jerry12

70%. Obsahuje spoilery: Za mě nejslabší, i když akcí nabitá epizoda, která však do metanarace Star Wars nutně zapadá, a to včetně častých melodramatických scének mezi Anakinem a Amidalou, jejichž příběh se spolupodílel na formování Dartha Vadera; jen je trochu škoda, že je narativní propast mezi první a druhou epizodou tak výrazná, uvítal bych sledovat sofistikovanější a postupnější přeměnu Anakina z toho hodného, loajálního a stranicky jednoznačně zařazeného chlapečka v první epizodě v sebevědomého, narcistického "chlapa" v epizodě druhé. Obi-Wan je tu navíc znatelně vyměklý, těžko říct, zda šlo o tvůrčí záměr, nebo nutný kompromis před původní trilogii, každopádně to především díky této epizodě vnímám tak, že jestli někdo v řádu Jedi selhal, pak to nebyl Anakin, ale Obi-Wan, jehož nedůslednost měla za následek charakterový přerod Anakina a následně i jeho přechod na temnou stranu Síly. Opět, jako u první epizody, v porovnání s původní trilogií slabý díl, jako samostatný film více než dobrý. Atmosféra s epizodami IV. - VI. se nedá srovnávat, ale to o to se z pochopitelných důvodů ani nelze pokoušet.

75%. Obsahuje spoilery: Nejpohádkovější a nejinfantilnější díl z celé ságy, přesto stále velmi dobrý. Díky Jakeu Lloydovi se podařilo doslova zhmotnit tu progresivní transformaci Anakina v Dartha Vadera, protože Lloyd v první epizodě působí opravdu silně odhodlaně a jeho někdejší loajalita vůči Jediům umocňuje ten pozdější WTF efekt proměny. Navíc se tu objevuje můj nejoblíbenější Jedi ze všech, Qui Gon Jinn, kterého skvěle zahrál Liam Neeson. Škoda těch několika tvůrčích přešlapů, které Skryté hrozbě výrazně kazí reputaci; za všechny třeba Jar Jar Bings. Jedna komediálně laděná postava (C3PO) úplně stačí, humorně vydá za celé Star Wars a nebyl důvod rušit atmosféru dalším, ještě navíc tak nesympatickým a otravným tvorem. Mohlo to být podstatně lepší a srovnání s původní trilogií není šťastné, protože pak Skrytá hrozba ztrácí ještě mnohem víc; nicméně jako samostatný dílčí prvek je stále emocionálně uchopitelný.

80%. Armageddon je pro mě krajně srdcová záležitost, takže objektivní hodnocení po mně nechtějte. Pro tento film mám a vždycky budu mít slabost, i když vidím a vnímám jeho naprosto nedokonalost.

75%. Jelikož patřím (hrdě) do generace Y, tento film byl v době mého pubertálního vzdoru společnosti a pravidlům jedním z vůbec nejoblíbenějších. Nicméně po letech jsem z něj trochu vyrostl a střízlivější pohled je taky pohled výrazně kritičtější. American History X je na jedné straně zajímavou studií krajně pravicového extrémního spektra společnosti, která celkem realisticky poukazuje na americký anarchismus jako daň za absolutní svobodu, jež v Americe dovoluje vznik řady různých radikálních sdružení a organizovaných skupin, což je bezpochyby alarmující a American History X tím tak otevírá dveře k určité filozoficky-právní debatě, kterou do té doby řada (nejen) Američanů víceméně ignorovala. Na druhé straně je však naivním a nedotaženým melodramatem, kterému - oproti té dokumentarističtější tváři filmu - realističnost prostě a jednoduše chybí. Nakonec i postavy jsou ve svém důsledku mnohem primitivnější, než by se na první pohled mohlo zdát, především ta hlavní, která by primitivněji snad i vyzněla, nebýt naprosto geniálního výkonu Edwarda Nortona, který tu leccos zachraňuje a celý film táhne v podstatě sám za sebe. A když se k tomu přidá působivá a mrazivá režie Tonyho Kaye a určitý filozoficko-lidský kontext z pera Davida McKenna, je American History X radost sledovat (především Nortona a schopnost vyprávět obrazem), je radost se jím inspirovat (především díky relativně hluboce lidské, i když naivní myšlence o nutnosti přestat ve společnosti stigmatizovat), ale především je potřeba brát ho s nadsázkou (protože nevykresluje skutečnost, ale naivní obraz charakterové proměny, která v reálném světě nemá a nemůže mít prokazatelný precedens). Jako inspirativní film je American History X parádní a must see trhák, jako pokus o patetické dokudrama už ale spíše selhává.

