Sám proti všem

People are just like animals You love them, you bury them, that´s it. Gaspar Noé, môj najobľúbenejší novodobý režisér hneď po Tarantinovi, ma neprestáva fascinovať. V každej jeho snímke, ktorú som videl, a rozhodne ešte všetky nie, rozoberá nejakú určitú, konkrétnu ľudskú vlastnosť alebo neresť. Nakrútil film o zvrhlosti, drogovej závislosti, najnovší film je naopak o láske (samozrejme zachytené jeho kontroverzným a štipľavým štýlom) a tento jeho prvý celovečerný film rozpráva o kríze stredného veku. Noé má neskutočne umelecké cítenie, jeho filmy sú plné surrealistických oparov, zachytené veľmi originálnym a svojským spôsobom. Je to jeden z tých tvorov, ktorého buď milujete alebo nenávidíte. Všetko svoje umenie servíruje bez servítky .Táto snímka sleduje 50 ročného mäsiara bez práce, ktorý sa potĺka životom. Jeho obchod mu zatvoria a druhá tehotná manželka čaká doma u jej matky. Nieje psychicky v poriadku. Prehráva si život a uvedomuje si, že premrhal najlepšie roky svojho života a nič nedokázal. Raz mu rupne v bedni a doma dobije svoju ženu päsťami až potratí. Chlapík ujde. Zmizne do Paríža, do motela, kde počal s prvou manželkou svoje jediné dieťa, dcérku, ktorá je teraz na psychiatrii. Je to celé, také symbolické a filozofické, kde sa nakoniec nedočkáme happyendu, ak milostný vzťah zo svojou mentálne chorou dcérou nepočítam. Myšlienkové pochody pohrávajúce sa neustále s myšlienkou samovraždy sú perfektné. Oproti iným snímkam Noého by som možno poznamenal, že to bolo trocha nudnejšie, takmer nič sa tu nedialo ale vo svojej podstate to je perfektná snímka starnúceho chlapa, ktorý musí žobrať o prácu ľuďom, s ktorými voľakedy spolupracoval ako obchodník. Perfektné (28.08.2015)

S pojmy jako násilí, determinace člověka či pomsty se u Gaspara Noého setkáme často, objevují se ve všech jeho středo/dlouhometrážních filmech. Sám proti všem volně navazuje na předchozího Řezníka, v němž právě akt pomsty (hlavní hrdina se mstí za domnělé znásilnění své dcery, za což ho čeká vězení) narušuje dosud relativně klidný život Chevaliera, z kterého se stává zborcená lidská troska pasoucí po zadostiučinění. V úvodní krátké rekapitulaci Noé vyjíma nejdůležitější okamžiky z hrdinovy již tak nedokonalé existence a rýsuje mu ještě bezuzdnější exkurzi do skrytých hlubin duše. Po formální stránce se opět setkáme s graficky stejně vyvedenými mezititulky, jimiž režisér vede monolog, případně varuje diváka před následným dějem (POZOR. MÁTE 30 VTEŘIN NA TO, ABYSTE OPUSTILI TUTO PROJEKCI – upozorňuje na jednu ze závěrečných precizně vyvedených scén, jež se však později ukáže pouze jako režisérova mystifikace – hrdinova halucinace). Dynamika momentu se ukrývá i ve zvukově sekaných záběrech nebo v odrovnávající montáži, která povětšinou staví na kontrastech. Sugestibility se filmu dostává i hrdinovými vnitřními promluvami, jejichž tempo se s přibývajícím koncem mění v nekonečné chrlení zmatených názorů. Chevalierova filozofie se pod negativními vlivy (ztráta práce, závratné znechucení přítelkyní a její matky..) transformuje do zatvrzelé skepse, při níž lidi vnímá jen jako maso a lásku chápe jako genetickou nutnost k přežití kupčícího lidského rodu. Škoda, že i my nemáme nějakého toho Noého. (23.02.2005)

Un seul contra tous? Je to tak? Není to tak! Těch jedinců jsou celé armády. Ti, jejichž srdce pronáší v hlavě děsivé monology, které je popouzí k akci. Většinou si zajdou na úřad práce, berou peníze, aniž by co dělali - a to je jejich pomsta. Jiní se mstí intrikami, podvody a občasnou ranou pod pás. Další se dostanou do kouta jako pronásledovaná krysa, a pak buď destrukce či sebedestrukce - Ale ty monology! Jed, který mu brání myslet! Monology ho vedou jako pejska na vodítku. Monology ho vedou kouta, kde na něho čekají fóbie všeho druhu. A ty dialogy! S bývalými přáteli, obchodními partery. Ty vnímá jen jako jejich monology. Vstoupit do dialogu už pro něj není možné. "Život je tunel. Každý má svůj malý tunel. Jenom na konci není světlo" (18.08.2018)

A teď něco pro sluníčkáře... co třeba lekci z bytí těžkého misantropa v krystalické formě nenávisti? A možná i vše, čím nás ve svých filosofických úvahách oblaží, je pravda, zbavená nátěru snesitelnosti, který nám umožňuje žít a přežít... jak to jen jde... ale proč vlastně? Aha, to ten genetickej zákon. I on lze však obejít, to se musí přes samotu, zoufalství a beznaděj, až do nejhlubšího sklepení duše a vynést na světlo vše, co ho pomůže popřít... Na chvíli se mi zdálo, že i náš pařížský řezník nalezl důvod pro jeho opodstatnění, ale nebyl by to Gaspar Noé, aby mně místo povznášejícího katarzního smutku nenabídl tečku mezi oči na dobrou noc. Viděno v rámci Season Challenge Tour, týden s největšími francouzskými filmy. (16.09.2015)

Nič oddychové, je to skôr znôška filozofických myšlienok v hlave jedného muža, čo mi pripomenulo Raskoľnikova zo Zločinu a trestu. Lenže to bol psychologický román par excellence a nie myšlienky ako: "Ženské sú potrhlé, pretože nemajú čuráka..." Áno, Kašpar Noé potvrdil, že nesiaha ani po Dostojevského rapavú pätu. (13.05.2020)