Vitex

Jeden z nejlepších a nejsilnějších filmů všech dob - po všech stránkách.

Film je v podstatě velice dobrý. Dokázal mi podat socialistickou společnost 50. let (asi nejen v Maďarsku) tak hnusně, jako ještě žádný jiný. V dnešní době už opravdu pozbyl prakticky veškerou dřívější kontroverznost, přesto jsou otázky, které pokládá, zajímavé a film nenudí. Toto vše je ale zásluhou scénáře (či námětu). Nedokážu se zbavit dojmu, že při realizaci tvůrci (snad kromě opravdu dobré kamery) nezvládli vůbec nic a námětu jen škodily. Tím myslím především vedení herců. Film je založený na klasické předpokládané identifikaci diváka s hrdinkou. Způsob jejího hraní a volba záběrů tak, aby bylo všechno vidět, přestože to nic neříká, zároveň znemožňuje divákovu vlastní interpretaci a způsobuje, že divák (nebo aspoň já) nechápe hrdinčiny motivace a považuje ji za uplnou krávu. Tedy se s ní nedokáže identifikovat, což je ale pro vyznění právě tohoto filmu podstatné. Podobně jako třeba u filmu Piano jsem se prostě musel dívat na několik hlavních postav, z kterých mi nebyla ani jedna ani trochu sympatická a jejich problémy mne nedokázaly zajímat. Zbývá tedy už jen onen opradu nepěkný obraz lidí dobrovolně se nechávajících ovládat socialistickými "ideály".

Wajdovo vyrovnávání se s 50. léty i s událostmi v Gdaňských loděnicích pomocí rekonstrukce života bývalého úderníka Nové huti, který se z populárního stranického funkcionáře postupem času stal skoro disidentem. Ze všech Wajdových filmů, které jsem zatím viděl, byl tento formálně nejpreciznější.

Nejvíce mě zaujala stylová čistota snímku - středové kompozice, střídání celků a detailů, zvuk a tak dále. I přes to, že jsem byl dost unavený a příběh opravdu příliš "zajímavý" není, hltal jsem to od začátku do konce. Snad by si to zasloužilo i těch pět...

Viděl jsem to sice jen s anglickými titulky, ale myslím, že jsem to docela dal (dostatečně porozuměl). Je to o mladém muži, který je znechucen světem natolik, že spáchá sebevraždu (to není spoilerování - hned po ůvodních titulcích se objeví dva záběry na novinové články o mladíkově sebevraždě na jakémsi pařížském hřbitově a v zápětí po tom titulek "Před dvěma měsíci" - a pak teprve začne samotný příběh). Přestože od začátku víme, jak to dopadne (a snad právě proto), má film velmi silný náboj a zvláště u oné poslední scény na hřbitově cítíme jakési zvláštní napětí (podobně jako u K smrti odsouzený oprchl). Film divákovi může obžas přijít trochu schématický či tezovitý, to ale souvisí s tím, že se Bresson (jak sám říkal) nesnažil napodobovat realitu, ale osobytou stylizací skutečnosti vytvořit realitu vlastní, což se týká nejen strnulosti herců, ale i přímočarosti dialogů a schématičnosti stavby příběhu. Film se naopak vyznačuje nádhernou harmonií obsahu a formy, jako je to ostatně u všech zralých filmů Roberta Bressona.

Pět z nostalgie..

Nejvíc mě bavil ten čas, ty dějiny, které ve velkých skocích nezastavitelně míří kupředu, v kontrastu k nehybnosti vztahu mezi ústřední dvojicí. A pak taky vykreslení jejich povah: v dobrém slova smyslu individualistický realista kontra z principu umanutý umanutec. Vizuálně perfektní, až na pro mě trochu úsměvnou ruskou epizodu. A škoda, že Francouzi mluví anglicky. Ale závěrečné záběry vše vykoupí.

Použití dvou hereček v jedné roli bylo Buňuelovým záměrem (i když by mu ona legenda o přeobsazení asi nevadila). Je to zřejmé nejen z toho, jak pravidelně se herečky ve scénách střídají - v mnoha seriózních textech se o tom přímo píše.

Film mého dětství !

Přímočaré, místy nesympaticky konvenční, ale.. nakonec fungující.