40%. Dokáže-li si fanoušek Rockyho odmyslet přítomnost senilní a charakterově neucelené (v porovnání s původním originálem) legendy a emocionálně se od ní odvázat, stává se Creed jen zbytečnou a nevydařenou snahou o kasovní návrat k tradici. Původní kultovní sága není primárně o boxu, ale o Rockym, a Michael B. Jordan ani zdaleka nedosahuje charismatu Sylvestera Stallonea, takže osobitostí postav se Creed nemůže s Rockym vůbec srovnávat. Po kotníky mu nesahá ani v atmosféře, nenajdeme tu jedinou silnou scénu, která by byla zapamatováníhodná, i scénář výrazně zaostává za originálem, marně bychom tu hledali motivační prvky a monology, kterými byl Rocky narvaný až k prasknutí. Více než dalším napínavým boxerským dramatem je tak Creed předvídatelnou jednodílnou soap operou, kterou nezachraňuje ani skvělý výkon Sylvestera Stallonea. Nemluvě o tom, že narativně není jen neoriginální, ale dokonce poměrně věrně kopíruje strukturu Rockyho - nechybí tu pohnutá minulost hlavního hrdiny, náhle objevená životní láska, které se věnuje více prostoru, než je vhodné, objevuje se tu primitivní typicky "ghettovský" konflikt, melodramatická zápletka, hlavní postava má nerealistické ochranářské až spasitelské tendence, o hře na to, která scéna bude více americky patriotistická, vůbec nemluvě. Postava Creeda není ničím jiným, než dobře zahraným archetypem hrdiny podle učebnicového výkladu, a to nemusí být na škodu jedině v případě, kdy je hlavní postavě brilantním scénářem vtělen nějaký výrazný emocionální rozměr (jako v případě původního Rockyho); to se však u Creeda ani zdaleka neděje, k postavě Adonise si nestihnete vybudovat žádný vztah, její charakter je chladně primitivní a prázdný. A jestli si Coogler myslel, že plytký a nedotažený děj z prvních tří čtvrtin filmu dožene efektivním a napínavým zápasem v závěru, byla to silně naivní představa; rivalita mezi oběma boxery vypadá v kontextu Rockyho a Apolla až komicky. A k té už skoro rockyovsky tradiční zápasové nesmrtelnosti, kdy se hlavní postava i po jednoznačném krvavém knock-outu, s myšlenkami na to, komu všemu vítězství dluží, zvedne a nakonec ještě soupeře porazí, je skoro až škoda slov. Jestli tohle má být začátek další boxerské ságy navazující na Rockyho, tak můžu hrdě říct, že já toho jako divák součástí nebudu. Jen doufám, že bude filmová obec natolik soudná, aby Creeda nedávala do přímé souvislosti s Rockym. To bych z Rockyho pohledu považoval skoro až za urážku. Až na parádního Stallonea a pětivteřinovou původní znělku v závěru je pro mě Creed velké, obrovské zklamání.

100%. Velmi hodnotný komplexní dokument, který nahlíží nejen technicky, ale především emocionálně hluboko pod pokličku produkce pravděpodobně vůbec nejvýznamnějšího audiovizuálního uměleckého díla v dějinách (minimálně této) galaxie. Patrně žádný film v historii si při premiéře nevysloužil tak dlouhý potlesk vestoje, jako Star Wars. To snad mluví za všechno. Perfektní dokument o filmu... ne, o náboženství, kterým Star Wars už nesmazatelně je a bude.

Po dvou dílech: Magic City obsahuje několik hluchých míst, která jsou často vyplňována zbytečnou a místy i trochu otravnou vatou, bez níž by šlo zkrátit stopáž jednotlivých dílů o takových 20-30%. Nelze očekávat ani velkou konverzačku, ač by k tomu tématika mohla z pohledu diváka svádět, na druhou stranu, když už k nějakým výraznějším dialogům dojde, jsou inteligentní a daří se jim navnadit a to je důležité. I když Magic City zpočátku trochu zmatkuje a tápe v tom, na jakou strunu se usadit, je především neskutečně elegantní a sexy, a všechny postavy - ať mužské, či ženské - je radost nejen pozorovat, ale především poslouchat. Napjatě očekávám, kam se Magic City dostane, a i když zatím nemá našlápnuto k precizní politické kriminálce, jak by se mohlo zdát, ale spíše k povrchnímu a materialistickému politickému melodramatu, mou zvědavost si po dvou dílech získal dostatečně, minimálně v takové míře, abych jej dokoukal do konce. Uvidíme dál.

