Lidice

Můžete plivat na to, jak to bylo natočené, jaký je scénář, kolik v tom hraje hudby, ale tu sílu událostí odepřít nemůžete. Takže krom toho, že film natočili, aby vydělal prachy, dalším záměrem bylo oprášit a připomenout, co se tehdy vlastně stalo! Dalším zajímavým aspektem je fakt, že můžeme film srovnat s Habermannovým mlýnem, u kterýho si většina diváků zanadávala, jaký byli Češi tehdy svině. Aniž bych to chtěl nějak shazovat, tady je vidět, že se lidem nedalo až tak divit. (06.07.2011)

Český pokus o hollywoodský velkofilm, ve kterém se vše snaží být tak efektní, až to na mě vyznívá naprosto opačným dojmem. Kamera se pokouší vypadat novátorsky a jedinečně, jenže k čemu to, když mě ty všemožné pohledy ze stropu místnosti vytrhávají z děje a já je místo sledování příběhu v mysli analyzuju. Nikolaevovi se zkrátka nepovedlo to, co takový Ridley Scott a další umí výborně: Nedokázal postavit film na velkém příběhu jednoho člověka tak, aby ho ostatní složky (vizuální provedení, hudba) jen dokonale doplňovaly. V Lidicích se odehrává paralelních příběhů tolik, že ani jeden nedostane adekvátní prostor, a ten, na kterého se děj zaměřuje nejvíce, ještě stojí naprosto mimo centrum dění. Neberte to ale tak, že jsou Lidice vyloženě špatný film, to rozhodně ne; jen by ona látka mohla pod vedením zkušenějších tvůrců dopadnout mnohem lépe. Poznámka na závěr: Co mělo znamenat to vyjmenování stovek španělských jmen v závěru filmu? Nemůžu si pomoct, ale celé to na mě působilo, jako kdyby někdo zadal jméno Lidice do vyhledávače na facebooku a opsal všechna jména, která mu to vyhodilo. Nehledě na to, že mezi zmíněnými jmény se Lidice objevovalo i jako příjmení, pochybuji, že by se desítky dvacetiletých Španělek a Latinoameričanek, jejichž země se do druhé světové války významně nezapojily, jmenovaly podle vesnice vypálené kdesi na českém území. To, co se stalo v Lidicích, je sice světově celkem známou událostí, bylo by ale zvláštní, kdyby památku této vesnice uctívaly pouze španělsky mluvící země. Tak trochu se zkrátka bojím, že většina rodičů vyjmenovaných dívek dala svým dcerám nějaké méně tradiční křestní jméno, které se v jejich zemi používá, a o vypálení Lidic nikdy neslyšela. (16.06.2011)

Když jsem se před pár lety doslechl, že vznikne snímek Lidice, byl jsem nesmírně šťastný. Jedna z nejsmutnějších kapitol našich moderních dějin (a nejen moderních) si přenesení na filmová plátna zaslouží. Jako memento a uctění památky všech obětí nacismu. Nikdo z nás si nedovede představit onu hrůzu, kterou museli lidé v Lidicích zažít. Film jako takový mě oslovil hereckým obsazením, příběhem, který čerpá z historie co nejvíce, hudbou v některých scénách a kamerou, která je opravdu lahůdková a potěší. Samotné zpracování vypálení se mi ale nelíbilo. Očekával jsem daleko více, něco, co diváka naprosto odrovná, kdy se bude cítit jako jeden z občanů Lidic, že bude mít pocit, že to, co se děje na plátně prostupuje k němu, zahlodává se mu do morku kostí, že není úniku a tísnivý pocit bude znemožňovat dýchat. To se nestalo. K tomu navíc hrála naprosto nevhodně zvolená hudba a dojem ze scény, která měla mít gró a dominantou celého filmu, nebyl ani zdaleka tak silný, jak možná mohl být. (17.11.2011)

Podobný případ jako polská Katyň. Oč působivější by bylo nějaké strohé polodokumentární drama ve stylu Krvavé neděle! Tvůrci ale měli pocit, že bez předlouhé expozice, spousty postav a dějových linek se správná pocta padlým obyvatelům Lidic neobejde. První polovina filmu je tak téměř nekoukatelnou telenovelou. Druhá už je lepší, ale potenciálu tragédie zdaleka nevyužívá. Samotné vyhlazování trvá asi pět minut a spočívá v záběrech na hořící stodoly, zachraňované králíky a zastřelení několika řad mužů, kteří se u toho tváří zcela netečně, jako by se jich to vůbec netýkalo. Jednu věc mi film ale přece jen dal - netušil jsem, že Heydrich uměl hrát na housle. (29.10.2011)

Zklamání. Úvod fungoval dobře. Pak přišla ta část sbližování postav s divákem, rozumím tomu, čeho chtěl Nikolaev dosáhnout. Emoce jsou pak mnohem větší, když divák nějakým způsobem splyne s postavou, zaujme ho a jeho život mu není lhostejný, ale za sebe musím říct, že kromě Šímy mě postavy nějak zvlášť nezaujaly. Pár těch kýčovitých momentů filmu odpouštím, ale problém nastal u atentátu na Heydricha, tato scéna mi přišla strašně divná. Pak přicházejí již ty zásadní momenty. U těch nejdůležitějších pasáží zoufale chybějí emoce. Když už neždímat emoce z diváka u tohoto tématu, tak u jakého? Postrádala jsem tam tu sílu. Zkrátka jsem tomu nevěřila. Vím, že to už bych chtěla asi moc, ale já zkrátka necítila vůbec nic z obyvatel, u scén poprav nešel z očí mužů absolutně žádný strach, nebo beznaděj, nic co by se přeneslo na diváka, něco z čeho by mi stouply chlupy na těle. Není to tak dávno, co jsem slyšela výpověď muže, který žil ve vesnici pár kilometrů od Lidic, se slzami v očích říkal, že celou noc šlo slyšet křičení lidí, řev dobytka a celá tahle asi pětiminutová výpověď mě emočně dostala mnohem víc, než celý dvouhodinový film. Mám výtky také k závěru, film měl skončit o cca 10-15 minut dříve. Celý závěr má samozřejmě svůj význam, ale pro mě film skončil scénou ve sněhu. Musím se také vyjádřit k hudbě, je hezká a věřím, že samostatně by zněla skvěle. Jenže ve filmu se snažila být až příliš epická i ve chvílích, kdy to vůbec nebylo potřeba, strašně mě to tam rušilo. Lidice rozhodně nejsou vyloženě špatným filmem a určitě kino není ztráta času. Kdybych srovnávala Lidice pouze s českými filmy, tak bych dala asi 4*, ale to by nebylo objektivní. (03.06.2011)