Zuzanyje

Na tomto filmu je úžasné, že jeho scénárista Tom Stoppard skutečně vychází ze skutečných (známých) okolností a událostí alžbětinského divadla v Anglii. A na to pasuje samozřejmě smyšlený romantický příběh Romea a Violy. Já jsem se na tomto filmu vlastně učila a používala to jako materiál k poznání divadelní praxe za Shakespeara. Jediné, co mě na tom filmu jaksi mrzí, je, že nedokážu Gwyneth Paltrow věřit její mládí a panenství... Připadá mi k Shakespearovi poněkud stará...

Další z Menzelových filmů, v němž se mu krásně podařilo (stějně jako u hrabalovských románů) přenést poetiku literární předlohy do filmové podoby. Ta vznosná a expresivní vančurovská mluva vůbec nejde proti ději... Naopak umocňuje tu pohodu a línost léta, jehož způsob zdá se být poněkud nešťastným. Famózní herecké výkony a nádherná mladinká Jana Preisová... Jeden z filmů mého srdce...

Musím říct, že po Snowboarďácích, kteří mi přišli neuvěřitelně nudní, mě Rafťáci docela bavili... Zápletka je docela roztomilá, vtipně se proplétá příběh rodičů a kluků, kteří vyrazili za dobrodružstvím. To, co má být vtipné, obvykle vtipným je - to narozdíl od Snowboarďáků, kde fóry ne uplně vycházely... Právě s ohledem na cílovou věkovou kategorii (pro niž nesmí samozřejmě chybět zmínky o a touha po sexu) je to poměrně citlivě a vkusně natočeno... Mladí diváci si tu určitě najdou své...

Je zde oproti knize značný posun v postavě Štěpky. V Havlíčkově románu je to opravdu ošklivá dívka, tlusťoučká a vypasená. A její halasnost je způsobena právě snahou překřičet slovy vlastní neatraktivnost. O Ivě Janžurové - ač pro mnohé nemusí být zrovna kráskou první velikosti - nelze říci, že je ošklivá. Je potrhlá, je u ní patrná velká touha po lásce. Herzova Štěpka je ženštější, uštěpačnější ale přesto sympatičtější než silácká a humpolácká Štěpka Havlíčkova. Osudy obou dvou jsou tragické. Ale tragika je rovněž jiná. Tragika postavy, již ztvárňuje Iva Janžurová je ryze ženská a tudíž napovrchu zranitelnější a její slzy jsou patrné i pro její okolí. Havlíčkova Štěpánka bojuje se svým nepříznivým osudem býčí silou. Nechce naříkat, potlačí slzy, zahodí hořkou minulost, která ji snad někde hluboko uvnitř tlačí, ale napovrch se neprotlačí. Bojuje proti životu prací, v níž nachází svoji spásu. Jinak je ve filmu tematizována i Štěpčina touha po dítěti. Pro románovou Štěpku je to jen obrovská a marná touha. Pro filmovou hrdinku je vlastně toto osmyslnění jejího života téměř na dosah v podobě Pavlova nemanželského dítěte z dob jeho kadetských let. Iva Janžurová se coby Štěpka s dítětem setkává ve vlaku, poeticky si s ním hraje, leč nikdy se nedozví, že je to vlastně dítě jejího manžela. Přemýšlím stále o tom, jestli se mi takový závěr líbí, či nikoli. Je možná trochu moc idylický, byť ta idyla nekončí happyendem... Jakýmsi nesplněným snem, který rámcuje Štěpčin život... Ale přiznávám, že mě to vlastně dojalo. Možná právě to dojetí činí mou nerozhodnost při soudu tohoto motivu...

Ve filmu je výtečná hudba, soundtrack mě naprosto fascinuje. Jednotlivé příběhy filmu do sebe kaskádovitě zapadají a děje se navzájem ovlivňují... Ta tíživá atmosféra se nese celým filmem, stejně jako touha po lásce a uznání. A tahle touha se pak nese především na křídlech hudby. Každý hledá sám sebe... Je tu spousta nedořečeného. Spousta imaginace, s níž už musí divák naložit sám. Film nedává klíč k jednotlivým příběhům, ale přesto nabízí cosi jako řešení v podobě "uklidnění", "spásy", či čehosi takového... Tohle je pro mě Magnolia...

