Dotek Medusy
The Medusa Touch
La Grande Menace
Dotyk Medúzy
The Medusa Touch
The Medusa Touch
Režie:
Jack GoldScénář:
John BrileyKamera:
Arthur IbbetsonHudba:
Michael J. LewisHrají:
Richard Burton, Lino Ventura, Lee Remick, Harry Andrews, Alan Badel, Marie-Christine Barrault, Jeremy Brett, Michael Hordern, Gordon Jackson, Michael Byrne (více)Obsahy(1)
Medusa byla bájná postava řecké mytologie s hady místo vlasů. Kdo na ni pohlédl, zkameněl. Film vypráví příběh spisovatele, který je nalezen zdánlivě mrtev. Jeho mozek vysílá záhadné signály. Policejní inspektor, který vyšetřuje tajemství jeho smrti, objeví jeho schopnost ničivé telekineze... (Davay Home Video)
Recenze (444)
Páčila sa mi tá neopísateľná mysterióznosť a akási príťažlivo fascinujúca (a do istej miery aj znepokojivá) temnota, akej sa v tejto snímke nachádza vcelku slušná porcia. Je vidieť, že s atmosférou sa tvorcovia pohrali veľmi šikovne, avšak zároveň sa tu - aspoň teda z môjho pohľadu - vyskytli aj isté rušivé elementy. Niektorým zabrániť nemožno - a teda neúprosný zub času, kedy občasne bije do očí rapídne zostarnutie (najmä finálna vygradovaná scéna s postupne sa rúcajúcou budovou pôsobí chvíľami viac úsmevne než katastroficky - v konečnom dôsledku to však nijak neprekáža, zachytáva to skrátka dobovosť vo svojej plnej kráse), niektorým naopak áno, avšak tie sú vecou vkusu - v mojom prípade by som trošku pribrzdil humornú zložku (ktorá je akiste len minimálna, avšak osobne si myslím, že nemusela byť vôbec), a druhá vec, ale to už je čisto moja osobná výčitka, je Lino Ventura (ktorý, nemôžem si pomôcť, mi skrátka nesedí). Celé to ale vyvažuje už spomínaná znepokojivo mrazivá atmosféra, priam božská hudba, no a samozrejme diabolsky stvárnená postava Johna Morlara, ktorú Richard Burton doviedol do úplnej dokonalosti a vďaka tomu sa mi nezmazateľne vryla do pamäti (tie oči!). Vskutku pozoruhodná snímka, ktorú môžem len a len odporučiť. 85% ()
Zajímavé, že televizní režisér Jack Gold dokázal natočit něco tak jedinečného a navíc s výbornými herci. ()
Divák se skrz vyšetřování inspektora dozvídá informace o Morlarovi, jehož život je lemován katastrofami a neštěstími druhých. Zprvu to funguje, ale později je toho už podezřele tolik, že jediný logický závěr je ten, že Morlar sám musí být činitelem oněch událostí. Divák si to uvědomí dřív než postavy ve filmu a tedy film v tomto ohledu není o krok před divákem. Morlar sám věří, že ty věci spáchal. Po celou dobu vystupuje jako člověk sám sebou zděšený a snaží se o své schopnosti přesvědčit psycholožku. Podaří se mu to, když před jejím zrakem způsobí leteckou havárii. Když jí později zavolá a vyloží jí svůj plán, tak si uvědomí, že ten masovej vrah musí být zabit dřív, než zabije královskou rodinu, načež k němu dojde a rozbije mu hlavu nějakou železnou soškou. Avšak pošle ho jen na nemocniční lůžko. Psycholožka se zabije krátce poté, co se přizná inspektorovi. Najednou s tím nemohla žít? To nedává smysl. A samotný Morlar? Ten sice nehybně leží ve špitálu, ale na živu ho drží vůle. Jeho mysl stále pracuje. Vyčkává, až celý Anglický establishment včetně královny vejde do rozpadající se katedrály, jejíž pravé křídlo je plné prasklin a když spadne, tak spadne budova