Jack.Pott

Sekvence, zachycující lidský svět jsou zajímavější než ty soustředící se na ne-lidskou přírodu. Ale i tak je Koyaanisqatsi z mého pohledu důkaz, že ani sebeúžasnější vizuální záběry neobstojí, pakliže jim chybí verbálně formulované myšlenky. Na tom nic nemění ani "proroctví" v závěrečných titulkách, uměle naroubovaná na předchozí záběry. Jejich logika je v tomto kontextu asi tak přesvědčivá, jako kdybychom v dokumentárním filmu o pornografii ukázali sošku věstonické Věnuše a poznamenali: "Vidíš, diváku? Tvůrce téhle věcičky už před tisíci lety věděl, že jednou vzniknou internetové pornostránky!"

Slibný námět - archeolog nalezne v kolébce civilizace - Mezopotámii či kde něco hrůzného, co zapadá do apokalyptických proroctví náboženských autorit... Kdyby se z toho vyklubal řekněme příchod Syna Ďáblova na Zem (obdoba narození Ježíše coby Syna Božího), dal by se z toho udělat parádní film (ve stylu třeba knih Umberta Eca). Ale tohle? Laciná agitka na puritánskou obdodu křesťanství: ďábel se projevuje sexismem a touhou kopulovat. To je stejně absurdní, jako sousloví "Neposkvrněné početí" - copak je početí prostřednictvím sexu něco nečistého, zavrženíhodného? Copak je sex sám o sobě synonymem zla? Tohle mohl vymyslet vážně jen nějaký impotentní mnich - a páni filmaři mu v tomto případě šli bezmyšlenkovitě na ruku. Co k těmto pověrám přidali svého? Pokaždé když posedlá dívenka vyprskla tunu hořčice, vyprskl jsem prozměnu já smíchy. Takže ne thriller, nebo nedejbože drama - ale něco mezi promarněnou šancí a parodií.

Henry Brubaker se v klíčovém momentu filmu ocitl na křižovatce: A/ Mohl udělat kompromis se zkaženým, klientelismem a korupcí prolezlým systémem - sice by pak nemohl usvědčit ze zločinů největší zloduchy ve věznici, zároveň by se ale Brubaker udržel na své pozici šéfa káznice, takže by ji mohl měnit k dobrému postupně. Jenže on se rozhodl pro variantu B/ - žádné morální kompromisy s prospěchářskými, i když mocnými parazity; tato varianta zaručovala, že Brubaker odhalí největší sviňárny v jemu svěřené instituci, ovšem zároveň to byl obrovský risk. V této rozhodující CHvíli divák Brubakerovi fandí - jde přece o vraždy, o životy lidí - jaképak tedy kompromisy? V závěru filmu se ovšem ukazuje, že Brubaker tímto odvážným přístupem prakticky ničeho nedosáhl - zemřel jeden lump, jeden dobrák, Brubaker byl odvolán a věznice se pod vedením svého nového bosse vrátí nejspíše do starých, žalostných kolejí... Takže tady máme model: hrdinství, jež má negativní důsledky. To mi připomíná situaci, v jaké bylo Československo poté, co byla podepsána Mnichovská dohoda: Měla se naše armáda nekompromisně postavit nacistům, vše riskovat pro dobrou věc? Čechoslováci tak neučinili - radši "zbaběle" kapitulovali a sklonili se před Němci. Kdybychom žili v té době, nejspíš bychom se cítili strašně. S odstupem ovšem toto "slabošství" můžeme hodnitit pozitivně - protože jsme pustili Hitlera do Česka bez odporu, zůstala ušetřena Praha (jež by jinak byla vybombardována - jak Führer vyhrožoval) i mnoho životů. Tedy zde je model protikladný k Brubakerovi: slabošství, kompromisy se zlem - a pozitivní důsledky. Zkrátka: Ačkoli se Henry Brubaker domnívá, že je jen dobro, a zlo - a "žádná střední cesta", realita bohužel není černobílá.

