Jack.Pott

Když je od počátku jasné, jak to dopadne, ale přesto od filmu neodejdete (a znovu a znovu se musíte smát "napínavosti" zápletek a jejich "neuvěřitelným" rozuzlením) - takové dílo si hvězdičku nepochybně zaslouží! Ovšem opravdu pochybuju, že je to příběh naprosto podle skutečnosti. Jednak Američané mají tendenci mýtizovat problematické historické osobnosti (zajímavé je například srovnat Spielbergův Schindlerův seznam a historický životopis Oskara Schindlera), druhak nikdo není dokonalý. A popisovat někoho tak, že vylíčíme výhradně jeho dobré stránky, to je polopravda. A polopravda není pravda, někdy je dokonce horší (protože záludnější) než lež...

Základní myšlenka je stejná jako v prvním dílu: Sociální prostředí jedince nemilosrdně zformuje k obrazu svému. Jenomže zde je to ještě lépe ukázáno na příběhu mladého Vita Corleoneho. Do té doby bezúhonný, spokojený pomocník v krámě se vzbouří proti Donovi, kvůli němuž přišel o své poctivé řemeslo a který šikanuje obyčejné lidi v italské čtvrti - zabít takového tyrana je pochopitelný, a vlastně morální čin. Jenomže ukazuje se, že tahle čtvrť nějakého svého Kmotra - vůdce, který by měl ve svých rukách moc soudní i výkonnou, prostě potřebuje. A Vito se takovou nejvyšší autoritou stává. Podobně jako v 1.díle jeho syn pouze bouje za život svého otce (to je správné) - a tak začíná jeho kariéra mafiána. Jistě, Kmotr starší i mladší vydávali často brutální rozkazy. Jenomže díky nim na odvrácené straně splečnosti (kde operují i vysocí politici a utrácejí i "slušní občané") vládne alespoň nějaký řád, pravidla - hodnoty. Pokud bychom osobu Kmotra vytrhli z kontextu, jedná se o bestii. Jenomže v kontextu okolností ho nelze soudit...

Chris Gardner je fanatický vyznavač náboženství, zvaného Americký sen. Vyznáním víry tohoto náboženství je: "Kdokoli může cokoli, bude-li to opravdu chtít". Rozměj: Člověk může vymazat přírodní zákony, když půjde přes mrtvoly - což je nebezpečná hloupost, ke které se může upnout jen nebezpečný hlupák. Vezměme si následnou modelovou situaci: Gardner utratil celé své jmění za desítky kusů "zázračného" přístroje, aby zjistil, že tuto mašinku nikdo nechce koupit. Co udělá Gardner v momentě, kdy jeho rodina žije jen z platu matky a manželky Gardnerové - chuděry, jež musí dřít 16 hodin denně? Sníží cenu svého zboží třeba na čtvrtinu, aby se těch krámů co nejrychleji zbavil, sehnal peníze aspoň na zaplacení nájmu a našel si nějaké jisté povolání, klidně třeba i ve fabrice? Ne. Nebezpečný hlupák - fanatický vyznavač Amerického snu počká, až od něj sedřená a zoufalá manželka odejde, až přijde o střechu nad hlavou, a co víc - stáhne s sebou i syna, který nakonec spí sám mezi všelijakými exémy a infekcemi prolezlými bezdomovci, zatímco tatínek kdesi opravuje poslední kus "zázračného" přístroje (o nějž se před tím několik týdnů "staral" duševně nemocný člověk) a učí se po tmě na zkoušku, jež mu na 99% nezaručí žádnou profesní budoucnost. Jak už to v náboženských legendách o zmrtvýchvstání Krista apod. chodí, Gardner nakonec poslední kus "zázračného" přístroje opraví, prodá jej, čímž údajně schrastí dost peněz (250 dolarů, přičemž jen synkova školka stojí 150 dolarů měsíčně), udělá zkoušku a vede si na neplacené praxi u makléřské firmy nejlépe ze všech stážistů (přestože stále ještě neví, co to znamená esej a při praxi má na práci o 20% méně času než jeho konkurenti, mající oproti středoškolákovi Gardnerovi každý několik vysokých škol). Zázrak! Nakonec se samozřejmě Gardner stane milionářem a už v útulku pro bezdomovce, když se loučí s usínajícím synkem (jde na chodbu opravovat "zázračný" stroj), mu potomek sdělí, že je "opravdu výbornej táta". Poselství filmu: Vsaďme všechno - své partnerské vztahy, psychické i fyzické zdraví svých pětiletých dětí - všechno na jednu kartu. Budeme-li opravdu chtít, udá se zázrak a náš život se stane rájem na zemi. Prostě podobný příběh (legitimace tohoto nebezpečného a nesmyslného náboženství stylem "Podívejte, vše je možné, zázraky se dějí! - I průměrný absolvent zvláštní školy může získat Nobelovku za chemii! I pětatřicetiletá servírka, která je celé dny na nohou a živí se nedojedky po zákaznících, vydrží celé noci trénovat a může se vypracovat na nejlepší boxerku světa!") jako Million Dollar Baby. Věřím, že každý v sobě má něco velice cenného a výjimečného, když ale budeme takhle tlačit na pilu, akorát to v sobě zabijeme...

