Furiosa: Sága Šíleného Maxe

Nejúžasnější věc, jakou jsem v kinech viděl za dlouhá léta. Asi od Fury Road, který se díky Furiose stává ještě lepším filmem a přirozeným akčním i pocitovým vyvrcholením osobní odysey i přesahující pětačtyřicetileté ságy, již Hardyho šichta znovu nakopla jako jistý legacy sequel. Tehdy ještě nešlo o budování ságy v tradičním měřítku, například po vzoru Star Wars, kde se přelévají rodinné vztahy a reference k minulému dění utváří přesahující komplexní příběh. Max i Furiosa byli nositeli traumatu, s nímž přistupovali k vlastní budoucnosti. Protagonista stejně jako v trilogii nedokázal ochránit své milované a odevzdal se základnímu instinktu přežití. I pro částečnou rezignaci na vlastní iniciativu se Max ocitl v pasivní pozici, vláčený událostmi skončil na tahači s uprchlicemi, jež byly hlavními hybateli příběhu. Přímočará cesta tam a zase zpátky čerpala z tradice carsploitation filmů, v nichž jsou hlavními atrakcemi automobilové honičky a související brutální kolize. V kinematografii přitom těžko najdeme důmyslnější vyprávění v neustálém pohybu, kdy stačíme přimknout k postavám a kochat se nelítostnou náturou okolního světa, který je protagonistům těsně v patách… Furiosa je prequelem, jejichž komunikačním specifikem je to, že pokračují v tvorbě zavedeného světa a současně se dějově vrací před film či filmy, které jsou jejich pokračovateli. Miller tuto vazbu na Zběsilou cestu řeší procesem často nezištného zrcadlení, jímž utváří hutnou ságu na úrovni worlbuildingu, vyprávění i emoční identifikace. Dospívání hrdinky by mohlo být z pocitového hlediska a nálože traumatu i Maxovým originem, Furiosa proto obstojí možná ještě lépe jako plnokrevná úvodní kapitola. Miller nás tradičním prologem vhodí do světa zbaveného naděje, v jehož pustinách se každý chytá jiného stébla a tíhu zármutku snáší jinak. Dementus je do jisté míry antitezí Maxe, neboť vlastní trauma vyvažuje krutostí a rozvrácením veškeré křehké rovnováhy. A to i politické, již tři kolonie pod palcem spřízněných padouchů udržují v rámci vlastního přežití a také utlačování nezbytných pracovních sil. Postavy se do jistých podmínek zkrátka narodí a přijímají je. Zrcadlí se (opět v porovnání s FR) nejen úloha samotné Citadely, která je jakožto politováníhodné doupě plné bídy, znásilňování a drastických sociálních rozdílů v součtu nejschůdnějším životním prostředím, ale také historie lidských konfliktů obecně. Nepoučitelná či naopak morálně uvědomělá lidská povaha se přitom vztahuje na jednotlivce. Furiosa tak potká i svého mentora, jenž opět reflektuje Maxe – jen s tím rozdílem, že Pretorián Jack, jehož rodiče stejně jako v případě Maxe bojovali za správnou věc, odmítá přijmout úděl věčného samotáře. Vztah Furiosy a Jacka buduje vůbec nejsilnější základy pro emoční oblouk, který se klene i přes Zběsilou cestu. Šílený Max obecně není ságou, již bychom si spojovali s niterními emocemi, což však Furiosa zásadně mění. Prahnutí po pomstě za ztracené dětství, domov i matku funguje jako archetypální dějotvorná pohnutka, s níž však Furiosa nemůže dojít vnitřnímu míru stejně jako Dementus. Jsou to právě pozitivní emoce směrem k dřívější rodině a Jackovi, jež hrdinku zásadně formují a předesílají její činy ve Zběsilé cestě. Stejně jako někdy v reálném životě, ve zubožené Pustině lidé dvojnásob pociťují osamocení a nemožnost věnovat druhým ty nejhlubší city. Při opakovaných projekcích Zběsilé cesty si tudíž můžete vztah mezi Maxem a Furiosou, dvěma nepředstavitelně zatvrzelými trosečníky, rázem zasazovat do mnohem pocitovějšího rámu. O to víc, že Miller si ve Furiose neodpouští krátké Maxovo cameo, během něhož mytologický hrdina v podstatě ještě víc zikoničtí a utuží své vazby k silné hrdince, již posléze nabídne klíčovou oporu. Právě v těchto vztazích vězí unikavá naděje světa ovládaného šílejícími muži… Furiosa se tímto dílem, které exploatační tradice podřizuje epickému narativu o dějinné zacyklenosti a potřebě neustáleho boje za dobrou věc, stává jednou z největších ženských hrdinek kinematografie. A také nejemotivnějších, neboť nevyřčená slova a zatlačované slzy mnohdy vydají za tisíce dojímavých frází. Je přitom nešťastné stavět hodnocení Furiosy na srovnávání se Zběsilou cestou, neboť ojedinělé kvality a dominanty obou filmů nejlépe fungují v pocitovém tandemu. Akční inferno s Hardym a Theron je součtem dějinných příkoří uvalených na postavy v průběhu celé Millerovy ságy a současně jedinou odpovědí na rozsáhlejší přemýšlení o světě v tomto prequelu, jenž opravdu dokázal nemožné – je tak výjimečný, že ještě povyšuje a ozvláštňuje už tak výjimečný a zcela unikátní film. 95 % (25.05.2024) (méně) (více)