"I když je třeba naším osudem, abychom nyní zemřeli, ať zemřeme jako svobodní lidé!" Pro Krále Artuše typický nesmysl (v jediné větě je obsažen fatalismus - tedy víra v to, že život člověka je předurčen, a zároveň přesvědčení, že člověk je svobodná bytost). Tohle je opravdu pod úroveň Cliva Owena a naopak sem sedne populární ochotnice alias Miss Předkus. Němci (vykreslení samozřejmě jako rasisti) jsou našim hrdinům v patách, stále slyšíme jejich bubny (zní to jako Berlínská filharmonie - všechna čest unaveným, prostým válečníkům!), jenomže co to - když se Sasové objeví v záběru, nemají ani jeden bubínek - ba ani bongo! Hm hm - že by se chybička vloudila? Anebo triky stylu: Vystřeleno je pět šípů, dopadne jich šedesát - tedy tedy, tady už by byl s rozumem v koncích i Isaac Newton. Každopádně konec je výstavní happy-end. Ačkoli v tomto filmu by byl každý end happy-end. Konečně konec! :-)

Velmi silné téma, bohužel jen pseudodokumentárně odvyprávěné a nevyužité. Příběhy jako je tento jde uchopit třemi možnými způsoby: 1/ Psychologickým filmem, v němž budeme sledovat duševní pochody oběti i trýznitelů a tak je třeba alespoň přibližně pochopíme (proč Sylvie od počátku v podstatě bez odporu snášela rány?, proč ji děti jakoby měchanicky mučily, jakmile to viděly u matky?, co k tomu vedlo matku?); 2/ Seriózním dokumentem, v němž budeme procházet výpovědi ze soudního líčení a faktografické biografie jednotlivých aktérů; 3/ Filmem, který pouze vzbudí silné emoce věrně odvyprávěným, ovšem pouze zvnějšku nazíraným příběhem. An American Crime je případem 3/. Ctí jej, že se ve zobrazování fyzického násilí nevyžívá a dokáže být v tomto ohledu pravdivý a kultivovaný zárověň. Záblesk psychologické sondy do duší aktérů jsem zpozoroval, když jedno z dětí konstatovalo: "Je správné Sylvii bít, máma to říkala..." nebo něco v tomto smyslu. Je fakt, že rodiče jsou v primární socializaci člověka našimi tzv. "významnými druhými", které automaticky a nekriticky napodobujeme - v prvních letech života jsou pro nás celým světem. To vysvětluje nejen krutost dětí v tomto případu, ale třeba i infanterie neboli skupiny dětských vojáků, jejichž bestialita např. v afrických konfliktech je prakticky bezmezná (slepě následují pokyny svých velitelů - "významných druhých")... Podobné myšlenky ale An American Crime přináší jen jaksi bezděčně, náhodou. Je to prostě účelová záležitost a promarněná příležitost. Z průměrného scénáře prostě dokonalost neudělá ani génius, ani výečné Ellen Page a Catherine Keener.

Ačkoli již bez Franky Potente, jejíž přítomnost dodávala velkému Agentovi na lidskosti, je poslední díl nejlepší z celé bourneovské trilogie. Když pominu akční efekty a mlátičky, které mě bohužel nudily (až na závěrečný souboj bylo přece pokaždé jasné, že zvítězí superhrdina - přestože třeba chvíli lapal po dechu Bourne, chvíli zloduch, chvíli Bourne, chvíli zloduch...), je ve filmu nádherně ukázáno, jak vyprázdněné mohou být nekriticky přijímané fráze. "Amerika je ta morálně správná velmoc" - to se v Evropě po 2. světové válce bralo jako samozřejmé dogma. 60 let poté proto nikomu nepřijde divné, že se třeba američtí superagenti prohánějí po našem kontinentě jako pistolníci po Divokém západě a mají to tu pořádně "ošéfované". Že Pentagon má své vojenské základny v Británii, Německu, Itálii, Turecku a chce další - prý v rámci spolupráce NATO. Jenže dokáže si někdo představit, jak se evropští superagenti - Bourneové takhle prohánějí po USA a třeba německá armáda navrhne, že si postaví vojenskou základnu Floridě, jako preventivní opatření vůči případné agresi z Kuby, v rámci NATO? Absurdní představa! Euro-americké vztahy jsou totiž v realitě 21.století prudce nevyvážěné. Vzhledem k tomu, jak se může zvrhnout organizace typu CIA je to celkem nebezpečné. Bourneovská trilogie totiž sice odráží současnou politickou situaci ve světě, žánrově je to ale pohádka. Zkažené tajné, zpravodajské organizace totiž existují, zatímco bourneovští rebelové nikoliv.