celá. Inspektorovi dojde, že tohle má Morlar v plánu. Z vyprávění psycholožky ví, že se mu protiví tahle společnost i církev. Dojde mu, že jim to chce shodit na hlavu. Když šlechta vstupuje do rozpadající se katedrály, na které jde vidět, jak se právě šíří prasklina, jak padají cihly, jak se sype kamenná drť a oni tam stejně lehkomyslně vstupují kvůli nějaké stupidní bohoslužbě a požehnání, tak jsem jim tu smrt začal přát. V ten moment jsem s Morlarem začal souhlasit a neštěstí na mě nepůsobilo jako neštěstí, i když se o to film snažil. Minul se zcela účinkem. Současně jsem si ani nemohl užít jejich rozmačkání pod hromadou kamení, páč scéna není dostatečně výživná a film v průběhu nijak nepracuje s motivem společnosti. Je tu však ještě jedna otázka. Proč byl Morlar napsán tak, aby se jevil jako zděšený sám sebou a současně opakovaně způsoboval tragédie. Proč se zpovídá psycholožce? Proč jí dožene k vraždě sebe samého, nijak se jí v tom nepokusí zabránit a nechá si rozmlátit hlavu? Proč by jí vykládal svůj plán, když v jeho zájmu je shodit celou tu budovu na jejich nestoudné hlavy v momentě, kdy pokleknou k modlitbě? Já vím proč! Doktorka tam je, aby v příběhu byla postava, od které inspektor bude čerpat informace o Morlarovi (a tvůrci ji nechaj umřít v momentě, kdy už nemá co víc říct), který se původně zdá být zděšený sám sebou jen proto, aby scénář mlžil a vytvořil kolem něj mysteriózno, jenž beztak příliš nefunguje. ()
Tak tomuhle říkám překvapení na druhou. Nenechte se odradit začátkem, který nápadně připomíná staré (hlavně) německé krimi seriály a to včetně hudby. Postupem času se film dostává do zcela jibých kolejí, atmosféra houstne každou minutou a od smrti udušením (nebudete mít čas dýchat) vás včas zachrání vtipná hláška (vtipná je v kontextu filmu). Pan scénárista musel být bezpodmínečně z jiné planety, poněvadž takhle nadpozemzky skvělý scénář nemohl napsat obyčejný člověk. A to co předvádí R. Burton je něco neuvěřitelného (už vím jak si představit "probodávání očima") a k tomu ten závěr.......já nemám slov..... ()
Scéna s rozpadem katedrály je jedna z nejdramatičtějších co jsem kdy viděl. Zajímavý snímek. ()
Výborná klasická záležitost. Pamatuji si snímek z dětství kdy patřil mezi ty "nejstrašidelnější" , ale i nyní neztratil nic na svého kouzla. Kvalitně zpracovaný originální námět, neméně dobře odehraný. Na tento snímek se podívám kdykoliv znovu a rád. Určitě patří mezi nesmrtelné klasiky. ()
Fantastické a odvážné, ale tak nějak mi v tom něco chybělo. Asi víc nepoznatelného zla nebo větší sepětí s Burtonovou postavou. Jinak Burton má tolik charisma, že ani Ventura se mu nemůže rovnat. ()
Gordon Jacson bude pro mě vždy Cowley z CI5, ale jinak celkem povedený kousek. ()
Morlar v podání Richarda Burtona je jedna z vůbec nejlepších postav v historii filmu, je desivě přesvědčivý. Začínal jsem mu i fandit, katedrála dolů!! Tenhle film má pořád neskutečnou sílu. ()
Když jsem šla z kina, tak jsem se, tak bála, že jsem letěla domů jako splašená a to bylo asi 18 hodin ( a tma)...Musím říct, že film má svou znepokojující atmosféru dosud...Richard Burton a Lino Ventura zde excelují a celkově je film psychologickým hororem který dle mého názoru nikdo nepřekonal alespoň co se mých pocitů týče...Za mě 95% ()
