myc-hal

Jsou filmy, které jsou svojí strukturou a stylem vyprávění složité a když se v nich člověk ztratí, sledování filmu ztrácí smysl, protože v něm jde o ten příběh. A pak jsou filmy, které jsou strukturou a stylem vyprávění složité a když se v nich člověk ztratí, nic se neděje, protože se v nich ztratí všichni a vůbec nejde o příběh, ale o obrazy, asociace, pocity, atmosféru, odkazy... A když takový film i přes svou "roztříštěnost" drží pokupě jako jeden krásný celek, pak je to absolutorium. Takových je málo a takový je Mulholland Drive. (ZOOM, 21.1.2011)

Pustil jsem si teď jen trailer zde na csfd a když v půlce zazní pár klavírních tónů ústřední melodie filmu, začal mi po zádech běhat mráz - mám to už dávno odzkoušené, je to pocit, který neumím spustit vědomě a který když se dostaví, tak to NĚCO znamená. A často se mi stane, že ač bych moc chtěl, některé dřívější spouštěče nefungují a to taky něco znamená. Kikujiro funguje. Když jsem jej viděl poprvé v noci v televizi, melodie mi pak zněla v hlavě a já ji nechtěl pustit, a pak ráno zazvonil budík a bylo to v háji. Ještě že se dá teď najít vše na netu :) a k filmu? Tímhle jsem si Kitana zamiloval, naposto nenucený styl, ubručenec jeden, ve kterém také NĚCO je. (FK-CT, 2002?)

Nikde nekončící krajina, která se zdá být úplně pustá, ale pak si člověk uvědomí, že se zde jen zastavil čas po rozpadu Sovětského svazu. Obdivuji hlavně to, kam se Martin Ryšavý dostal, kde viditelně nebyl jen jako návštěvník a že zde dokázal takto točit. (docalliance, 1/2011)

K komentáři to nepatří, ale přece - hledal jsem včera, kdy jsem viděl Volný pád v kině a zjistil, že dnes je to přesně 16 let - 25.1.1995... A i po těch 16ti letech mě film dostal. Měl jsem dřív pocit, že se vše dá vyřešit slovy, vysvětlit, říct Počkejte lidi, neblbněte... Nějak se mi ale už hromadí situace, kdy najednou slova nenacházím a nedokáži děj zastavit. A tohle je pro mě Volný pád. Škoda konce - opustil jakousi sevřenost a umanutost. A taky mě iritovalo ploché vykreslení afektované ženy Prendergasta... (DP 15.1.2011)

So let´s go... dlouho jsem si na film čekal, ale trpělivost růže přináší. Při scéně se sledováním finále v televizi mi běhal mráz po zádech. (DP 14.1.2011)

Už dlouho jsem neviděl takhle perfektně režijně zvládnutý film. Od začátku do konce Aronofsky ví co chce a film vede pevnou rukou. O obsahu je tady napsáno spousta, tak jen pár slov k formě - mám trochu odstup k využívání různých efektů, ale tady mi to přišlo použito naprosto účelně a perfektně. Hned na úvod - matka zavřená v pokoji, syn je ve druhém a obraz je rozdělen na dvě části. Zbytečnost? Ne, geniální zobrazení neprostupné zdi, které nepomůže ani podání klíče. Ještě lepší mi to přišlo ve snímání dvou milenců na posteli... Kolik takových vztahů máme my, ale žádný filmař nám to neukáže? Výborné střídání tempa - když už se zdá zrychlenost záběrů a neustálé opakování sekvencí nenápadité, Harry přijde za matkou domů a jejich rozhovor jakoby film úplně zastaví... (FK 13.1.2011)

Shlédl jsem během skončených Vánoc tři klasické pohádky v rychlém sledu - Popelku, S čerty nejsou žerty a Šíleně smutnou princeznu. Všechny mám moc rád, ale Popelka mi z toho tak nějak vyčnívala jako hvězda nejzářivější. Ano, určitě kvůli Libuišce, ale celá mi přišla "nejfilmovější". Krásná podívaná s klasicky pohádkovskou černou a bílou. (NB, Vánoce 2010)

Notoricky známá komedie, kterou jsem bral vždycky jako jednu z mnoha z osmdesátých let, s trochu ujetým Šteindlerem. A pak jsem ji po delší době viděl na LFŠ v Hradišti sedě na obrubníku na náměstí. Bylo mi třicet a já zjistil, že ten film je o mně. A to mě dostalo.

Film z roku 1967. Stáří je pořád v naší společnosti tabu. Důchodci všem jenom zavazí. A tak ztrácí poslední zbytky úcty a sebeúcty a raději nikam nevylézají. Jan Špáta se už před skoro půlstoletím vydal za osamělými ženami na venkov a natočil tenhle krátký silný dokument. O osamění, ale také o síle. A třeba scéna se psem. Řeklo by se - nic, ale je v tom úplně všechno. (12/2010, docalliance)

Na tuhle v místních krajích klasiku jsem si nějakým řízením osudu počkal až do svých dvaatřiceti. Děsí mě do očí bijící rozdíl mezi žánrově vlastně stejnými filmy Rafťáci a Snowboarďáci, kde je učitel pouze karikatura, důležité je zařadit co nejvíc adrenalinu a jediným cílem je si konečně ... A tak jsem koukal na sněženky a říkal jsem si, jací to tehdy byli machři, že dokázali natočit komedii velice jemně a o lidech. O lidech, kteří úplně normálně přemýšlejí. (12/2010, NB)