jatamansi

1800 kilometrů, nevlastní otec a syn v jednom autě. Civilně (kupodivu Vladislav Beneš) nadabovaný Trintignant, kultivovaný herec s kultivovaným zjevem. Jemná hra obličeje. Jen cuknutí svalu na lícní kosti, pohled očí. Muž v dodávce bude asi nebezpečný. Po setkání s policií už JE jasné, že JE nebezpečný. Zjevně zhrzený expřítel, zdánlivé monology-dialogy v autě mistrovské. Mireille Darc byla na můj vkus vždycky taková fádní blondýna, něco mezi Helgou Čočkovou a Hanou Čížkovou, je jasné, že nemám ráda ani jednu. Blikající neonové reklamy za oknem jsou působivé, ale usnout bych při nich asi nemohla. Docela jednoduchými prostředk, záběry kamery z auta do auta, z jednoho na druhé + hudba – a máme děj napínavější, než se původně zdálo.´Kluk je dobrý, ukecaný, bezprostřední. Psychopat nejistý, ďábelský, schizofrenní. Bože, ta doba, kdy se psalo na psacích strojích. Tmavé hotelové chodby, cinkání výtahu. Kroky, zvuky, stíny. Pohled přes mříže a střetnutí tváří v tvář. Bohužel šňůry umělého filmového deště degradují jinak slušně řemeslně odvedený film. Stejně jako kouření, ale jsme přece v roce 1976. Nádherně bělovlasý komisař, s křivým boxerský m nosem a velmi současným a nerušivým hlasem Oldřicha Vlacha. Ale stále zní kdo a proč. „Jak dlouhý bude ten Tunel?“ Hodně. Zvlášť s tou tmavou dodávkou za zády. No, naštěstí vše dopadne tak, jak má. I když jsou s Trintignantem lepší filmy.

Má absolutní jednička Robert de Niro, k němu Další top Al Pacino. Podpořeno Voightem, Trejem. Wes Studi, nelítostný Magua, překvapivě na straně zákona. Kdyby mi to nekazil Killmer, tak skvostné obsazení. Snesla bych ostřejší nůžky, 164 minuty je dost a pár scén mohlo být stručnějších. De Niro s vlasy sčísnutými dozadu a bradkou jen o stupeň méně sexy než s plnovousem a dlouhými vlasy v Misii. Běžná gangsterka zde povýšená na vrcholné umění právě hereckými výkony a samozřejmě režijním vedením Michaela Manna. Přesně vykreslené postavy, skvělí herci i v menších rolích. Svět zlodějů a zlodějíčků, parťáků i informátorů, ujetých kolegů i kompliců. Noční podniky, neony, kluby. Drsná mluva, silná auta, tetování – minimálně u Treja pravé. Sex na prvním rande. Podvody, léčky, podrazy. Dost krve, střel i průstřelů. „Mluvím do hluchýho telefonu. Protože ten, kdo je na druhým konci, je mrtvej.“ Poldové se baví stejně jako zločinci, jen mírně kultivovaněji. Pacino lidský, smutný, civilní – on snad ani neumí špatně hrát. 6ena mu říká: „Milovala bych tě tlustýho, plešatýho, chudýho. I jako řidiče, je mi to fuk, ale to bys musel být někdy doma, jako normální chlap. Pak bych se o tebe dělila, ale takhle mi zůstanou jen zbytky.“ Všichni mají manželské i mimomanželské problémy. Hodně scén v noci, rozsvícené město, světelné šňůry aut. Zločin plyne více či méně hladce. Al Pacinovy kreace, mimika, vykulené oči. Virtuos na vlastní obličej. De Niro drsný:“ Kdosi mi řekl: Na nikoho se nesmíš vázat natolik, abys ho nedokázal během tří vteřin opustit, když půjde do tuhýho.“ Filmová klasika – úmrtnost černochů značně převyšuje úmrtnost bělochů. Ran, salv, výstřelů a plných zásobníků bylo opravdu hodně. Stejně jako děr v kapotách, rozstřílených oken, zrcátek a střepů obecně. Děj s ehzaplétá, mrtví přibývají. V závěrečné honičce má evidentně lepší kondici Al Pacino, ale nemohu nefandit de Nirovi. Všichni víte, jak to skončí, a já nemohu neoplakat každou kapku krve, která mu vyteče z těla.

Tu první řadu jsem jakž takž viděla, ale vzhledem k mé nechuti k seriálům a Dietlovi vůbec (a to uznávám, že byl mistr mezi dnešními psavci Ulic a jim podobných) dávám * a rychle utíkám. Komu se líbilo, superlativy nešetří. Uznávám, že kreace Kopeckého a Janžurové nikdy nezestárnou, ale nemusím mít všechno. Já nesnášela Inu Andreu Čunderlíkovou už od Pěti holek na krku a nepřešlo mne to ani po letech. Ale být herci, odmítli byste v tom tehdy hrát?

