Na vlastní kůži

Původně jsem dal odpad, ale pak jsem si uvědomil, že pokud mě ten film dokázal zhnusit víc než třeba Inside nebo Martyrs, tak v tom asi něco bude. A taky že jo. Gore ve filmech totiž obvykle vzniká z toho, že někdo páchá násilí na někom jiném (a má pro to většinou nějakou, byť hloupoučkou, motivaci), případně méně často jej postavy páchají samy na sobě, ale evidentně u toho trpí (příklad Lucy na začátku Martyrs, kde se to ale stejně muselo hororově inscenovat přes imaginární "třetí" postavu). Hnus v Dans ma peau je intenzivnější, protože hlavní aktérka nejen že sama na sobě páchá násilí, ale ještě navíc v tom nalézá zalíbení. Co možná ještě přidává na děsivosti, je fakt, že pro to zjevně nemá žádný podstatný důvod (kromě toho, že se v úvodu nechtěně zraní, což se prezentuje jako jediný katalyzátor všeho následujícího). Snad někdo s velkou představivostí by v tom nalezl jakousi paralelu s jejím profesním a osobním životem, ale já ji tam za boha nevidím. Nejde tu o to, že by Esther v životě strádala nebo před něčím utíkala - v práci se jí daří a doma má hodného přítele, ale to její nutkání je prostě silnější než cokoli jiného. V tomhle ohledu jde skutečně o nefalšované torture porno, protože jakékoli dialogy a scény, které vyplňují čas mezi chvílemi, kdy do sebe hrdinka/režisérka rozkošnicky kuchá, jsou ekvivalentem trapných pokusů o naznačení jakéhosi příběhu v klasickém péčku. Takhle zpracovaná fascinace vlastním tělem se ve filmu opravdu jen tak nevidí, ale abych to mohl hodnotit pozitivně, tak by to především nesmělo vypadat jako, pravda trochu zvrhlý, studentský film na téma "závislost". (26.01.2011)

Artově pojatý body horror o mladé ženě, která se zraní a začne být na svém zranění závislá natolik, že se začne zraňovat sama. Neboť dochází k uvědomění, že teprve sebeubližováním si své tělo plně uvědomuje. Pomalé tempo zvýrazňujě obzvláště kontrast ze ztrátou individuality, kdy se hlavní hrdinka v pracovním procesu mění v pouhý pracující stroj, bez špetky lidství a získáváním hlubšího a pronikavějšího (až erotizujícího) vztahu k vlastnímu tělu. Parádní záležitost, které neškodí ani zdánlivá nedořečenost v závěru. Marina de Van, scénáristka i režisérka filmu a představitelka hlavní role v jedné osobě si mě získala svým charismatem a smyslem pro drama. (17.05.2017)

Chladné, prázdne a bez myšlienky. Hlavná hrdinka sa celý film proste iba reže, je to nechutné a to je všetko. Také Trouble Every Day bolo rovnako nepríjemné a pritom dokázalo vyvolať aj silnejšie pocity, ako len znechutenie. Alebo Gensov príspevok do ABCs of Death. Radšej siahnite po niečom z menovaného, táto samoúčelná krvavá ego onania za to ozaj nestojí. 35% (18.09.2013)

Nevím co bylo údělem tohohle snímku. Jestli měl šokovat, tak se mu to absolutně nepovedlo, ale jestli měl znechutit a zhnusit diváka, tak u mě se mu to povedlo na 100%. A to především díky představitelce hlavní role. Marina de Van mi byla ( extrémně ) nesympatická hned od první minuty. Krásy taky moc nepobrala a o jejích hereckých, scénaristických a režisérských schopnostech by se dalo taky dlouze polemizovat. Už dlouho jsem neviděl tak nudnej a prázdnej film. Za mě jasnej odpad. (14.06.2020)

stává se mi to docela často a obyčejně si v takovém případě dovolím trochu sobecký pocit jisté privilegovanosti, ale v tomto případě mě pouze a čistě mrzí, že jsem asi jediný, kdo tento film pochopil. hlavně tedy s přihlédnutím k tomu, jak je to ve skutečnosti prosté. stačí najít téma, což ale také samo o sobě není nic složitého vzhledem k tomu, že to má přeci divák po celou dobu přímo před očima. z hlediska psychologie nejsou kompulze a fetiše nic mimořádného a už vůbec není spravedlivé o nich psát jako o druhu šílenství (viz obsah). naopak, má je každý. ale není divu, že se diváci snaží nevidět tu skutečnost tematizovánu ve filmu, protože i za ty nejnevinnější a nejneškodnější fetiše se lidé obvykle stydí. tento stud je spíše duševní poruchou, než samotná obsese. specifika života s méně obvyklou formou obsese jsou námětem Dans ma peau a je to téma nekonečně zajímavé už jen právě proto, že i ti nejsvobodomyslnější diváci ho zjevně vnímají jako nepřekonatelné tabu. ano, snad je to tím, že v tomto případě jde o posedlost vlastním tělem. narcismus je běžný a různé fetiše zase zdůrazňují tu či onu část lidského těla, ale co když v sobě člověk (úplnou náhodou) stejně jako hrdinka, objeví dispozice pro objevování zvláštního půvabu spíše pod povrchem těla, například v kůži. ano, i já jsem častokrát při sledování potlačoval velmi silné, fyzické nutkání odvracet zrak a i já jsem místy až tajil dech při sledování některých obzvlášť šťavnatých gore efektů (s hororem ten film ovšem nemá co společného) - a to nemyslím, obrazně, ale doslova -, ale to prostě patří k věci. to je třeba vidět, pokud se má divák pokusit pochopit, nebo si alespoň představit ty pudy, které ani hrdinka zjevně inteligentní a duševně zcela vyrovnaná a v neposlední řadě houževnatá nedovede vůlí ovládnout. s podobnými nebo vlastně jakýmikoliv fetiši se úzce pojí naprosté nepochopení ze strany okolí (v tomto případě paradoxně i diváků filmu) a důsledkem toho i naprostá izolovanost. to je přeci nesmírně silné a jímavé téma a Marina de Van ho zpracovala velmi dobře. jediné, co bych já osobně uvítal rozvést o něco víc, by mohla být hrdinčina touha se té animální vášni vzpírat, bojovat s tím, překonávat to a usilovat o to se vrátit zpět do normálního stavu (=normální ve smyslu společností dané normy). ovšem v tomto případě není fetiš jen neškodnou odchylkou od normy. některé mohou být destruktivní. a hůř - jiné dokonce sebedestruktivní. zajímalo by mě, jaký je to asi pocit sledovat se, jak hyzdí a ničí sebe samu, fyzicky, duševně i společensky, a nemoci tomu zabránit. k tomu všemu je třeba si uvědomit, že fascinace lidským tělem či jeho poškozováním je v malé míře relativně běžná. dispozice k podobné poruše má mnoho z nás. možná jen stačí počkat na spouštěč, který je zaktivuje. jak jsem už napsal, je to mimořádně silný film. (08.05.2014)