Banšun
Obsahy(1)
Mladá Noriko se příkladně stará o svého starého otce. Příbuznými je ale přemlouvána k tomu, aby se řádně vdala a měla již vlastní rodinu. Noriko svatbu ale odmítá s poukazem na nutnost péče o otce. ke svatbě nakonec dojde pod laskavou otcovou domluvou, který se po svatbě vrátí do opuštěného domu... Tento snímek je v Ozuově filmografii asi nejvíce zaměřen na konfrontaci tradičních japonských hodnot s moderní společností a liberálním pojetím rodiny. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (31)
Měl jsem chuť na nějakou kanonickou klasiku a volba padla na mého druhého Ozua. Upřímně jsem nečekal, že mě Pozdní jaro tak dostane, jelikož jsem si zatím nebyl jistý, zda mi režisérův styl zcela vyhovuje, ale je to právě jeden z těch filmů, do kterého se zavrtáváte sice velmi pomalu, ale zato jistě. A na konci se dostaví neodbytný pocit, že tak lidskému a čistému filmu, hořkosladkému jako život sám, se snad ani nedá nic vytknout - je to vlastně posmutnělá meditace o nemožnosti úniku a nutnosti se neustále podřizovat nepsaným společenským pravidlům, přestože to hlava i srdce cítí jinak. Fantastické herecké výkony hlavní dvojice, zejména Čišú Rjúa jsem doslova hltal v každé scéně. Jinak mě docela překvapilo, do jaké míry bylo už v roce 1949 Japonsko ovlivněné západem - baseball, Coca Cola, Gary Cooper, koncert klasické hudby, smokingy na svatbě. A ještě jedna poznámka - Ozu je borec už jenom kvůli tomu, jak film oprostil od jakéhokoliv balastu - například neukáže seznámení, svatbu a dokonce ani samotného ženicha, protože by to prostě nesloužilo příběhu a nijak by jej to neobohatilo. Z tohoto by si mělo vzít příklad mnoho dnešních filmařů. ()
český název: Pozdní jaro, ze série "ročních období". Pokaždé jiná a přesto pokaždé tolik stejná rodina se objevuje v Ozuových filmech. V po sobě následujícíh třech filmech (Pozdní jaro, Sklizeň obilí, Příběh z Tokia) vystupuje stejný ansámbl herců a vládnou tu podobně idylické poměry. Ve stejném nenápadném stylu se tu odehrávají velké události (sňatek, stáří, smrt). A zároveň staré Japonsko se proměňuje v nové. (V tomto filmu se dozvídáme dokonce o dvou rozvodech!) - Noriko, opět se tu hlavní hrdinka takto jmenuje, stojí na konci svého mladého věku (pozdní jaro). Její spolužákyně ze střední školy se už všechny provdaly a i na ni přišla řada . Rodina (zde jen otec a teta) na ni uplatňuje nenápadný tlak, aby tak učininila. A protože si nenašla partnera sama, učiní tak za ni. Noriko musí pochopit, že štěstí není výsledkem náhodného výběru, ale je to meta, které lze dosáhnout až dlouhodobou prací. (PS: Je to asi jediný film o mladé dívce, která se na konci filmu vdá a v němž při tom neuvidíte jejího nastávajícího! Prostě to není důležité.) Dlouhé záběry na postavy sedící na rohoži, zatímco někde na kraji stoupá pára z konvice, jízda na kole či tramvají a záběry ubíhající krajiny - to vše + pomalý příběh dělá z tohoto filmu typického Ozua. Pokud si to jednou oblíbíte, tak vás Ozu asi nikdy nezklame. ()
V Pozdním jaru (žel již nikoliv v tom mém) se mi otevřel poprvé Ozuův svět a nadchl mne především tím, jak se do zvolna stkávaných obrazů, zdánlivě nekonečných a statických záběrů na kompozice živé i neživé přírody, vtělující existenci smyslového světa, otevřeného všem, zapouštějí lidské emoce, jako skvrny do sukna. Příběh sám, čistý a silný (může být ostatně čistota bez síly?), zde slouží jako koncept pro rozvíjení pocitů, pro vnitřní zrání. Je to vlastně jen prostý výsek z „reality“, přesněji z její neuralgické fáze, v níž se bortí iluze a člověku se nakládá o nejedno břemeno navíc, ale jeho dramatičnost dokáže diváka pohltit. Psychologické dokonalosti film dosahuje také skvělými hereckými výkony, z nichž musím vyzdvihnout Setsuko Hara, která hrdinčin vnitřní otřes, palčivou explozi tmy vrhající mysl do závrati, zformovala naprosto jedinečně – v jeho celé, ze všech sil krocené expresi. ()