Prologu se ujal sám mistr Hitchcock a že tedy bylo na co se dívat. Henryho Fondu daboval František němec a Veru Miles Ilona Svobodová a šlo o veskrze kultivovaný dabing, citlivý a nepřehrávající ty hvězdy na obrazovce. Klub, živý band, noblesní společnost v elegantních šatech a oblecích. Fonda hráčem na basu. Člověk ještě neví o co vlastně půjde a už jej hra se světly a stíny podbarvená hudbou, kde dominuje právě kontrabas, zneklidňuje. Problém se šikmo rostlými zuby moudrosti ovšem přetrvává dodnes. V černobílém filmu mi chybělo jediné – úžasné Fondovy modré oči, ale barevně by to nemělo tu sílu. Bláznivá úřednice označí Fondu za lupiče, zblbne i kolegyně, a zápletka je na světě. Policie jí navíc víc než ochotně uvěří. „Já jsem ale nevinný!“ „Vaše tvrzení si musíme ověřit.“ Fondovy nejisté těkající oči, vyděšený pohled štvaného jelena. PAN HEREC!!!! Člověku se chce až křičet, že jej nespravedlivě obviňují, chytají do léčky. Jak jej všichni poznávají. Ponižující braní otisků prstů. Prohledávání, zavření do cely. Zase světla a stíny, zvuky, hudba – nehudba, kontrabas. Poctivý film, po noci ve vazbě má Fonda na tváři strniště. Člověk nemá sebemenší právo bránit se, je to šílené. Pohled na špinavé boty spoluvězňů. Hitchcock je fenomén. Na druhé straně důvěra a pomoc celé rodyny. „Tati, jsi nejlepší táta na světě.“ Fonda má tak charakteristické držení těla, zvláštní chůzi. Tak nějak hodně dlouhé končetiny. Zvláštní, člověk sám sobě musí hledat alibi, svědky. Jen málo filmů mne v poslední době tak zneklidnilo, jako tento. Bojovala jsem s chutí podívat se na konec, i když bylo jasné, jak to musí dopadnout. Nebo se nedodívat, nebo kus přeskočit. Nemohla jsem se řešení dočkat. Obzvláště když manželka začala bláznit a vyčítat, bylo to tak pravděpodobné. Děsivě. Výčitky, nedostatek peněz, strach o děti. Frustrace, zklamání, pocit viny, zatmění světa. Strach, apatie, sanatorium. A pak konečně ta slova – tragicky zaměněná identita. Nebývale silnou roli zde Hitchcock přisoudil Bohu. Dvojník byl opravdu trochu podobný „Víte, co jste způsobil mé ženě?“ Ale napáchané škody se jen těžko odčiňují. Ale i Alfréd má slabost pro happy end.

Klidná hudba, poetické záběry na vodu, dům, okolí. Stejně jako rodinné ráno. Vítr jako by předznamenával věci příští. Neklid a chaos. Nejen do života pohledné Diane Lane. Kdo by odolal šarmantnímu Francouzi se zálibou v knihách? Který dokonce ví, co kde v nich je. Zasnít se u mytí nádobí je podezřelé. „Neexistují žádné chyby, buď něco děláš, nebo ne.“ Dvojrole manželky a milenky není pro každého. Ani sex s oběma v jednom dni. Když nejsme zběhlí ve lhaní, je to malér. Muž se prostě dovtípí. Smutné oči Richarda Gera ještě pořád zabírají. Trojúhelník se uzavírá, každý zná každého. Ne každý to unese. A to nešťastné těžítko je tak po ruce. Gere hrát umí a jeho etuda po vraždě je dokonalá, propracovaná, prožitá, strhující, a po vzkazu na záznamníku frustrovaná. Beneš je s ním hlasově srostlý a na jeho výkonu je to poznat. Pro zajímavost, sólo na piáno složil sám Gere a také je svým filmovým synem hrál. Mimochodem, ten kluk byl skvěle vybraný, obyčejný, ušatý, ne moc pěkný, žádné typické vymydlené americké filmové dítě. Je jen na divákovi, aby si domyslel, zda z auta před policejní stanicí Gere vystoupí.

Na malém městě je těžké najít nevěstu, holky jsou prostě rozebrané. Ovšem hledat jako bankovní úředník nevěstu v Rusku? Mimochodem, rusky tam nevypadal ale vůbec nikdo, průhledná rachitická Kidman má do Slovanky fakt na míle daleko. A zvracející fakt nic moc. I zde platí, že se vyplatí šmejdit (dům, kazety a časopisy a jak na něj), případně civět za oknem do pokoje (víme, kde jsou v kabátě peníze). Paradox, mít zalepená ústa, být svázaný a sedět na zavřeném prkénku. Potřebovat si ulevit a nemoci! „Co je to šukat?“ „Najdeš to ve slovníku.“ Malý pletený svetříček složený ve velkém fakt dojemný. No, úplná ztáta času to nebyla, ale jen tak tak.