Jeden z nejlepších katastrofických filmů všech dob .... ()
i pres okolni vysoke hodnoceni nemohu vice..at uz to bude bohuzel tim, ze jsem vcelku rychle uhadl, kdoje vrah..ci nesugestivne pojateho finale. Nektere sceny jsou nadcasove, ale nekdy sou vyplnovany uz hodne obrousenyma scenama na kterych si pohral cas. Cekal jsem vic, doufal jsem v zaver, ale odchazim mirne zklaman:) ()
Tento temný a ponurý film měla ráda moje sestra. Svoji mladší sestru jsem měl velmi rád i já, a jelikož jí to už nemohu říci / čehož velmi lituji /, přidávám jednu hvězdičku a věnuji tak tímto vzpomínku na ni, alespoň prostřednictvím tohoto filmu. ()
Výborná,tísnivá atmosféra na mě zapůsobila už když sem byl děcko a tak sem si to zopáknul a pořád to tam je. ()
Pronásleduji vlastně vraha, nebo jeho oběť? Tuto otázku si detektiv Brunel jistě kladl v celém filmu hned několikrát. Není snadné se dostat Zlu pod kůži - rozhodně ne pro normálního smrtelníka, natož Francouze. Představa muže, jenž z nemocničního lůžka zabíjí svým mozkem, je nanejvýš úsměvná. To ale ještě netušíte, jak mistrovsky si režisér pohraje s veškerými charaktery, psychikou zoufalých obětí, zmatených stoupenců Dobra a rozpolceného a unaveného Zla. Zlo tu je od počátku, zakořeněné v každém z nás. Někdy více, někdy méně. Všehovšudy byl na světě jediný muž, který zlo odmítl nadobro, ten ale zemřel před dvěma tisíci lety a už se to nikdy nikomu úplně nepovedlo. Zlo nemá rádo nikoho, ani samo sebe. Ví, že se od samotné své podstaty nemůže nikdy oprostit, zoufá si, naříká, běduje, zmítá se v trýzni a strašlivých mukách, aby pak v šíleném pomstychtivém záchvatu zabíjelo. Zpočátku jen po jednom, pak po dvou, po čtyřech, po stovkách. Se Zlem lze bojovat. Můžete mu useknout hlavu, můžete ho zardousit, můžete ho spálit, můžete ho upoutat na lůžko, ale nemůžete nad ním jako obyčejný smrtelník zvítězit. Není to záležitost lidská. Mezi námi je totiž zakořeněno natolik silně, že v zátylku ten pichlavý pohled budeme cítit vždy. Záleží jen na tom, jak dlouho nám potrvá, než se otočíme. ()
Jistě zajímavé skloubení mysteriózního thrilleru a čistokrevné krimi pokulhává v budování napětí a atmosféry, které je zde sice všude tolik vychvalováno ale já stejný názor sdílet nemůžu. Co ale určitě mohu sdílet je nadšení z neuvěřitelně uhrančivého výkonu R. Burtona. Bez tohoto ďábla by byl snímek poloviční. ()
Jedinečná podívaná, která i přes vizuální ubohost dokáže dodnes vyvolat husí kůži. Nudná, televizní kamera je skutečně snad jediným škraloupem tohoto originálního dílka - mrazivá atmosféra, skvělý scénář bez jediného hluchého místa a hlavně démonický Richard Burton. Jeho John Morlar je košatá postava zmítaná jak animálním pudem ničení, tak zoufalou revoltou proti odlidštěnému establishmentu, současně ale vyzařuje hrůzu z vlastní moci, Morlar každým dalším neštěstím vlastně prosí o to, aby ho někdo zastavil. Scéna předzvěsti padajícího letadla patří k nejlepším okamžikům žánru thriller/horror. ()
Povedená detektivka s mysteriózním nádechem, kterou trochu sráží nižší uvěřitelnost příběhu, přes kterou jsem se nedokázal naladit na atmosféru filmu. Naopak závěr nabídnul slušné napětí. ()
