Můj strýček z Ameriky

Zvláštní film... Zajímavý obsah nezáživnou formou... (?) - nebo že by podivný obsah brilantní formou... (?) . . . >Podvědomě< cítím, že tohle dílo mistra >hlubokých myšlenek< A.R. mi (dnes?) nějak nesedlo... Vědomě pak vím, že nepochybně nejde o nějaký >průměrný< film, který by si zasloužil průměrné hodnocení... A tak snad jen za všechnu tu symboliku, kterou - ač unaven (i délkou filmu) - vnímal jsem tedy "podvědomě" víc, než vědomě příběh(y) středostavovských francouzů někdy z konce sedmdesátých let... Budiž! Forma zvítězila nad obsahem... Problematické hodnocení za problematickou filmovou studii věcí lidských... :-/ - - - P.S. Tentokrát jsem doopravdy rád tomu, že ostatních (zatím) osm hodnotících (5.12.2007 - 23:45) vyzdvihlo i beze mne tenhle film do >červených< sfér... ;-) (05.12.2007)

Za jakým účelem píšu tento komentář? Co tím sleduji? V uspokojení které ze svých tužeb doufám? Člověk je tvor sobecký, sebestředný a bezohledný. Ostatní lidé jsou pro něj pouze schody k jeho úspěchu. Kdesi v nitru je asi opravdu každý egocentrikem. Také Henri Laborit, vědec a vypravěč příběhu, dodávající tomuto dramatu sociopsychologický přesah. Prvních třicet minut jistě mnohým připomene Amélii, resp. její alternativní verzi, kterou nenatočil snílek, nýbrž logik. Postavy nedostávají žádný prostor k „volnému“ vyjádření, veškeré dění shrnují jejich „to jsem já a tohle mám rád“ monology mimo (velmi svižně stříhaný) obraz. Mít film hodinu a být celý koncipován takto, žasnu nad Resnaisovou genialitou. Tato dlouhá a zábavná část je bohužel jenom úvodem ke vcelku konvenčnímu dramatu. Po předchozí „přednášce“ jej sice nelze vnímat jako kteroukoliv jinou vztahovou studii (nikdo nic nedělá bezdůvodně a my víme proč), ale lehké žánrové osvěžení, nespočívající jenom v zakomponování Laboritových teorií, by místy zdlouhavým, stokrát slyšeným dialogům prospělo. Za originální pokus o prolnutí fiktivního dramatu a (laboratorně) ověřených faktů Strýček tak jako tak zaslouží nadprůměrné hodnocení. 80% (11.10.2008)

Radšej by som schuti volil od Resnaisa, Hirošimu, moju lásku, či aj Vlani v Marienbade, ako do seba zahľadený - Môj strýko z Ameriky, s mojim ranným, obľúbeným - Gérardom Depardieu, ktorý bol, akýsi, bez nálady ! Jedine, čo ma zaujalo, boli strihové vsuvky s hercami francúzskej kinematografie, t.j - ich filmy, ktoré parádne zapadali do filmovej kompozície, velikáni, akými sú, Jean Gabin a Jean Marais, tak to diváka posúva do inej dimenzie ! Vlastne - strih, je v tomto prípade dosť prospešný, lebo nielen strihač, ale aj režisér, si museli napozerať francúzsku klasiku, ktorú potom vkomponovali do snímku - Môj strýko z Ameriky + a aby to do seba všetko pekne zapadalo, to musela byť poriadna fuška ?! Celý film, je strašne depresívny, odťažitý, zvláštny, nikdy som mu neprišiel na chuť, no snažil som sa, aby sa to zmenilo, ale ešte, keď k tomu pripočítam vyčerpávajúce horúčavy, tak mám aj ja, po nálade. Vidím na ňom množstvo pozitívnych vecí, od réžie, strihu, kamery, až po herecké výkony, ale čosi ma na ňom znechucuje... Je to film s niečim, aj bez ničoho. Existenciálny a vzťahový film, takto by som vystihol DVE hlavné charakteristiky filmu, ktorý si asi, už nikdy viac v živote nepozriem ? Bez toho otáznika, prosím, patrilo by sa vymeniť, za výkričník !!! (24.06.2016)

ocenenia : MFF Cannes 1980 - Cena FIPRESCI, Špeciálna veľká cena poroty ◘◘◘◘ musím vidieť (prinajmenšom) ešte raz! Po prvom zhliadnutí sa zdá, že všetko do seba perfektne zapadá, ale mám pochybnosti, či nie je možné takýchto psychologických teórií o motiváciách ľudského konania vytvoriť oveľa viac. Každopádne výborný pokus preniesť (modernú) psychológiu (a v podstate psychiatriu - nervové dráhy, odmena, trest, pamäť, skúsenosť...) preniesť na celuloid. (25.01.2013)

Celkem vzato příjemný edukační intertextuálně laděný postmoderní film, zakládající se nejen na Laboritově evoluční psychologii, či teorii chování, ale vůbec na fungování našeho mozku. Stále novější (stále ovšem jen rudimentární) poznatky nás více a více utvrzují v tom, že to, čemu říkáme "já", je pouze vazalem vlastního mozku. - Zajímavý byl i jiný pokus (ne zde): Člověk měl stisknout stopky, kdykoli si zamane. Když je stiskl, zjistilo se, že mozek k tomu dal příkaz už o "něco" dříve, tj. vyřešil tento problém sám. - V tom smyslu má ovšem i "umělá inteligence" svůj smysl.... Shodou okolností jsem viděl film znovu, zvedl hodnocení a ocenil i jemný vtip, který celou tuto eskamotáž provází. (19.03.2016)