Strom na dřeváky

Prototyp (sociálně) realistického filmu, portrétující život na italské vesnici na konci 19. století. A že si Olmi postavil – samozřejmě pomyslně – na stejně tak imaginární stojan vskutku široké plátno, na úzký záběr a zámlky si my, diváci, opravdu stěžovat nemůžeme, život konce 19. století zde vpravdě vyvstává ve všech svých obrysech! Jen si to zrekapitulujme: každodenní strasti a slasti obyčejných lidi, dobové socio-ekonomické rozvrstvení společnosti a mentalita doby (všimněte si role náboženství v životě nájemných italských malorolníků), pomalý nástup nového věku (vzedmutí nacionalismu, nová sociální hnutí a. k. a. socialismus/komunismus, industrializace), který reprezentuje příjezd pouti a svatební cesta do Milána, všech těchto témat se film dotýká. Až si říkám, zda L'albero degli zoccoli (1978) nemá autobiografické prvky, jeho fikční svět působí hrozně důvěrně, jako by byl loven z hloubi paměti dětství (proto mě „prezentér“ splýval s malým Minecem). Chápu, co koho na tomto filmu fascinuje a proč získal Zlatou palmu v Cannes a další ceny, já ho však jen roztleskávat nebudu, mrzí mě třeba zaměnitelnost (zapříčiněna tím, že film pracuje s kolektivním hrdinou) jednotlivých figur (trvalo mě zhruba 45 minut, než jsem si ujasnil, kdo je kdo) plus té deskripce (na úkor dramatizace a narativity) na mě bylo vážně moc, téměř po celou poslední hodinu jsem si říkal, že mě tenhle film už nemá čím překvapit. Leč mýlil jsem se! Přišla závěrečná čtvrthodinka, a film vytasil svůj nejsilnější triumf, kartu, po jejímž zahrání jsem na chvílí zase začal poctivě třídně nenávidět! Dejte si to! 75 % (21.02.2023)

Tak já to konečně viděl a dokonce na velkém plátně! A teď už mi z DVD od Zóny zbývá jen Metropolis a Krásná hašteřilka (přičemž v tomhle pořadí to asi dám; byť Krásnou hašteřilku mám na DVD a Metropolis ne) a mám to komplet. Tady jsem se těšil na opravdu velkolepý poetický film a taky jsem ho dostal, jenže mi ne vždy sedl. Respektive takhle, sedl by mi naprosto přesně, ale musel by být tak o hodinu kratší. U některých scén jsem radši přemýšlel nad tím, co budu dělat pak a kolik uteklo času, než abych byl pohlcený, což by se dít prostě nemělo a i objektivně mi přijde, že si to svoji tříhodinovou stopáž obhajuje jen obtížně. V tomhle extrémně pomalém podání to mohlo mít klidně i 10 hodin a výsledek by asi zůstal stejný. Jsou to zajímavé výjevy z každodenního života několika rodin bezzemků, některé scény jsou obzvlášť povedené (hlavně ta, podle které je celý film pojmenovaný, ale dostaly mě i dvě noční, které díky nasvícení scény ve stylu tehdejších možností svícení dostávají až mystickou formu), zvuková složka je zde naprosto dokonalá a pro každou scénu podstatná a místy mě to opravdu fascinovalo tak, jak jsem si přál, ale místy mě to zase míjelo a nechápal jsem, proč některé scény sleduji (třeba tu na pouti). V širším kontextu chápu, to tam není a nebylo by zbytečné nic, ale nebudu lhát, někdy ta poetika na mě nefungovala. A tohle je vyloženě poetický film, některými označovaný jako hraný dokument, ale já ten pojem nemám zrovna rád a pro mě to jsou poetická vystižení určitého času a prostoru. Strom na dřeváky tohle je, obdiv si bezesporu zaslouží, místy se mi líbil opravdu hodně, ale nedokážu si představit, že bych ty tři hodiny s chutí u toho strávil znova. Není to ani tak detailní mezi řádky ve vykreslení doby a psychiky postav, jako třeba Kristus se zastavil v Eboli. Ano, do určité míry ano, ale jen do určité míry - dialogy tu vlastně nehrají až takovou roli. Jinak jsem chtěl komentář začít ve stylu, že kdybych byl hodně hnusný, tak řeknu, že to je jako kdyby někdo zfilmoval Mollyiny historky o ztracené žluté voskovce a vidění psa na ulici, protože stejně tak zajímavé některé historky jsou podobně epické, ale nakonec to tu nechám jen jako poznámku pod čarou, vzhledem k tomu, že to má nějaký konec, který opravdu vypadá jako závěr. Silné 3* (29.11.2023)