Never go full Lucas. "Furiosa" nezapře realizační ambice, obsahuje spoustu skvělých elementů a často dokáže brát dech i pohltit. Jenže projekt sám sobě podkopává nohy nejen až šokantně křiklavou CGI umělostí, ale především samotným konceptem prequelu. Všechny předchozí filmy z Millerovy franšízy nejsou toliko sequely, jako spíš odlišnými variacemi posapokalyptického mýtu. Každý "Šílený Max" obsahuje totožné elementy (od detailů typu dvouhlavňové krátké brokovnice a nábojů do ní, přes klíčové události jako bitvu o konvoj, až po přesahující poselství v motivu útěku a návratu). Ale nejen že po vzoru bájí různých starodávných kultur také Miller ony prvky alternuje, ale hlavně je vypráví v jiném kontextu odlišné kultury či kmene světa po zkáze. "Furiosa" sice fascinuje coby postapo opera, ale v hávu vizuálně pompézního spektáklu přináší jen opáčko dříve viděného světa vystavěné podle principu videoherních DLC, kde publikum pouze dostává další kousek známé mapy s novým bossem (a nesmí chybět doslovný franšízový easter egg). Jenže tento přívěšek nejen že má nulový přínos pro už proběhlé hlavní vyprávění, a spíš ho banalizuje, ale stěží obstojí sám o sobě. Letitý nářek, že současná franšízová popkultura postrádá drama, neboť publikum prequelů prostě ví, které postavy přežijí a které ne, tady dostává zrůdné zpřítomnění. Miller se po vzoru tvůrců fanartů rochní v tom, že před kameru vrací většinu výrazných vedlejších postav svého hitu, což z "Furiosy" dělá pouhý soubor životopisů známých figur. "Zběsilá cesta" se stala milníkem akčního žánru i moderní kinematografie, protože byla bravurně sevřenou, detailně promyšlenou a vypravěčsky vycizelovanou vizi, kterou Miller tříbil mnoho let. Tamní vyprávění diváky přivázalo na kapotu nařvané káry a nechávalo je v adrenalinovém oparu za pochodu vstřebávat celý svět a jeho mytologii. Tentokrát po stejné trase jedeme ve vyhlídkovém autobuse, jehož řidič sice občas pořádně dupne na plyn, ale většinu času jen posloucháme uondaného průvodce, jak nám sáhodlouze dovysvětluje dříve viděné. Navzdory všemu rozčarování ale pořád Miller dokáže uchvátit inscenační bravurou a neotřelostí, opulentností svých vizí i nadšením z toho, že si může znovu hrát s oblíbenými figurkami a novými zběsilými dopravními prostředky, které ale působí spíš jako komiksově nafouklé fantazie zbavené reálných rozměrů a fyzických proporcí. "Furiosa" pořád je řemeslně sofistikovanější, dramaturgicky funkčnější a celkově originálnější než většina soudobých blockbusterů, ale to je pramalá polehčující okolnost. V rámci Millerovy filmografie představuje ideální přemostění jeho postapokalyptických milníků s paralelní linií campově nesoudných a rozjařile nespoutaných divočin v čele s "Happy Feet" a "Čarodějkami z Eastwicku". _____ ještě si neodpustím jeden detailnější rant ____ Při pročítání recenzí a diváckých ohlasů mě až překvapuje, jak ochotně řada z nich papouškuje promo narativ, kterak má "Furiosa" údajně mít komplexnější postavy či propracovanější svět. Pravdou je při tom naprostý opak. Jen proto, že vidíme víc událostí, ještě neznamená, že postavy jsou vykresleny komplexněji. Že Furiosa byla jako malá odvlečena z idilické společnosti, vyrůstala v bolesti pustiny, adaptovala se na podmínky okolí, stala se uznávanou válečnicí a celou dobu plánovala svůj návrat, to vše už víme z předchozího filmu. Tady jen vidíme, za jakých okolností se tak stalo, ale při tom se o postavě samotné nedozvídáme nic navíc. Spíš se vyjevuje, že onou kýženou komplexností se vyznačovala naopak "Zběsilá cesta", kde každá postava měla promyšlený osobní příběh, jenž pouze rezonoval v aktuální situaci a podmiňoval její motivace. Tím, že nám prequel ony příběhy doslovně ukáže, tak spíš tyto postavy obírá o onu nekonkretizovanou vrstevnatost. Stejně tak je to i se tím, jak prequel pracuje s vlastním světem, což nejmarkantněji dokládá vyobrazení Ropanova a Brokovnic. "Zběsilá cesta" trávila v útrobách Citadely relativně málo času, ale přesto skrze výpravu, kostýmy, motivace postav a jejich role ve vyprávění dokázala podat kompletní obraz této společnosti, její hierarchie, mytologie i praktického fungování. "Furiosa" nám neukazuje nic, co bychom už neznali, jen opakuje to samé v jiném časovém období, nebo to tupě konkretizuje (jako když dějepisec říká, co znamená Valhalla). V řadě případů pak vyloženě staví na obeznámenosti publika s elementy z předchozího filmu. A o fungování ostatních dvou pevností se nedozvídáme naprosto nic, jen vidíme jak vypadají a kdo v určité chvíli byl jejich vůdcem. _____ PS: Český distributor by měl na hanbu do kouta, když vyplodil zhovadilý překlad původního názvu. Správný překlad zní "Furiosa: Sága ze světa Šíleného Maxe". (24.05.2024) (méně) (více)