Uzavření se před světem a na první pohled asociálnost může být velmi altruistickým postojem. Protože když člověk prožívá opravdu velké neštěstí, například ponížení jako Fin (musí být strašné, když s vámi lidé navazují kontakt jen jako s pozoruhodnou zrůdičkou v cirkuse, kterou si chtějí vyfotit), může 1/někomu se vyplakat na ramínko (což je ale v takové situaci absolutně nepřijatelné), 2/ být na své okolí zlý a do jisté míry oprávněně se mu mstít za jeho brutální bezcitnost, anebo 3/ prostě se stáhnout do sebe a nikoho svými problémy neobtěžovat. Třetí možnost volí Fin. A právě jedině člověk, který tuto dobrovolnou, zoufalou a vlastně hrdinnou osamělost zná, může pochopit jiné "asociální" samotáře. Joe (jinak moc sympatický) prostě neskousne, když je Finem poslán někam - sám je totiž šťastným člověkem, a tak si takové chování okamžitě vyloží jako podraz. Ale když naopak Fina pošle do háje Olivia, Fin vycítí, že to není důsledek Oliviiny nenávisti, ale jejího neštěstí. A tak to s ní nevzdá a nakonec právě on přáteství téhle trojice zachraňuje...

Není to requiem za sen, pakliže requiem znamená mši za zemřelé; sen Sary Goldfarbové přece i na konci filmu přežívá. V tomto smyslu jde spíš o requiem za mezilidské vztahy - protože právě jejich zánik (a jejich nahrazení formuláři a médii -zprostředkovateli) je příčinou vyprávěné tragédie. Když chce Harry "vyznat své matce lásku", koupí jí televizor. A naopak: Když Sara slyší, že Harry vydělává velké peníze, má radost a ani se nezajímá, co vlastně potomek přesně dělá (protože moderní společnost nezná špinavé peníze, a velký finanční obnos, vydělaný jakkoli je tedy důvodem k oslavě). Když Saru Goldfarbovou její kamarádky oceňují, pak ne kvůli jejím lidským kvalitám, ale protože dostala pozvánku do televizního pořadu. Když přijde Sara k lékaři s nějakým problémem, léčí doktor tento její problém sám o sobě, o Saru Goldfarbovou jako komplexní bytost se vůbec nezajímá. Když je Sara internována v nemocnici a podstupuje pro ni v té chvíli nepříjemnou "léčbu" (je násilně krmena, neboť si odvykla jíst), ošetřující zdravotníci si povídají o jakýchsi svých záležitostech a pacientku berou jen jako nějaký stroj, který je třeba namazat olejem, aby neskřípal... Právě Harry a Marion by přitom mohli brutálnímu pádu Sary zabránit; jenže oni sami jsou taky zhrzení z tohohle odosobněného, moderního světa, a utíkají za fetem. Z tohoto úhlu jsou to taky chudáci, ovšem kdo jiný se může vůči této černé realitě vzepřít? Kdo jiný než mladá generace (jež má přirozenou tendenci vzdorovat) se může začít ptát, co je dobré, a co špatné, zda každá vydělaná koruna je dobrá, anebo záleží taky na tom, jak jí člověk nabyl? Zda stačí koupit rodiči televizor jako důkaz lásky a odejít? Harry a Marion zkrátka tomu (post)modernímu vymírání nezprostředkovaných lidských vztahů, vztahů, jež nacházejí uspokojení samy v sobě, nečelili, a tak nemohli skončit dobře...