Olmi v citlivém a poklidném duchu rekonstruuje zaniklou Evropu rozkročenou mezi agrární a průmyslovou epochou, přičemž továrny a svět s nimi přicházející se pro naše hrdiny zatím jen vzdáleně a trochu zlověstně rýsuje za obzorem. Dnešní Evropan si může už jen představovat jaké to bylo, když byly všude po krajině rozesety nespočty statků, mlýnů, polí a zahrad, kostelů, cest a cestiček ve kterých se každý den pracovalo a žilo s po generace nezměněným tempem. Idealizace však není na místě (a čest režisérovi, že ji do filmu netlačí) - lidé trpěli nespravedlivostí sociálního řádu, byli v zajetí pověrčivé víry, prospěchem a penězmi rozhodně nepohradali a práce byla hlavně povinností. Ale co naplat, když to vše ve svém životě dělali s takovou prostou upřímností, kterou už dnes nikdo nemá! (12.04.2013)

„Kopytný strom” nielenže získal prestížnu → Zlatú palmu pre najlepší film na festivale v Cannes v roku 1978, ale zároveň i ďalšie významné ocenenie Bafta ("Britská akadémia filmového a televízneho umenia"), len tentokrát s tým rozdielom, že v kategórii: DOKUMENT, a tak by sa práve tieto dve súvislosti mohli tým pádom spojiť dohromady vo význame, trebárs, povedzme: „Hraný dokument ?” Určite niečo na tom bude, pretože Olmiho autentický a univerzálny snímok, má obidve vlastnosti. Napríklad som mal taký zvláštny pocit, ako by sa režisér a scenárista v jednej osobe, zrazu "OCITOL" o rovných 80 rokov naspät v minulosti, to jest na samý koniec 19. storočia (r.- 1898), kedy proste skrytou kamerou úplne tíško dokumentoval nasledujúce udalosti, ktoré sa mu postupne zobrazovali pred objektívom, zaznamenávajúcim dianie v dedinskej usadlosti v Lombardii, kde proste žili (ne)obyčajní ľudia, v zoskupení niekoľkých rodín sedliakov, keď „dom, stajne a chlievy, či ďalej i pôda, stromy a časť dobytka a nástrojov, to všetko skrátka patrilo majiteľovi statku a odvádzala sa mu i časť úrody” , inými slovami povedané, v podstate išlo o roľníkov „bezzemkov” a „poddaných” . Samozrejme, že sa nedajte vôbec okabátiť mojim prekladom, keďže i na tie povestné „DREVÁKY” nakoniec predsa tiež dôjde, konkrétne u Batistiho, ktorého malý synček Minec, akurát nastupuje do školy, ktorá je pritom od nich vzdialená až 6 km, a tak sa chlapec aspoň poriadne zakaždým prejde, pokým denne chôdzou nachodí veľmi slušných „dvanásť kilometrov” , len na to potrebuje mať aj túto kvalitnú obuv, ktorá sa mu jedného dňa môže kľudne „rozpadnúť” , a(le) čo potom v takom prípade treba hneď urobiť... ? / Ja už odpoveď na takúto zaujímavú otázku, teraz poznám, len ako to už tak býva, zrejme sa to nezaobíde bez následkov, však... ? V žiadnom prípade tento mimoriadny počin neodporúčam → náruživým obdivovateľom marveloviek, alebo zarytým fanúšikom opulentných a obzvlášť zbesilých (debilných), akčných filmov, keďže nič také, ako prehnaná akcia, brutálne strielačky a samé hláškovanie, tu vonkoncom nie je, keď sledovanie 180 minútového, pomalého tempa, by to neskoršie takéto skupiny, mohlo nekonečne ubíjať a otráviť, ba čo naviac, neboli by schopní to ani (do)pozerať !!! Predovšetkým sa vyžaduje trochu viacej skúsenejší divák, so skúsenosťami z európskej kinematografie, priam najideálnejšie u De Sicu, Rosselliniho, či aj Felliniho → Taliansky neorealizmus, no doplnil by som to aj o „realizmus” , či i určitý „autorizmus” , kedy po takejto kombináciii, sa jedná o nadpriemerný, filmový zážitok, aký sa len tak už rýchlo nezopakuje a neuvidí. Srší z toho neuveriteľná autenticita, lebo "postavy" stvárnili skutoční farmári a miestni obyvatelia, a nie profesionálni herci. Strom drevených drevákov je nadštandardný a umelecky hodnotný počin. (13.10.2021)

Pomalé plynutí venkovského života s jeho rituály, dřinou, pevnými kmenovými svazky, mystikou a až očišťující prostotou. Jestliže film získává duchovní rozměr, tak především skrze nepřikrášlený obraz člověka, který se ve filmovém rámu pohybuje bezmála ve všech svých podobách, nuancích, krásách i slabostech. Posvátnost každodennosti. (09.09.2017)