Mrazivá atmosféra, skvělý Burton a geniálně vygradované finále. To jsou (hlavní) důvody, proč si tenhle film pustit. ()
Když si z toho vytáhnete Burtona, je to v jeho podání rebelská, sebestravující a hluboce zneklidňující obžaloba systému. Dalo by se to sfouknout ve dvou třech burtonovsky vulkanických monolozích, což by po pravdě bylo asi vůbec nejlepší. 🤓 Ano, obžaloba spíše systému, než společnosti. Film to následně trivializuje těžkopádnou a schematickou ilustrací (čímž to ztrácí původní Burtonovu naléhavost) - internátní soukromé školy jako základ vládnoucí nerovnosti a tyranie, předsudky a pokrytectví uvadající imperiální Británie, prohnilé elity, nekonečné “zbytečné” zbrojení i “problematické” světové americké úspěchy tzv. vědeckého pokroku, společenská přetvářka, nefungující vztahy. Na co si vzpomenete, vše je prohnilé skrz naskrz a hlavně bez budoucnosti - imperialisti v čele s US a GB jednoznačně na odpis, západní civilizace se co nevidět zhroutí jako polystyrenová katedrála v závěru filmu… Vlhký sen sovětského politbyra, který by v našem tehdejším rudém právu nesepsali lépe. 🤓 Ovšem všechny ostatní postavy se chovají, jako by vůbec nechápaly, o čem Burton mluví, jako by nic z toho ani zlomkem nebyla pravda, jako by žily v úplně jiném světě než on. Ani stín pochybností na ně nepadne z Burtonova heroického zápasu. Děsí je padající letadlo, ale ne to, že by někdo mohl mít zoufale odhodlanou motivaci k podobné akci. (Do ‘11. září’ zbývalo v době natáčení Medúzy - začátek léta 1977 - ani ne čtvrtstoletí, jedna generace). Lee Remicková působí trochu bezradně coby převoditelka úzkosti od Burtona k ostatním postavám, jako by si nebyla jistá svou rolí v příběhu. Možná ji rozhodila společná minulost s Burtonem. Coby začínající hollywoodská hvězdička byla v 50. letech jednou z jeho nespočetných a s veškerou ochotou podléhajících milenek. Magickým žárem sálající Welshman s podmanivou kombinací jedinečného hlasu, drsné tváře boxera, smyslného úsměvu a duše básníka řádil ve své vrcholné formě v citově vyprahlých vilách Beverly Hills jako liška v kurníku. Na rozdíl od madam Remickové, ovšem Burtona nikdy nevyvedlo z míry mít aktuální nebo bývalý (nebo oboje) poměr s herečkou (herečkami) v jeho filmu, a s mnoha dalšími lidmi okolo. Zástupy zlomených srdcí, podvedených manželů a rozvrácených manželství, byly nepochybně hlavním důvodem, proč jednomu z největších herců 20. století dotčení Akademici opakovaně odepřeli Oscara při rekordních sedmi nominacích. Tím spíš, když si k tomu všemu ještě na víc jak deset let zabral pro sebe Kleopatru. 🤓 Zkrátka, shodou okolností, ve filmu Dotek Medúzy bohužel chybí všude přítomné napětí mezi postavami, permanentně předávaná úzkost z ohrožení základních jistot jejich světa - to, co dobrý horor (detektivka mu zde měla být podřízena) musí mít, aby fungoval jako otřásající (a potenciálně očistná) metafora. 🤓 Film tak paradoxně splnil svoje zadání jen jako hybridní podvratný kousek, který se podařilo ‘říším zla’ realizovat v soukolí západního filmového průmyslu a úspěšně vyvézt coby antipropagandu na Východ. Na Západě film v náročné konkurenci tolik úspěšný nebyl. Pomníček studené války, kterých bylo nepočítaně, po roce 1990 ještě víc a dnes po dosaženém vrcholu i finanční globalizace logicky úplně nejvíc (Netflix, HBO, etc. by mohly vyprávět), ale pořád to ty diktatury ne a ne dotáhnout k té světovládě, že... 