Wiesler je svědomitý ve dvou významech: Je-li mu svěřen nějaký úkol, vykonává jej svědomitě (pracuje pilně pro "vládu lidu" coby agent STASI, ale když na to přijde, je i dobrým pošťákem) - ovšem pouze do chvíle, než se to začne příčit jeho svědomí. Na počátku slouží systému, jejž zná jen zvenčí - jako systém zákonitostí, které do sebe logicky zapadají a tím legitimizují celý "reálný socialismus". ("Vláda slouží lidu, v čemž se jí snaží zabránit zlí lidé. Zlí lidé se poznají podle toho, že když je zmáčkneme, nevybuchnou, ale zhroutí se - neboť ví, že jsou vinni".) Teprve když se Wiesler dostane dovnitř toho systému a je konfrontován s konkrétními lidmi, zjišťuje, že celý ten legitimizační systém zákonitostí, které SAMY O SOBĚ dávají smysl (jako může být úžasně promyšlený nějaký fantaskní svět, vyplozený chorým mozkem), je zcela odtržen od ŽITÉ lidské reality. Megalomanské teorie, na nichž stojí celý východní blok, jsou vyvráceny mikrosvětem obyčených vztahů několika málo lidí. Sousloví "inženýři lidských duší" se stává nonsensem. Ukazuje se, že nelze programovat či režírovat lidské duše - protože vše správné a krásné je ukryto a vychází právě z nich: z lidských duší, nedeformovaných žádnými vnějšími tlaky, ponechaných sobě samým a jejich vzájemným, elementárním vztahům. To se ukazuje v závěrečném záběru. Wieslerovy oči byly téměř po celou stopáž, dokud byl součástkou v obřím, neosobním systému, necitelné jako oči hráče pokeru. Poprvé, zato ale krásně se vyjasní a usmějí, když Wiesler zjistí, že je mu věnována kniha od Dreymana. "Chcete ji zabalit?," ptá se prodavač. "Ne, nechci, ta knížka je pro mě," je Wiesler šťastný - protože konečně pociťuje nádherný důsledek toho, za čím byl celý svůj dosavadní život veden (po velmi klikaté cestě) svou svědomitostí - svou duší: Má se s někým rád.

Kluk říká své holce: „Já vím, že můj kamarád pochyboval o tvém pohlaví, ale nemělas mu ukazovat prsa. On si teď bude myslet, že ho lanaříš do trojky.“ Kamarád se za chvíli vrátí a svěřuje se parťákovi: „Myslím, že mě tvá holka lanaří do trojky.“ / Dva chlapíci jedí hamburger, v němž jsou mouchy a pijí kolu, v níž sou chcanky. Jeden z nich konstatuje: „Chutná to jako chcanky s mouchama.“ Druhý souhlasně zamručí. / Tlustý muž v masce má anální sex s oslem. Scénu sleduje až doposud ctnostný katolík, přitom masturbuje a říká: „Promiň Ježíši.“ Záběr na tlustého muže v masce, který slastně zafuní a řekne: „Och, koláček!“ / Americký Kameňák pro mladší publikum: místo vtipech o policajtech a blondýnách fóry o katolících a klitorisu, místo narážek na Klause a Zemana parodování Transformers a Pána prstenů.

Když vzpomíná, jak po sobě coby kluci házeli šutry a masivní kameny občas zasáhly cíl, rozzáří se mu oči. Vypráví rovněž o své životní lásce - že za mlada byli ochotni jít "kamkoli, ale spolu". A taky o tom, jak od ní později odešel do Prahy za kariérou. Že mu Ladislav Smoljak v jednom svém filmu nedal hlavní roli, vydýchal až po několika desítkách let - a i kritiku od syna přijímá málem jako bodání nožů. Literát prostě musí být (tak trochu) i hajzl. Aby věděl, o čem píše, když přivádí na svět záporné charaktery...