Je hriešne sexy, a k tomu je pomerne i dosť sympatickou a múdrou (a to ani nehovoriac o jej tvrdohlavosti, ako takej, to je zrejme asi kapitola sama o sebe) v jednom, čo sa mimochodom v súčasnosti už akosi príliš extra nenosí, a tak tu tým pádom máme s vysokou pravdepodobnosťou, naprosto fantastické zloženie : »Ozu 3in1 Classic« , na čom si môže každý divák fantastickým spôsobom mimoriadne pochutnať, samozrejme, ak je to jeho «šálkou kávy» , čo v mojom prípade znovu jednoznačne platí, a zároveň sa to oplatí v celej svojej nádhere si vychutnať, a to predovšetkým kvôli ústrednej protagonistke Noriko v podaní fenomenálnej japonskej herečky - Secuko Haraovej, ktorej nadštandardný herecký výkon je v priamom súlade s tým, čo sa teda týka toho okolo Čišúa Rjúa, ktorý stelesnil jej otca-profesora. A trojlístok ešte dopĺňa nikto iný, než práve Haruko Sugimurová, ktorá síce dostala trochu väčší priestor v predchádzajúcej, respektíve v nadchádzajúcej Ukikuse, ale i napriek tomu sa dá tiež podčiarknuť to, že je rovnako veľmi dôležitou postavou, ako aj jej hereckí kolegovia, a v podstate všetci traja predstavitelia, stvárňujú - dcéru, otca a tetu, čiže profákovu sestru. • V jednoduchosti sa (miestami) skrýva naozajstná krása, ak by som mal následne načrtnúť, čomu sa tentoraz venoval progresívny režisér, ktorého si pomaly začínam čoraz viac obľubovať. • Skrátka, na samý úvod som chcel najprv charakterizovať hlavnú postavu nielen podľa jej výzoru a daných vlastností, ale súčasne by som taktiež podtrhol najmä to, že sa vzorne stará o svojho milovaného otca, a pritom (nie) je i jeho zákonitou opatrovateľkou? • Áno, totižto už má 27 rokov, žije v spoločnej domácnosti so svojim otcom, a akosi vôbec neuvažuje nad tým, že by sa už mala konečne vydať, za čo ju jej okolie neustále bombarduje, buzeruje, a vari i celkovo zaťažuje (ne)konečnými otázkami, typu, kedy to vskutku hodlá napokon zmeniť? Čo viem, tak dnešné baby, povedzme, sa vydávajú, trebárs, až niekedy po tridsiatke, čo by bolo pred niekoľkými desiatkami rokov, absolútne nemysliteľným (z)javom, čiže "Nori" , by som vďaka tomu mohol najskôr považovať len za akúsi »starú dievku«. • Film sa bude chcieť snažiť túto zložitú situáciu vyriešiť, ako by ju mohol trafiť - Amorov šíp, pričom, strelcov by sa našlo snáď neúrekom, len im proste treba poskytnúť dostatočné množstvo príležitostí, ale podotýkam, že Ozuov dramatický snímok - nie je výhradne postavený iba na tom, ako sa jej dvoria samí fešáci, skôr je tomu presne naopak, keďže by som skoršie povedal, že sa tento film, zväčša zaoberal úplne inými okolnosťami, i keď sa popritom vehementne snažil o to, aby sa proste rozhodla, že buď ostane tatkovi na krku, alebo sa predsa pokúsi urobiť razantný krok vpred, na ktorý si nie a nie trúfnuť. • Dokonca by sa rysovala i tretia možnosť, že Ženy totiž stále tvrdia, že pôrod je bolestivejší, ako keď chlap dostane kopanec do vajec, a tak by som sa jej teoreticky ani nečudoval, prečo tak strašne dlho otáľala? • A na záver iba dodávam, že tak extrémne nízko umiestnená kamera, ma zakaždým sakramentsky fascinovala, kedy som sa stále zamýšľal, ako to ten Jasudžiró, sakra, robí...? () (méně) (více)
Banšun pro mě byl branou do světa Ozuových filmů a vlastně i filmů zabývajících se tématem soudobé japonské rodiny. Zrcadlí se v nich ovšem role člověka ve společnosti a životě jako takovém, jehož je rodina neodmyslitelnou součástí. Život člověka má své neměnné rituály a stejně jako se stále opakují roční období a vůbec proměny přírody, lidé se rodí, vstupují do manželství, přivádějí na svět potomky a umírají, jen aby totéž čekalo další generaci. Neděje se tak ale lehce; Noriko má krásný vztah se svým otcem a vystačí si navzájem, přesto je okolnosti nutí ke změně; dcera musí otce opustit, aby si našla manžela a pokusila se o „nové štěstí“. V mnoha scénách - ať už v interiérech či ulicích města – visí hodiny, neustále připomínající nezadržitelnost běhu času a nutnost vypořádat se s ním. A štěstí skutečně je k nalezení; ono smíření či podřízení se přirozenému řádu neústí v beznaděj - otec zůstává na konci filmu v domě sám, ale nelze prostě říct, že je nešťastný - a dokonce lze Ozuovy filmy považovat za hřejivé a příjemné. Pro mne jde ale o výrazně hořko-sladké vyznění, vespod se ozývají tóny doprovázející tuto životní filosofii, jež i tento film převažují na stranu „skličující“. Zajímavé je v tomto ohledu promyslet, že jak Jasudžiro Ozu, tak Secuko Hara nikdy do manželství nevstoupili. Ona a Čišu Rju se pro věci vyřčené i nevyřčené, jež jsou v Banšunu přítomny, pro mne od této chvíle stali ideálem dvojice dcera-otec a např. při četbě Jama no oto (skvělou filmovou adaptaci vytvořil Mikio Naruse) jsem si z míst hlavních aktérů nedovedl odmyslit právě je dva. Secuko zde oproti jiným Ozuovým filmům hraje živěji, více projevuje emoce – stále však v mezích vkusného minimalismu - a její „protest“ spojený s návštěvou divadla je skvostný. Oproti závěrečnému dílu trilogie (Tókjó Monogatari), jenž je v mých očích zatím režisérovým vrcholem, je Banšun „jednodušší“, nepracuje s tolika motivy (i když je proto, jak správně podotýká FrankieCZ, emočně hlubší) a kvalitativně je asi o malinko níž, přesto ho mám raději (možná i proto, že byl první). ()
Reklama