🤓 Ale zpátky k Doteku Medúzy: Burton (51) si rok předtím po kariérním a životním pádu na dno, ergo dvou rozvodech s Liz, pořídil fungl novou manželku - pečovatelku (Suzy Miller Hunt, 27) a vyměnil také svého dlouholetého agenta. Nový muž, v branži ostřílený berlínský rodák Robbie Lantz, mu pak pomohl k divadelnímu i filmovému Equusovi a hlavně znovu k lukrativním filmům pro velká hollywoodská studia, což byl i případ Doteku Medúzy. Autor Equuse Peter Shaffer, stejně jako např. Leonard Bernstein, Bette Davis nebo Yul Brynner byli také Lantzovými klienty. Burton musel vyválčit svůj comeback hned na několika frontách: v divadelním Equusovi šel odvážně, s celým svým epickým sebevědomím, po 12 letech absence na Broadwayi do ohromného rizika - proti nedůvěře publika a zejména kritiky, s vědomím, že souboj s jeho celoživotními závislostmi alkoholem a cigaretami již nelze nijak vyhrát, stejně jako nepůjde zachránit podlomené zdraví, které ho bude srážet každou vteřinu jeho zbývající existence. Ostatně smrtelnost se přihlásila s obvyklou zákeřností - v červnu 1976 zemřel na rakovinu plic Stanley Baker (48), krajan Welshman a nejbližší Burtonův přítel, s nímž se znali od jejich společných hereckých začátků. Navzdory všem okolnostem a předpokladům to Rich nakonec dokázal. Poté, co se v březnu 1974, v době desátého výročí svatby s Liz, téměř upil k smrti, podařilo se mu oživit a znovu nakopnout zničenou kariéru i životní pride. (Ze všech interesantních Burtonových interviews na YT, to s Parkinsonem z roku 1974 je absolutní nezbytnost.) 🤓 V Doteku Medúzy je Burton opravdu vynikající, přitom v mimořádně úsporném nasazení (pouhé 3 týdny natáčení za hvězdných 500 000 $) a v ukázkově efektivním hospodaření s energií, které už neměl nazbyt, sužován permanentními bolestmi zad a upadající hybností. Tato odhodlaně vzdorující kumulace posledních zbytků životní a herecké koncentrace se zde ovšem náramně kryje s údělem jeho postavy a je tím působivější, čím víc spisovatel Morlar tu svoji energii nezadržitelně spaluje v katastrofické telekinezi globálních rozměrů. Burton přitom jako obvykle jen vypustil tu ‘beast’ v sobě. 🤓 Čistě intuitivní herec s talentem od Boha a pronikavou inteligencí, svým založením Don Juan, s přiměřeně asertivním, dobyvatelským a zvědavým přístupem k životu, překračující opakovaně všechny možné limity, nikdy neřešil svůj herecký image, motivaci, prožívání postavy a podobné věci. Prostě šel, začal mluvit a udělal, ‘co bylo třeba’. Ve výsledku to zde ovšem působí jako přesně odměřované a promyšleně gradující nebezpečí, které v sobě vždycky měl, a které je tím hrozivější, že jej neváhá obrátit i vůči sobě. Ve scéně s manželkou a jejím milencem sází mimiku i repliky s ďábelsky zlomyslnou přesností a když jeho šedozelené oči v metafyzickém zápase sundávají letadlo, už jsme dávno za hranicemi pozemské představivosti. Dotek génia, jakkoli děsivý může být, je vždy illuminating. 🤓 Chtělo by to konečně sestřihnout Riche v Medúze do vzácné čtvrthodinky, abychom s tím crapem okolo už nemuseli ztrácet čas. () (méně) (více)