Americká romantická komedie, v níž hlavní roli ztvárnil typicky teatrální, za každou cenu "vtipkující", uřvaný a egocentrický americký šampónek, kolem nějž se motají tři Árijky. Prostě na pohled nesnesitelnost, na niž jsem se s partnerkou se zebezapřením začal dívat poté, co ona se mnou protrpěla (v původním slova smyslu) brutální An American Crime. A ejhle - film Definitely, Maybe je výborný, excelentní! Atmosférou mi připomněl Elizabethtown s Orlandem Bloomem - prostě příběh pro celou rodinu, který může každého nadchnout.

Názorná pomůcka při výuce o propagandě. Takovou výuku bych vedl následujícím způsobem: Promítl bych studentům pasáž "Největší příběh všech dob" a dal jim úkol, aby do příští hodiny napsali na základě filmíku esej. Ti, kdo by si dali tu námahu a z relevantní religionistické literatury si ověřili fakta o Horusovi a dalších zde uvedených mytologických postavách - "Ježíších", dostali by jedničku. Neobviňuji autory "dokumentu", že chtěli šířit lež, protože k odhalení jejich vtípku stačí skutečně jen párminutová verifikace základních údajů (kdyby to mysleli vážně, jistě by své "teorie" více promysleli, aby nebyly tak křehké). Prostě jen ukázali, jak lehce lze zkreslit realitu a jak přitařlivě taková fikce může působit. Než ji divák kriticky reflektuje...

Srbsko-albánské střety jsou zde podány jednostranně, což ovšem má v atmosféře současného světového protisrbismu a iracionálně bezvýhradného proalbánismu své opodstatnění.

Nějak mi tam chyběla Havlova teorie o humanitárním bombardování či jak se to stalo, že opustil své disidentské názory typu až padne Berlínská zeď, nebude dalšího důvodu pro existenci militantních organizací jako Varšavská smlouva a NATO. Příznačně byla (ne)ilustrována jeho pasivita při rozkladu Československa nadobčany Václavem K. a Vladimírem M. (nespekuluji, zda k rozpadu mělo, či nemělo dojít; tak jako onak - k jakému jinému než tomuto tématu by mělo být použito nástroje přímé demokracie - tedy referenda? - přinejmenším referenda mezi Slováky, zda se chtějí, či nechtějí odtrhnout). Že důležitější než výše zmíněné politické zapeklitosti je Havlovo rozhodování, které sako si vezme tam nebo onam, bych chápal leda, bylo-li by avizováno, že se jedná o nekrolog (o mrtvých jen dobře). Narozdíl od podobného dokumentu o Zemanovi se ale tento patetický PR tváří jako komplexní portrét jedné osobnosti, v kteréžto kategorii ovšem propadá. Pro jistotu ještě zdůrazňuji, že zde nehodnotím Havla, ale jeho prezentaci autory dokumentu. Jistě, oni se kryjí svým údajným záměrem zachytit Havla - obyčejného člověka. Jenže to je čirý alibismus, protože kdyby to mysleli vážně, museli by vystříhat všechny záběry, v nichž je Havel v roli státníka - neobyčejného člověka a ponechat opravdu jen sekvence, kde si vybírá kalhoty. Takhle nám naservírovali pouze Havlovo populistické generálování po různých bitvách (např. kritika Klause po mnoha letech Klausovy vlády - teprve v době, kdy nastala krize) a - vybírání kalhot.