Kouzlu černobílých filmů se nedá odolat. Ani s Burianem. Sice je moc vysoko nehodnotím, ale to jen proto, že až na výjimky byl sám za sebe, on nehrál. Improvizoval, měl své charisma, půvab, ale byl tak nějak stále stejný. Zjevem, hlasem a skoro i kostýmy. S výjimkou toho, když se za někoho převlékal. Jako tady. Už jsem někde psala, že mám raději Vítovou než Mandlovou. Navíc ty blond vlasy jí moc neslušely. Za zmínku stojí i mladá Hermanka, fakt ženská s čertem v těle. Zde vypadající tak exoticky! Chybět v téhle sestavě nemohl Čeněk Šlégl, jeden z nejlepších herců v tehdejších vedlejších rolích. Jaké to asi je, když někomu ve svěrací kazajce svačí na břiše blecha? Střihne si břišní tanec. Anife by koukala. Dědit po strýci Jonášovi chce každý, i vdavekchtivá tetinka Matylda. “To se nestydíš, nemluvit anglicky. V době, kdy každý druhý mluví anglicky?“ „No jo, ale co když jsem já ten první?“ A domovník Japonec, co to má do práce blíž, nebo činže vybíraná celý rok. A každý už umřel, a jak kuriózně, škraloup v mléku, krokodýl, vítr je unesl. Řetěz nedorozumění i záměrných fikcí se komplikuje, a skoro každý je první - skoro každý mluví anglicky. Ale pak už je trochu nucené a když přijel skutečný strýček Jonáš, oddychla jsem si.

Byznysmen s politickými ambicemi Jules se osudově zamiluje do servírky Flo – to je základní dějová linie, na které je vystavěn dost komplikovaný (a místy dost nepravděpodobný) příběh manželského trojúhelníku, bohatě prošpikovaný penězi, mocí a homosexualitou. T toho všeho je namíchaný smrtící koktejl pro většinu zúčastněných. A přesto, že je to tak trochu brak, díky Robardsovi a De Mornay je z toho jedním dechem sledovatelné drama. Naznačuje jej Flo už na začátku: „Mám ráda bohaté staré pány…starší pány.“ A odmítnutí brože, to chce odvahu. Kožich, to už je jiná. Podle překladatele šlo o lišku, já myslím, že to byl norek. Neštěstí začne v paříži při požáru hotelu a náhodné fotce milenců, která neunikne homosexuálnímu bulvárnímu novináři, který tam dlí jen shodou náhod. Ale co by byl život, potažmo film bez náhod? Na scéně se postupně zjevují další postavy a jsou vzájemně tak propletené, že dá občas práci se v těch společnostech, klubech a postelích orientovat, notabene mezi klienti homosexuálního gigola. Těžký život smetánky, fakt. Vlastní drama se rozjede až po sebevraždě Hectora, sebevraždě se třemi kulkami v hrudníku. Pak je jasně vidět, že peníze můžou všechno. Vrahem se jasně jeví být Jules, ale rozuzlení je nečekané. Vše do sebe začne zapadat až v poslední čtvrtině a vzhledem k dvoudílné podobě je to místy rozvláčné a nůžky by slušely, na druhou stranu by to možná ubralo pochopitelnosti. Mrtvých je ale fakt hodně. Morální ponaučení až v samotném závěru přinese obyčejná vosa, která práskače a vyděrače píchne do jazyka…

Svalovce moc ráda nemám, Arnolda nevyjímaje. Raději rachitika Allena. Jeho svalnatost je ale obzvlště tady nad mé hranice. Vyrýsované steroidové bobulové anabolické prsní svaly, biceps, triceps, v tomto rozměru mne už odpuzují. Ale rozhodně raději guvernéra než Stalloneho či van Damma. Jenže Barbar měl úspěch a bylo nutné z něj vytěžit ještě dvojku. Co se těmhle filmům nedalo upřít, byla výprava a kostýmy. Královna měla krásný plášť a šperky. Ovšem zápletka jen přizpůsobená tomu, aby Arnold mohl předvést svaly zprava, zleva, s holí, mečem a kdoví čím ještě. Princezna naprosto nezajímavá tuctová bledule. Něco mezi bájí a pohádkou a rádoby hrdinským eposem. Doba, kdy kouzla byla běžnou součástí života. Při mezihře s kanibaly pěkně letí useknutá hlava, na rok vzniku dobrý počin. Dobrý i zrcadlový zámek. Ovšem opilý blekotající Arnold skoro nesnesitelý a lekce sexuální výchovy dávané princezně mezi skalami vyloženě směšné. Klasika - i statečná černá Zulu se bojí myší. Arnold odmítá princezninu nabídku a pod obraz slyšíme:“A nakonec si našel vlastní království. Ale to už je jiný příběh…“ Že by zadělávali na trojku? Budiž jim ke cti, že nikoli…

Jiný žánr než Balada pro banditu (natočené jen o rok později), asi to tak drsné tehdy opravdu bylo. Čepek neuměl hrát špatně a dramatické role byly jeho šálkem čaje- v mých očích, dávala jsem mu přednost před komediemi. Jakoubková mi vždycky připadala taková stejná, unylá, s velkýma smutnýma očima. Ale tohle tedy byla ta správná role pro ni. Scéna, kdy ji kopou do břicha, mne budila ještě hodně dlouho.