Jellini

Tempo a rytmus. Pokud je od začátku správně nastavíte, můžete si ve filmu (s filmem) dělat, co chcete. Například se vykašlat na "začátek, střed a konec" a pouze vrstvit čas, během kterého se mimochodem i něco stane. Nebo nestane. Vyprávět příběh bez příběhu nebo bez příběhu vyprávět příběh. A tím se také dostat hlouběji, nebo spíš úplně jinam. Po tetralogii citů je Zvětšenina v Antonioniho tvorbě něčím zcela novým, jakýsi začátek od nuly, který o devět let později vyvrcholí syntézou obojího v Reportérovi.

Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně?

Vyprávět city (nebo jejich absenci) filmem, který je bytostně svázán s konkrétností. To je cesta, kterou si Antonioni zvolil, a po které se musel někdo vydat, aby kinematografie překročila ten zdánlivě nepřekročitelný horizont (vyprávět příběh) před sebou. Tady sice ještě "vítězí" obsah nad formou a zásadní přelom přichází až s dalším Antonioniho filmem - Zatměním. Ale je to už blízko.

Wenders už se dávno "vytočil", to je jasný. O to svobodněji teď působí jeho zatím poslední filmy, tento a třeba i "Až na dno", a to jak po myšlenkové, tak formální stránce. Zvláště pak Krásné dny v Aranjuez jsou "své", jako málokterý dnešní film. Chvílema jsem myslel na touhu a snahu začít dělat filmy od znova, jinak, na oproštění filmového jazyka od naplaveniny posledních několika desítek let (podobný pocit jsem měl například u Alonsovy Jaujy). Divadelní předloha nebo některé iritiující "herecké výkony" mě proto ve výsledku moc nezajímaly, měl jsem pořád nad čím přemýšlet a hlavně - na co se dívat. Dlouho neviděný experiment. Fajne!

Dojem se prakticky rovná dojmu z následujícího Wendersova filmu "Nechoď klepat na dveře" - při sledování to není na pět ani náhodou, pocit nedotaženosti nebo scénáře ušitého horkou jehlou je přítomný prakticky neustále. Nicméně.. je to film o Americe - a točený pro Američany. Myslím, že pro Evropana je tam řada věcí, kterým prostě nerozumí (nebo ne úplně, nebo jinak). Závěrečných třicet minut filmu (včetně vcelku silného a vrstevnatého vyznění) ale bohatě vynahradí oněch lehce chaotických a trochu nudných (jedna věc se opakuje neustále dokola) 90 minut. Ve vzpomínkách (a snad i trochu v představách) je ten film skvělý.

Krátce po skončení filmu to samozřejmě na plný počet nevydá. Film je místy trochu zmatený a snad i formálně nevyrovnaný. Jakoby se rozhodoval mezi dvěma polohami (možná ještě i ve střižně). Navíc jsem si po celou dobu sledování představoval, jak by námět mohl být zpracovaný na vážnou strunu, v duchu dřívějších Wendersových filmů ze 70. a 80. let. Ale nechť.. vlastně je to spíš Shepardovka než Wendersovka, a pár hodin po dokoukání už v hlavě zůstává z filmu jen to lepší - především ta (vlastně nečekaně) oddychová nálada a příjemná jednoduchost děje i všech (!) postav. (Možná by si každý "lepší" režisér měl někdy zkusit natočit "své" téma řekněme s odpočinkovým přístupem, ne-vážně. Výsledky by mohly stát za to.)

Jak se takhle může ztratit jeden druhému? Celé je to vlastně ambivalentní. Jsou ty postavy ve svém životě silné? Ano a ne. Mohly něco udělat jinak? Ano a ne. Dopadlo to nakonec "dobře"? Ano a ne. Vlastně nejde o odpuštění, ani sobě, ani druhému - to bychom museli nejprve pochopit věci, které možná pochopit nejdou. Není pro ně vysvětlení a není pro ně omluvy. Zatím nám musí stačit "pouhé" smíření, které alespoň ponechává ten uklidňující prostor s trochou naděje, že vysvětlení snad jednou najdeme. Film o smutku po smutku. (Po "V běhu času" druhý Wendersův vrchol)

"Wendrs, v patnáct-třicet prosím" - "Patnáct-padesát" - "Ne, patnáct-třicet" - "Říkal jste - Avengrs?" Úsměvné a trochu symbolické. Už je to tak, že Wenderse prakticky nikdo nezná, a mnohé z fanoušků jeho starých filmů může i překvapit, že ještě točí, a že jsou jeho filmy i v našich kinech. Pravda, jeho pomyslný formální rukopis je už dávno pryč, nahrazen "rukopisem" od jiných filmů jen těžko odlišitelným, a o plakát v kombinaci se zbytečně vygradovaným českým názvem bych asi taky sám od sebe nezavadil. O to příjemnější je, že uvnitř je to více-méně pořád jeden a ten samý "Wendrs". Jeho životní téma prostoru, tedy vzdálenosti a blízkosti (ať už té vnitřní, nebo i té vnější) je pořád zde, tentokrát variované pro dnešní dobu se všemi jejími hlavními rysy (neviděl jsem toho moc, ale nevzpomínám si, že bych už někde viděl tak přirozeně vybudovanou a sledovanou situaci a s ní spojené emoce, kdy díky mobilům sice můžete být s kýmkoliv ve spojení kdykoliv, když ten druhý ale prostě není, nebo nechce být "on-line", tak....). Wenders k němu navíc přistupuje (jako obvykle) s přímostí a jednoduchostí, bez jakýchkoliv rozpaků, oklik nebo kompromisů. Není to asi film, na který budu ještě za tři roky vzpomínat, ale zdejší ufňukané komentáře typu "tvůrčí bezradnost" nebo "Film, o kterém nejde říct nic jiného, než že asi existuje", považuji za pocity rozmazlených diváků, kteří zřejmě nechtěli jít filmu ani trochu naproti.

Druhý život? A nebyl by později stejně nutný i třetí? A čtvrtý? V oněch pustých krajinách a pouštích není prázdno, jsou naopak plné - otázek. Čím pustější, tím hlubší. Podobně jsou na tom Gaudího stavby - jsou hluché a neodpovídají. Otázky, které člověkem zamávají, a o kterých se nedá už ani předstírat, že tu nejsou. Jakmile totiž vyvstanou, nedá se vrátit zpět (ale kam?). ... A odpovědi leží v nedohlednu, vlastně ani tam ne - jediné zrnko prachu v sobě nemá tu naději. K tomu ta podivná a "nepřirozená" smrt! (ani ta jakoby nebyla odpovědí). Tak kde tedy? Uf.. (pocit, jakobych se řízl do ruky. Nebo do krku) // 30.5.2020 Původní Antonioniho "ideální" verze měla prý 4 hodiny.. To by byl teprve bjiák!

Škoda, že scénář nejde víc do hloubky hlavního tématu a je neustále tolik vázán na postavu Denzela Washingtona. Film mohl být klidně věcnější nebo o hodinu delší. :-) A závěrečné rozuzlení a vůbec celá linka, po které se k němu dojde, je trochu krkolomná. Nevadí to ale zas tak moc, důležité je, že se o tématu vůbec mluví. Ne náhodu připomíná Roman J. Israel, Esq. jiný film pojmenovaný taktéž po hlavní postavě, "Michael Clayton". Téma aktivismu (ale ne teho dnešního nudného a skupinově narcistního, ale čistě subjektivního a individuálního) je u bratrů Gilroyových očividně zásadní. Jeden z nejlepších filmů loňského roku (ale neviděl jsem jich moc).