V celém filmu animuje Švankmajer pouze předměty. Nepoužívá herce, pouze z prostředí a jeho zvuků vzniká tíživý dojem a představa šílenství, která je všudypřítomná jak v Poeově povídce, tak v tomto filmu. Film je rovněž jedním z výsledků Švankmajerových pokusů s taktilním uměním. Tuto metodu následuje ve své hudbě k filmu i Jan Klusák, který společně s Švankmajerem svojí hudbou předměty animuje a oživuje. Stísněnost, strach, pouhé předměty evokují to mrtvolno, o němž Poe vypráví. A do toho všeho podmanivý hlas Petra Čepka...

Jedná se vlastně o 3 němé filmy, jejichž akce je ilustrována skvělou hudbou Jana Klusáka. Tak v dialogu věcném je každá z hlav charakterizována jiným druhem hudebních nástrojů - žestě kontra flétny... Navíc se v právě v tomto Dialogu věcném nejvíce projevují arcimboldovské vlivy... Švankmajer se sám přiznává k obdivu k manýrismu, Rudolfinské době a vědomému epigonství Arcimbolda (nutno dodat, že jinak epigonstvtím pohrdá). Tedy dvě animované hlavy složené v arcimboldovském duchu z různých předmětů se požírají navzájem. Člověk (lidská hlava) se pokouší pohltit vše, zpracovat, zničit rozmělnit. Tak chápu dialog věcný já... V dialogu vášnivém se při vášnivé hře smyčců spojí dvě postavy a když se opět rozpojí a rozpoutají hádku zbyde po nich jakýsi zbytek - dítě, za nějž žádný z těch dvou nechce přijmout zodpovědnost... V posledním Vyčerpávajícím dialogu se objevuje Švankmajerova obsese jídlem. Ta však zůstává obsesí ryze uměleckou, kdy s oblibou právě jídlo a akt stravování ve svých filmech tematizuje (později natočil známý a velmi úspěšný film s velmi příznačným názvem Jídlo). Sama obsese však paradoxně pramení již v jeho dětství, kdy jej jako neduživé dítě do jídla nutili... Právě tehdy se mu jídlo zřejmě zdálo dosti vyčerpávajícím.

Krásně ironický pohled na typickou českou "mužnost".

Nepovažuju tento film rozhodně za žádný zázrak, ale na druhou stranu - odsudky vůči němu mi přijdou hodně tvrdé. Zvlášť vzhledem k tomu, že je to jakýsi Brabcův experiment, natočit film za pouhých 24 hodin. Chápu, že se mezi diváky najde spousta těch, kteří čekají filmový zážitek, a okolnosti natáčení je nezajímají. Osobně však mám takovéto experimenty ráda a Brabec je mi tím sympatický. Navíc se mi imponuje barevnost tohoto snímku... Karnevalová tradice má cosi do sebe... a pro mě tudíž i tento film se svou zvláštní poetikou... Myslím, že jde spíš o to, chtít na poetiku tohoto filmu přistoupit...

Vlastně je celý příběh poměrně jednoduchý a předvídatelný od samého začátku. A přesto je v hereckém projevu okouzlující Julie Andrews tolik přesvědčivé upřímnosti a bláznivé energie. Je tu spousta dojemných a sentimentálních scén, které samozřejmě zajišťuje 7 dětí, o něž se má vychovatelka starat. Vážný rámec filmu vytváří zasazení děje do Rakouska, v němž se začíná rozmáhat nacismus, který posléze ovlivňuje život rodiny. Jásavou a pro mnohé snad kýčovitou atmosféru umocňují nádherné přírodní scenérie rakouských Alp. A samozřejmě nelze opomenout hudbu, která obsahuje skvělá typicky muzikálová čísla, ale zároveň se nechává inspirovat folklórem. Nevím, zda jednotlivosti mohou tak zapůsobit, ale jejich kombinace má účinek ohromný. Jeden z nejfantastičějších filmových zážitků...