Režie:
Jessica HausnerKamera:
Martin GschlachtHudba:
Markus BinderHrají:
Mia Wasikowska, Luke Barker, Ksenia Devriendt, Florence Baker, Samuel D Anderson, Gwen Currant, Sam Hoare, Sidse Babett Knudsen, Elsa Zylberstein (více)Obsahy(2)
Slečna Novaková (Mia Wasikowska) přichází do prestižní internátní školy, aby studentům ukázala nejnovější stravovací trendy. Učí je, jak jíst uvědoměle – méně a lépe. Novým „udržitelným“ životním stylem se mají oprostit ode všeho, čemu doposud věřili. Mezi slečnou Novakovou a partou studentů se brzy vytvoří nebezpečně silné pouto. Než si ostatní učitelé a zaneprázdnění rodiče uvědomí, co se děje, situace se vymyká kontrole. Režisérka Jessica Hausner natočila syrový a velmi aktuální thriller o zničující síle autority a její magnetizující moci v období křehkého dospívání. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (22)
Skvělý bizárek o kultu nežravců.. Mia hrála famózně (kam se na ní hrabe Manson) a nejednou jsem měl chuť jí proplesknout za to, jak postavu náboženského fanatika sehrála. Sám jsem si prošel poruchou příjmu potravy a nebylo mi cizí si hezky po jídle zajít na záchod a uvítat ho zpět v míse a tady to bylo surově a hlavně reálně u jedné z postav zobrazeno. Ostatní to dělali z jiných důvodů, který by jim i Greta Thunberg musela vyčítat. Krásně natočené, s decentní, ale důslednou hudbou. ()
V roce 2019 Jessica Hausner v Cannes představila Malého Joe, a Emily Beecham získala ocenění za nejlepší herečku. Club Zero je v Cannes letos bez ocenění, a přitom za mě je to film vydařenější. Ale je pravda, že možná mohl být ještě trochu vyhrocenější, jako třeba Náš vůdce (Die Welle). Sledujeme zde partu studentů, kteří se přihlásí na kurz „vědomého jezení“, který ve finále vede k žádnému jezení. Manipulativním vlivem slečny Novakové jsou studenti do svého projektu velmi zapálení, dokonce až sektařsky posedlí, a můžeme sledovat reakce jejich rodin. Film otevírá mnohá témata: trendy ve výživě, poruchy příjmu potravy, vyhrocená přesvědčení (myšlenky utváří naši realitu, dokážu vše, když si to usmyslím – nejlépe vykreslené ve znepokojující, absurdní, ale zároveň geniální zvracící scéně). Film je vtipný, ale zároveň tragický a hlavně mládeží bravurně zahraný. [Festival de Cannes 2023] ()
Veganství už je out - nejez vůbec a staneš se svatým. Pokroková Jessica Hausner opět komponuje báječné industry exteriéry i interiéry tentokrát s industriálním a pulpovým nádechem (ten luxusní barák je neskutečný) a příběhem zabředává do několika témat: nebezpečí mentorského manipulátorství, pubertálního hledání sebe sama a ironicky i do čím dál vyhraněněji se profilujících stravovacích trendů. Její abstraktní svět postaviček takřka wes-andersonovského střihu je hravý, vtipný i vážný, ale ještě pořád ne natolik vyzrálý, aby zanechal hlubší a přetrvávající dojem. [Cannes FF] ()
KVIFF57: Club Zero mi svou atmosférou hodně připomíná Trojúhelník smutku (2022). Máme skupinku bohatých dětí, kterým velí jedna herecká hvězda (Mia Wasikowska). Postavy prožívají absurdní situace, na čemž je založen i ten humor. Jinak to má krásnou vizuální stránku, práce s barvami je prostě potěšení pro oči. To upozornění na začátku, že film není vhodný pro kohokoliv, kdo má problémy s příjmem potravy, je určitě na místě a potřeba zdůraznit, protože některé scény se vám trochu dostanou do hlavy. Jestli vás ale bavil zmíněný Trojúhelník smutku, tak Club Zero je podobná zábavně ujetá záležitost ()
Jessica Hausner zraje jak víno a tříbí v sobě schopnost stále přesnější a do černého zacílenější životní ironie. Její ustavičné uhrančivé, stejně vážné jako svrchovaně pobavené kroužení kolem moci manipulace, víry, fanatismu, sebeklamu a ideologie, které postupně předváděla jak v Lurdách (moje recenze), tak i v Lásce šílené (moje recenze) a v Malém Joeovi (moje recenze), se tady přetavuje v ještě o poznání krystaličtější a průzračnější záležitost: dá se to celé zobecnit na pozorně sledovanou zkušenost prolamování paradigmat - bez ohledu na to, zda mají průkopníci nového úhlu pohledu pravdu, nebo ne, jejich ultimátní perspektiva je pro starý svět absurdní a nepřijatelná. Je jedno (a ve filmu to geniálně zůstává nerozhodnuté, takže soudy vynáší jen divák, který tím mnoho prozrazuje hlavně o sobě), která generace tu podléhá sebeklamu (nebo která víc) a v čem přesně to podléhání u koho tkví - Jessica Hausner s vhledem, ponorem i nadhledem ukazuje, co všechno se děje, když se o sebe lámou s životem neslučitelné ideje (ale která z nich je neslučitelnější s životem, totiž ať už s životem jedince, druhu, anebo celé planety?), kolik vzniká prostoru pro celou paletu nezbytných průvodních jevů, od krutosti přes smutek, trapno, pochyby, fanatismus, kolísání, pravou naději, nepochopení, niterné přesvědčení až po izolovanost, osamění, bezmoc, odluku... Taková modelová reflexe se opravdu jinde neuvidí. *** Naprosto unikátní navíc bylo vnímat, jak to všem v sále hýbe i fyzičnem, jak se kroutí a prožívají to, protože Jessica Hausner tu celému širokému mainstreamu geniálně vyhmátla a promasírovala tu základní, nezpochybnitelnou víru hraničící s jistotou, sáhla všem na základní existenciální tišidlo a mámidlo - na jídlo a jeho ne?zbytnost. *** Supervtipná a chytrá byla i hudba a veškeré aspekty precizní řemeslné, estetické i filosofické stránky věci. *** (Aero, sama, Ozvěny KVIFF.) *~ ()
Galerie (31)
Zajímavosti (1)
- Všechny mluvené postavy mají modré oči. (Azurose)
Reklama