Haunt

Na scéně další strašidelný dům a nevypadá špatně. Fasádu mu kazí introvertní strašení. A to je zde také k mání jeden introvertní mladík. Přes něho budeme sledovat tuhle zajímavou horor story. Přiznávám bez mučení, že tenhle film má všechny klasické neduhy debutu. Naprosto si do detailu vyhrává s atmosférou, neopomíná mást diváka a má tendenci ho přechytračit. V případě, že by se mu to podařilo, což se nevylučuje, bude se tetelit blahem, jak na diváčka-hlupáčka vyzrál. Příběh je navozen tak, aby to vypadalo, že má složitější a originální strukturu vyprávění, potažmo story. To se postupně odbourá, neboť v zásadě už úvod působí obehraně. Je nám v něm retrospektivní formou sděleno, že pětičlenná rodina Morrelyových v minulosti přišla za nevyjasněných okolností o své čtyři členy a dodnes je naživu jen matka žijící v ústraní vyrovnávajíc se s tragédií. Jak už to tak v hororech chodí, vždy se najde nová rodina, která má potřebu se do domu s děsivou minulostí nastěhovat a dobrovolně se tak dát všanc Zlu, které je v domě natrvalo usídlené. Tentokrát se jedná o rodinu Asherových, která, jak jinak, čítá pět členů. Bylo moc fajn, že rodiče nepičovali a své tři děti nepoučovali o tom, co je, nebo není pro ně dobré, zkrátka do ničeho nekafrali a na scéně byli jen minimálně. To byl hodně originální přístup, než sledovat, jak si třeba dělají starosti typicky po "americku" o svoji nejmladší dceru, vodí ji od psychologa k psychologovi, když by náhodou zjistili, že jejich zlatíčko jim na rodinné fotografii vypíchalo očička. Tomuhle a všemu, co by se tomu podobalo, se film suverénně vyhnul. Jeden takový náznak moralizování se tam přece jen objevil, ale nebylo to nijak otravné a hned se šlo od toho pryč. A kam se šlo? Šlo se strašit. A kupodivu se strašením vyvstal nejeden problém, neboť režisér Mac Carter do své prvotiny sesbíral téměř všechno, co už bylo k vidění v jiných hororech. Dospěl zřejmě k přesvědčení, že se jedná o osvědčené atributy, které když zabraly jednou nebo dvakrát, proč by tedy nemohly zabrat i v jeho filmu. Jistě, strašení v jeho podání nevypadá vůbec blbě, ale není tak intenzivní, jak se nabízelo. V domě to vzorně praská, vypádávají pojistky, po místnostech se promenádují duchové a z filmu se dostaví někdy až stísněný pocit, který ale nemá náladu moc dlouho se zdržet. Náladu na strašení zřejmě neměli ani moc duchové, nebo se řadili spíše k těm introvertním, protože se vždy mihli na scéně, ale o nic extra hrůzostrašného se nepokusili. Je to škoda, protože maskéři si dali s nimi práci, aby fakt vypadali nepříjemně. Více než oni, se do popředí dostala mladá dvojice, Evan a Samantha, která byla sice sympatická, ale žádná hardcore jízda se s nimi nekonala. Oba se dostali k přístroji na vyvolávání duchů, který v domě zanechali původní majitelé. Prostřednictvím tohoto přístroje se konfrontovali s hlavním duchem, jehož původ je předmětem závěrečné objasňující pointy, kterou asi každý hned tak neodhalí. Tenhle hlavní duch vypadal hodně dobře strašidelně a jako jediný měl snahu trochu pomalý film rozpohybovat do překvapivého finálního vyústění. Harrison Gilbertson & Liana Liberato byla dobrá dvojka, i když osobně bych udělal "čenč" v obsazení ženských rolí. Do role Samanthy bych dal atraktivnější Daniellu Chuchran, která si zahrála Evanovu sestru a připadlo jí jen několik málo scén. Poměrně absurdně ostudné je, že známá herečka Ione Skye, co hrála Evanovu mámu, zde nemá ještě profil. Tahle databáze je vůbec celá ostudně řešená, takže se zde už nedivím vůbec ničemu. V zásadě se výsledné strašení nemuselo omezit jen na jednoho ducha, a kdyby se k němu přidali i ti ostatní, určitě by to chytlo rázem větší drajv. Určité naznačené menší dějové linky se mohly ze scenáristického hlediska více rozvést, čímž by snímek získal na větší hutnosti a celistvosti. Film nemusel semlet všechno, co bylo k vidění už v jiných duchařinách. Občas nešlo nepostřehnout, že film měl nakročeno, vzhledem k ústřední dvojici, k teenage romanci, které se pak, v zájmu zachování důstojnosti, vyhnul. I tak si scénář toho nabral moc a nebylo tak úplně od věci lépe třídit, co z filmu s klidem vypustit, anebo co do něj v zájmu zvýšení divácké atraktivity přidat. Z technického hlediska film disponoval horším střihem. Pár na sebe ne tak úplně spolehlivě navazujících scén se určitě našlo. Mac Carter v podstatě udělal všechno pro to, aby film vypadal dobře. A v případě mírně chaoticky neurovnaného, a ne až tak originálního vyznění, se to dá přisoudit jeho nezkušenostem, které možná v budoucnu vypiluje s duchy i bez. 70% (03.02.2015) (méně) (více)