Diktátor Amin nepochybně touží, aby Uganda byla rájem na Zemi - chce pro svou zemi to nejlepší. Garrigan je sice rošťák, prahnoucí po sexu a zábavě - ale nezkřivil by ani mouše křidýlko... Tak odkud tedy vyvěrá zlo, kvůli němuž za Aminovy vlády zemřelo 300 tisíc Uganďanů? Symbolické je, když je Garrigan po příletu do Afriky informován: "My - bílí dobrovolníci tady sice léčíme podle moderních, Západních medicínských postupů a můžeme opravdu nemocným domorodcům pomoci - oni ale z 80% upřednostňují šamanské rituály." Anebo když Amin nakonec vyřkne soud nad Garriganem: "Když nějaký muž z naší vesnice ukradl jinému muži ženu, cizoložil s ní, pověsili jsme jej za kůži na strom. S každým útrpným zaúpěním z něj odcházelo zlo. Někdy z něj odcházelo i tři dny." Myšlení lidí v bývalé evropské kolonii je zkrátka stejné jako před kolonizací. To jen prostředky, jimiž je tato kultura (mnohdy děsivá) realizována, jsou (díky bělochům) efektivnější - a o to jsou výsledky hrůznější. Evropští kolonizátoři se zkrátka nesnažili pochopit místní kulturu, pochopit místní lidi a třeba s nimi debatovat o tom, co je horší a co lepší. Prostě přijeli, dotáhli s sebou stroje a zůstali v oblasti, dokud to pro ně bylo výhodné. "Copak jsi jako oststní běloši - přišel sis zašukat a zdrhnout?," zakazuje Amin Garriganovi, aby se vrátil do Skotska, když začíná jít do tuhého. Na jeho řečnickou otázku musíme odpovědět kladně. Zvolit si na glóbusu libovolnou zemičku pro dobrodružství bez závazků - nechat se unášet vírem událostí a nenést za své činy žádnou odpovědnost - tak si přece Garrigan svůj africký výlet plánoval! Lhostejnost ke kultuře, politickému klimatu, a tedy i obyvatelstvu. Pohodlná bezmyšlenkovitost. Prostě nevinně vyhlížející, ale o to bestiálnější Zlo. Garriganův závěrečný zachránce má pravdu, když říká: "Zasloužil by sis zemřít..." Skutečná, historická postava Amina zemřela spokojeně, přirozenou smrtí v Saúdské Arábii v roce 2003. Opět symbolika. Saúdská Arábie - podobně nesvobodný stát jako Irák za Saddáma - je velký spojenec USA. Proto USA nic proti tamnímu drsnému režimu ani pobytu Amina nenamítaly. Saúdská Arábie je prostě kamarád - dokud je to pro nás výhodné... Alespoň jeden veselý moment: "Žijí u vás ve Skotsku taky opice?" "Aby u nás žily opice, musely by se vyvinout z nás." :-)

Opilý Charlie Fineman se vprostřed frekventované ulice chová naprosto pomateně a nevyzpytatelně - málem se nechává zastřelit policistou. Nakonec je ale zpacifikován živý a stane v soudní síni, odkud má být poslán do léčebny pro duševně choré. Incident na ulici by k takovému verdiktu sám o sobě nestačil - Fineman je však kritizován i za to, že rychle a zcela zapomněl na svou zemřelou manželku a rovněž tragicky zesnulé tři dcerky. „Vždyť se odmítá stýkat i se svým tchánem a tchýní,“ argumentuje obžaloba, zatímco soudci a všem shromážděným ukazuje fotky kdysi šťastné rodinky. Vdovec Fineman si mezitím pouští do uší walkmana, brouká si nějaký song, a pak dokonce ztropí výtržnost. Zkrátka vypadá jako šílený cynik - dokud nezjistíme, že už při pouhém pomyšlení na svou ženu a holčičky trpí tak, že by byl nejradši zastřelen. Nepochopitelné, až agresivní chování se ukazuje být důsledkem posttraumatického stresu – voláním o pomoc. („Pamatuju si, že sis na vysoké nenechal od nikoho srát na hlavu, všem jsi ukázal, kdo je tu šéf!,“ říká Fineman kamarádovi. Ten se pochlapí a seřve své kolegy v práci za to, že ho podrazili. „Tak co, jakej jsem byl?! Jako za mlada, ne?,“ ptá se pak Finemana. Ten drmolí: „No jo, dobrý! Ale já si vzpomněl, že jsem si tě s někým spletl – s tebou si vlastně na vejšce každej vytřel prdel…“)