Obsahy(1)
Mladá Noriko se příkladně stará o svého starého otce. Příbuznými je ale přemlouvána k tomu, aby se řádně vdala a měla již vlastní rodinu. Noriko svatbu ale odmítá s poukazem na nutnost péče o otce. ke svatbě nakonec dojde pod laskavou otcovou domluvou, který se po svatbě vrátí do opuštěného domu... Tento snímek je v Ozuově filmografii asi nejvíce zaměřen na konfrontaci tradičních japonských hodnot s moderní společností a liberálním pojetím rodiny. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (31)
Ozu bol mág. Jeho príbehy sa javia ako strašne všedné. Nič sa tam výrazne nedeje. Je to len konverzačka v určitej atmosfére ako keby odrezaná od sveta aký je teraz. Tradície a skutočné hodnoty sa tam miešajú s trendami novej modernej spoločnosti, čo ako vieme už sami dnes nedopadlo práve najlepšie. Secuko Haru moc nemusím, hoci jej Noriko má presne tú správnu mieru dievčenskej nevinnosti a smutného výrazu dospelej ženy. Čišú Rjú je ako obvykle fantastický. Late Spring je príbehom o vzťahu medzi dcérou a otcom. O manželstve a o bezpečí rodiny. Jemný humor je náznakový. Rovnako aj dôležité emócie. Scéna v divadle Kabuki je svojou umiernenosťou veľmi silná. Jej zakončenie kedy sa Noriko odpojí od otca je krásnou definíciou generačnej priepasti, ktorá je na konci kompletne zotretá. Túžby ustúpia povinnosti a nikto nie je tak šťastný ako na začiatku. Veci sa zmenili a my sami nevieme ako. Pritom sa jedná o veľmi všednú , ale pútavú obrazovú meditáciu. Dom v ktorej býva Noriko s otcom.. totiž na konci príbehu dôverne poznáme. ()
Banšun pro mě byl branou do světa Ozuových filmů a vlastně i filmů zabývajících se tématem soudobé japonské rodiny. Zrcadlí se v nich ovšem role člověka ve společnosti a životě jako takovém, jehož je rodina neodmyslitelnou součástí. Život člověka má své neměnné rituály a stejně jako se stále opakují roční období a vůbec proměny přírody, lidé se rodí, vstupují do manželství, přivádějí na svět potomky a umírají, jen aby totéž čekalo další generaci. Neděje se tak ale lehce; Noriko má krásný vztah se svým otcem a vystačí si navzájem, přesto je okolnosti nutí ke změně; dcera musí otce opustit, aby si našla manžela a pokusila se o „nové štěstí“. V mnoha scénách - ať už v interiérech či ulicích města – visí hodiny, neustále připomínající nezadržitelnost běhu času a nutnost vypořádat se s ním. A štěstí skutečně je k nalezení; ono smíření či podřízení se přirozenému řádu neústí v beznaděj - otec zůstává na konci filmu v domě sám, ale nelze prostě říct, že je nešťastný - a dokonce lze Ozuovy filmy považovat za hřejivé a příjemné. Pro mne jde ale o výrazně hořko-sladké vyznění, vespod se ozývají tóny doprovázející tuto životní filosofii, jež i tento film převažují na stranu „skličující“. Zajímavé je v tomto ohledu promyslet, že jak Jasudžiro Ozu, tak Secuko Hara nikdy do manželství nevstoupili. Ona a Čišu Rju se pro věci vyřčené i nevyřčené, jež jsou v Banšunu přítomny, pro mne od této chvíle stali ideálem dvojice dcera-otec a např. při četbě Jama no oto (skvělou filmovou adaptaci vytvořil Mikio Naruse) jsem si z míst hlavních aktérů nedovedl odmyslit právě je dva. Secuko zde oproti jiným Ozuovým filmům hraje živěji, více projevuje emoce – stále však v mezích vkusného minimalismu - a její „protest“ spojený s návštěvou divadla je skvostný. Oproti závěrečnému dílu trilogie (Tókjó Monogatari), jenž je v mých očích zatím režisérovým vrcholem, je Banšun „jednodušší“, nepracuje s tolika motivy (i když je proto, jak správně podotýká FrankieCZ, emočně hlubší) a kvalitativně je asi o malinko níž, přesto ho mám raději (možná i proto, že byl první). ()
V Pozdním jaru (žel již nikoliv v tom mém) se mi otevřel poprvé Ozuův svět a nadchl mne především tím, jak se do zvolna stkávaných obrazů, zdánlivě nekonečných a statických záběrů na kompozice živé i neživé přírody, vtělující existenci smyslového světa, otevřeného všem, zapouštějí lidské emoce, jako skvrny do sukna. Příběh sám, čistý a silný (může být ostatně čistota bez síly?), zde slouží jako koncept pro rozvíjení pocitů, pro vnitřní zrání. Je to vlastně jen prostý výsek z „reality“, přesněji z její neuralgické fáze, v níž se bortí iluze a člověku se nakládá o nejedno břemeno navíc, ale jeho dramatičnost dokáže diváka pohltit. Psychologické dokonalosti film dosahuje také skvělými hereckými výkony, z nichž musím vyzdvihnout Setsuko Hara, která hrdinčin vnitřní otřes, palčivou explozi tmy vrhající mysl do závrati, zformovala naprosto jedinečně – v jeho celé, ze všech sil krocené expresi. ()
Rodinné drama o otci a jeho dospělé dceři Noriko, které jsou myšlenky na vdavky cizí, je opět jednou z mnoha variací Ozuova oblíbeného tématu o střetu japonských tradic a současné společnosti. Západní působ života reprezentuje hlavně otcova neteř, která narozdíl od Norïko a jejího otce nežije v tradičním japonském dom. Celkovému dojmu z filmu dopomáhá téměř nehybná kamera (ta se nečekaně rozpohybuje jen při projížďce na kolech) a ozuovské záběry zátiší. ()
český název: Pozdní jaro, ze série "ročních období". Pokaždé jiná a přesto pokaždé tolik stejná rodina se objevuje v Ozuových filmech. V po sobě následujícíh třech filmech (Pozdní jaro, Sklizeň obilí, Příběh z Tokia) vystupuje stejný ansámbl herců a vládnou tu podobně idylické poměry. Ve stejném nenápadném stylu se tu odehrávají velké události (sňatek, stáří, smrt). A zároveň staré Japonsko se proměňuje v nové. (V tomto filmu se dozvídáme dokonce o dvou rozvodech!) - Noriko, opět se tu hlavní hrdinka takto jmenuje, stojí na konci svého mladého věku (pozdní jaro). Její spolužákyně ze střední školy se už všechny provdaly a i na ni přišla řada . Rodina (zde jen otec a teta) na ni uplatňuje nenápadný tlak, aby tak učininila. A protože si nenašla partnera sama, učiní tak za ni. Noriko musí pochopit, že štěstí není výsledkem náhodného výběru, ale je to meta, které lze dosáhnout až dlouhodobou prací. (PS: Je to asi jediný film o mladé dívce, která se na konci filmu vdá a v němž při tom neuvidíte jejího nastávajícího! Prostě to není důležité.) Dlouhé záběry na postavy sedící na rohoži, zatímco někde na kraji stoupá pára z konvice, jízda na kole či tramvají a záběry ubíhající krajiny - to vše + pomalý příběh dělá z tohoto filmu typického Ozua. Pokud si to jednou oblíbíte, tak vás Ozu asi nikdy nezklame. ()
Reklama