvůli aluzivnosti, protože POSLEDNÍ NOC V SOHO je pastiš, která skrz upomínání na minulost, počiny z ní i postupy anebo populární (sub)žánry komentuje docela dávné i současné v našem světě (prostituci, potažmo nucenou prostituci, v showbyznysovém prostředí, stigmatizaci nemlčících žen jako psychicky narušených, ozvuky praktik tehdy v dnešních časech ad.). Wright vždy pracoval s osvědčenými schématy žánrového vyprávění (zombie epidemie, policejní parťáci vyšetřují úmrtí na anglickém venkově, mladík bojující o svou milovanou, bankovní lupič před poslední štací...), která sjednocovala jinak co do odkazů a kombinování různých tradic rozbíhavé snímky. Nejinak je tomu tentokrát, když jde o metafikční narativ o vzestupu a pádu hvězdy v uměleckém odvětví, akorát zde ozvláštněný jednak dualismem (pád jedné, vzestup druhé postavy), jednak přináležitostí k ming-game/puzzle filmům. Nevadí, že jednotlivé dílky skládačky do sebe zapadnou docela předvídatelně, protože jde o hru na cestě ke složení výsledného obrazu: od teenage dramedie přes giallo a duchařský/zombie horor až ke slasheru, přičemž vše je navázáno na narativ vzestupu a pádu hvězdy. Nevadí ani, že psychická nestabilita protagonistky a odvisle od toho nespolehlivost části vyprávění je dost profláknutý trik, protože pohrávání si s (ne)věrohodností mysli a následně s očekáváním publika motivuje žánrovou kombinatroniku a referování k řadě inspiračních vzorů (Hitchcock, Polanski, Argento, Bava ad.). Žánrové hrátky se podřizují vyprávění, nerozkližují ho. A k mému šoku je tohle nejumírněnější wrightovina co do stylové ekvilibristiky, protože práce s návazností i nenávazností na úrovni hladkosti přechodů mezi oběma rovinami je odvislá od vztahů mezi oběma rovinami, oběma protagonistkami a jednotlivými žánrovými polohami: od kompozičních návazností a sjednocující hudby v rovině šedesátek až k diskontinuitním vpádům šedesátek do 21. století s náhlými vpády dialogů, barevných i kamerových kompozic apod. I proto tahle wrightovina není žádná tarantinovka, která by byla obdobou krasosmutku po nevinnosti šedesátek ala TENKRÁT V HOLLYWOODU, ale spíše cinefilně a audiofilně poučenou pastiší-komentářem se silnými, komplikovanými a komplexními ženskými hrdinkami ala GRINDHOUSE: AUTO ZABIJÁK. () (méně) (více)

Galerie (43)

Zajímavosti (18)

  • Název Poslední noc v Soho vnukl režisérovi Edgaru Wrightovi ve skutečnosti Quentin Tarantino. Tarantino již dříve ve svém filmu Grindhouse: Auto zabiják (2007) použil skladbu od skupiny Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich – „Hold Tight“. Během rozhovoru o právě zmíněném filmu a kapele se Tarantino měl zeptat Wrighta, zda od nich slyšel skladbu „Last Night in Soho“. Poté řekl, že je to nejlepší titulní skladba k filmu, který nikdy nebyl vytvořen. (LucasAbelle)
  • Mezi prvními nápady na název filmu byly názvy „Red Light Area“ a „The Night Has a Thousand Eyes“. (LucasAbelle)

Související novinky

NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD

NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD

31.12.2021

Přichází den, kdy se každoročně obracíme na nejoblíbenější uživatele, aby se nám svěřili se svými topkami 3 filmů (a případně 3 seriálů) uplynulého roku. Od loňska je navíc doplňují i vybraní… (více)

Anya Taylor-Joy v dalším hororu

Anya Taylor-Joy v dalším hororu

25.08.2021

Herečka Anya Taylor-Joy (Dámský gambit) si velmi oblíbila spolupráci s režisérem Robertem Eggersem. Do Hollywoodu ostatně prorazila díky filmu Čarodějnice, teď se ale objeví i v jeho vikingské… (více)

Fiennes a Taylor-Joy v černé komedii

Fiennes a Taylor-Joy v černé komedii

08.06.2021

Herečka Anya Taylor-Joy (Dámský gambit) a herec Ralph Fiennes (Harry Potter a Ohnivý pohár) si společně zahrají v černé komedii / psychologickém thrilleru The Menu pro studio Searchlight. Film bude… (více)

Edgar Wright a nová adaptace Běžícího muže

Edgar Wright a nová adaptace Běžícího muže

20.02.2021

Přichází dobré zprávy pro fanoušky filmů na motivy literární tvorby Stephena Kinga. Studio Paramount Pictures právě jedná s režisérem Edgarem Wrightem (Baby Driver, Soumrak mrtvých) o spolupráci na… (více)

Reklama

Reklama