myc-hal

Use your imagination - a to nejen při vyvrcholení filmu, ale během filmu celého. Film naprosto bez příběhu, jak zněly recenze a já tak nevěděl, co přesně očekávat. A byl jsem nadšen, s vědomím, že tolik odkazů a indicií bylo mému vnímání stejně zapovězeno, a že při dalším shlédnutí pochopím zase třeba něco dál. Vynikající Jarmusch, vynikající Isaach De Bankolé, tohle je pro mě ryzí autorská filmařina. A po tomhle filmu beru krabičku od sirek do ruky tak nějak obřadněji. (LFŠ 2010)

Čtyři hvězdičky za formu, chvílemi jsem se v kině radoval jak malý kluk, když kamera desítky vteřin sledovala jen drobné nuance v obličeji (o to víc se dělo (mělo asi dít) uvnitř). Jenže dvě hvězdičky za obsah. První půlka ještě ano, ale to vyústění mi nějak do palice nešlo. Naprosto jsem ztratil nějakou kontinuitu vyprávění. Přitom ten námět je velmi nosný. Ještě - výborná kapela v parku, kdo to byl? (FK, 2.12.2010)

Můj první Fassbinder. Asi nejzajímavější mi přišel rozhovor v kavárně, protože do té doby jasně rozdělenou černou a bílou mi pomohl nahlédnout z jiného úhlu. A to mám na filmech rád. A taky mám rád tenhle v mnohém jiný evropský styl vyprávění a filmové řeči. (DP, říjen 2010)

Fascinuje mě, jak se Jarmusch vědomě vyhýbá možným akčním scénám a nechává herce jenom mluvit, mlčet, tvářit se... A když už se k nějaké akci schyluje, nemá problém se na ni vykašlat. Zajímavé, že úplně stejně to vyřešil o dvacet let později v Hranicích ovládání. Milovníkům akčních filmů rozhodně nedoporučuji, milovníkům pomalých filmů zdánlivě o ničem rozhodně doporučuji. Mimo zákon na mě prvních čtyřicet minut působilo jako nějaká retro noirovka, pak se půl hodiny nehneme z jedné místnosti a na závěr ani ne útěk jako spíš putování tří zbloudilců životem. Na konci jsme měl trochu pocit, že Jarmusch občas postavil kameru a řekl - tak mi něco zahrajte - a vlastně mi to ani nevadilo. Toma Waitse jako hudbeníka zbožňuju a už několikrát mě přesvědčil, že hraje jako zpívá. No a Benigni... jeho příchod do cely je naprosto geniální nekončící záběr. (DP, 27.11.2010)

Na tenhle film jsem se moc moc těšil, před cestou do kina jsem do sebe pár dveří pustil a očekával, co s tak provařeným tématem DiCillo provedl. Asi jsem očekával víc než sice hodně dobře udělaný, ale přece tak trochu televizní dokument. Letem světem za půldruhéhodiny od začátku do konce, v něčem asi stručné, ale faktem je, že ta Morrisonova síla mě zase chytla, přemýšlení o tom, co je vlastně svoboda, jak někdo doopravdy dokáže hořet a jiní... Komentář Deppa a spousta neznámých záběrů a hlavně ta hudba - takže nakonec vlastně moc spokojen. (FK 25.11.10)

Respekt použil kdysi nadpis "Štěstí, že máme Slámu", to se mi nějak vrylo pod kůži. Bojím se trapných scén, když je musím sledovat s někým a tak jsem byl trochu nesvůj, když Liška neodolal... Ale mám moc rád filmy, kde se nikam nespěchá a tohle k tomu bylo hodně uvěřitelné. (3.1.10)