90%. Upřímně, nad Shyamalanem jsem už dávno zlomil hůl, takže mi trvalo, než jsem se k Wayward Pines odhodlal. A konečně je M. Night zpátky! Ten starý dobrý kreativec s uměleckou grácií sobě vlastní, stylisticky naprosto jedinečný a osobitý. Wayward Pines odkazuje (ať záměrně či nikoliv) na Shutter Island, ze kterého si bere primárně narativní kostru a působivou atmosféru; na Twin Peaks, kterému se podobá strukturovaností postav a jejich významové hloubce; a později i na Children of Men, s kterým sdílí onu postapokalyptickou vizi. Z obojího si však Shyamalan bere jen klady, a navíc je aplikuje s takovou svědomitostí, že se mu i v divácky velmi náročném a vyhraněném žánrovém příběhu daří vyhýbat větším narativním přešlapům, jež v mysteriózních skorosci-fi thrillerech na podobném principu bývají pravidlem. Ty nejvýraznější kvality Wayward Pines vězí v trojúhelníku, který se podařilo zvládnout na jedničku - perfektní atmosféra nejvyšší úrovně, která vzdáleně připomíná tvorbu Davida Lynche a je i podobně působivá a schizofrenní, avšak má Shyamalanův podpis ze Signs nebo The Happening; nepředvídatelnost a takzvaný WTF efekt, díky kterému budete totálně zmraženi a neschopni cokoliv se pokoušet předvídat; a v neposlední řadě herecké výkony, které umožňují rozvíjet tu bizarnost a tajemnost postav; i Matt Dillon mě velmi mile překvapil, snad jen jeho syna tam asi nastrčili omylem, protože to je jediný rušivý prvek seriálu a herec doslova na baterky. Jinak se mi ale těžko hledá něco, co bych mohl s klidným svědomím vytknout; chybí mi pouze jedna jediná věc, a to působivější hudba, bez které se ale i tak Wayward Pines obchází s přehledem, což mnohé vypovídá o scenáristických kvalitách, díky kterým, oproti řadě jiných filmů a seriálů podobného ražení, nepotřebuje Wayward Pines žádný velkolepý hudební doprovod, aby tvořil odpovídající atmosféru v televizním světě zcela ojedinělou a svou silou téměr srovnatelnou s True Detective (nebo Baskervillem). Záměrně tento skvělý a troufám si říct (prozatím) nedoceněný seriál srovnávám s mnoha jinými díly, protože se mnoha jiným dílům podobá, ale vždy tak nějak nenuceně a jen lehce a jakoby mimochodem, aby jej nešlo považovat za kopii. Wayward Pines není kopií ničeho, žije svým vlastním životem, před kterým se neschováte... a neutečete. Navíc buduje relativně novou a neotřepanou žánrovou metanaraci, která nese určité existenciální poselství a mohla by se stát vzorem pro další generace kriticky realistických (NIKOLI science fiction) filmařů. Perfektní záležitost, která není principiálně originálním nebo novátorským dílem, ale spíše alchymií mnoha různých ověřených a funkčních prvků, jež dohromady tvoří naprostou harmonii. Závěr je pak naprosto geniálně strukturován, a ačkoli závěrečná epizoda obsahuje zbytečně moc patosu (který tolik nenávidíme, ale přesto jsme ho čekali), je perfektním zakončením výjimečného příběhu.

100%. Jo, byl to Bůh.

65%. Když jsem po cestě z kina uvažoval, jakým termínem označit Denise Villeneuvea, chtěl jsem jej popsat jako druhého Davida Finchera. Ovšem když jsem dorazil domů a začal psát, bezděčně jsem si uvědomil, že ještě přesnější by bylo označit Davida Finchera za druhého Denise Villeneuvea. Sicario je audiovizuálně výjimečně precizní akční kriminálka, která se snaží žánrově vymykat tomu, co Hollywood tradičně nabízí. Daří se mu to tak napůl. Narativně je Sicario slabý a tomu, jak řemeslně perfektní práci Villeneuve odvedl, scenáristicky ani zdaleka neodpovídá. Brutálně nekompromisní mexická atmosféra, o kterou se Sheridan snažil, přesvědčila jen díky tomu, že byla naprosto bezchybně podchycená brilantní režií, skvělými herci, obdivuhodnou výpravou a v neposlední řadě také špičkovou hudbou, která by se neztratila ani v tom nejmrazivějším hororu. Sicario nabízí komplexní audiovizuální dílo, kde každý záběr je geniálně kreativním uměleckým obrázkem hodným zarámování a vystavení. Villeneuveovu práci jsem obdivoval už v Prisoners, ale v Sicariu svůj smysl pro geometrii a vizuální představivost pozvedl na ještě vyšší úroveň. Je tedy velká škoda, že scénář má až příliš mezer na to, aby dokázal provázet podobnou úroveň této audiovizuální kvality. Sicario se narativně tváří jako silná a sofistikovaná záležitost, která však v druhé části zrazuje několika primitivními dílčími zápletkami, které zdánlivě originální nehollywoodskou práci vrací zpátky ke konzervativnímu stylu a tím i narace logicky přestává fungovat, alespoň v mých očích. Jestli něco dělá Sicario výjimečným, není to překvapující psychologická hra na pomstu plná nečekaných zvratů a středoamerické atmosféry, o kterou se scenárista snažil, ale je to Denis Villeneuve, který připravil divákovi neskutečnou pastvu pro oči (a Johannsson pro uši) a jehož práce je hodna ocenění, asi i tomu nejvyššímu. Scenáristicky průměrná snaha o efektivní atmosferickou akci, která občas působí a občas ne, režijně naprosto fantastická paráda, kterou řadím nad většinu tvorby Davida Finchera, stylisticky velmi podobně perfekcionistického tvůrce, kterému se Villeneuve dokáže minimálně vyrovnat, ne-li ho i předstihnout a nabídnout ještě sofistikovanější podívanou, díky které se mu daří i děravý scénář pozvednout na vrchol.