RadkaCW

To si takhle jednou nevezmete brýle při čtení programu, pustíte neznámý film s P. Newmanem a on je tam jakýsi B. Newman a vy se nestačíte divit, co vás čeká za jízdu. Zapadlá akční roadmovie s flashbacky vysvětlujícími, proč dává Kowalski cihlu na plyn a prostě jede, ať to dopadne jakkoliv. Já a auťáky? Úplně ne, ale dejme tomu jako metafora a prostředek cesty za absolutní svobodou… Nakonec 4 hvězdičky díky muzice, nápadu se sirénou a tý nahý kočce na motorce.

Můj první gruzínský film mě nezklamal. Vcelku obyčejný laskavý příběh se odvíjí v pomalém tempu, nechá nás nasát atmosféru vesnice (ta výrazně kontrastuje se závěrečnou návštěvou Tbilisi) a okolní přírody, vychutnat místní hudbu i Aznavoura a skoro ochutnat luxusně nadýchané zákusky, které hlavní hrdinka miluje a jsou spolu se zavařenými ostružinami asi jedinou odměnou v jejím skromném a stereotypním čekání na důchod, až si dá konečně nohy křížem. Fascinující a trochu naivní Etero není úplně sama: navštěvuje se s modernějšími kamarádkami, vede obchod, dojíždí do nedalekého města pro zásoby, je ale vyčleněna svou trpkou minulostí a tím, že nemá muže. Jí však samota vyhovuje maximální svobodou, zvlášť když pozoruje, že ani ostatní nejsou šťastní. Na prahu přechodu jí přišla do života láska nebo spíš vášeň, ale ani té se nehodlá se svou povahou podřídit, natož s ní chlubit. Předvídatelný závěr už jen dokončil proměnu zatvrzelé hrdinky... Jde o snímek spíš pro ženské publikum, kterému navíc nebudou vadit intimní detaily nedokonalých, zato konečně přirozených těl.

24. 5. 2024 zemřel Jan Kačer → připomenu si Nikdo se nebude smát → na čsfd se dočítám, že Hynek Bočan chtěl původně obsadil mně neznámého Zbigniewa Cybulskiego. O týden později se ocitám ve Wroclawi, kde tragicky zemřel, kráčím třídou Andrzeje Wajdy k Hale století, u které má na zdi filmových studií pamětní desku právě Cybulski a autobus do ČR odjíždí z ulice Cypriana Norwida, autora básně, jež dala název románové předloze i filmu a je v něm citována? „Zda nic než popel pouhý nezůstane, jež bouře v mžiku do propasti smete, či na dně popela zda démant vzplane, svit vítězství, jež pro věky ti vzkvete.“ Tyhle obohacující náhody zbožňuju! Po Wajdově lyrickém Březovém háji a nesmírně důležité, ale nevýrazné Katyni byl Popel a démant velký zážitek. Konec války, boj o následné uspořádání země a Maciek jako člen Zemské armády (nekomunistického odboje), který pochybuje o smyslu své činnosti, poté co v úvodu surově odpráskne dva nevinné místo komunistického funkcionáře jen proto, že „Šikovná likvidace takového člověka by měla udělat dobrý dojem. Jak v politickém smyslu, tak z hlediska propagandy.“ A vysvětlení, proč je na plakátu takový frajer: „Proč nosíš tak tmavé brýle?“ „Památka na neopětovanou lásku k vlasti. To nic není. Prostě jsem se při povstání moc dlouho procházel v kanálech.“ Jenže teď by chtěl Maciek studovat, milovat, žít…