Marat - Sade

Jedinečný troufalý počin geniálního Petera Brooka, jímž svým způsobem teoreticky i prakticky vrcholí filmové i dějinné tázání a reflexe možností dosahování (a definování) osobní, vzájemné i společenské ne/svobody a práva na soukromé i společenské "štěstí" uvnitř mocenského systému. Filmovo-divadelní dialog dvou velkých politicko-filosofických historických osobností inscenovaný Sadem po Maratově smrti za pomoci několika režimu nebezpečných postav-pacientů-herců uklizených kde jinde než v blázinci (Foucaoultovy Dějiny šílenství) o věčné otázce po povaze, teoretické dosažitelnosti a praktické realizovatelnosti lidské - a hlavně mezilidské - svobody, o možnostech, záměrech a cílech revoluce i osobní revolty, její ryzosti i zneužitelnosti, o chiméře revoluční proměny společenského uspořádání v takové, v němž by svoboda byla stavem, jehož může dosáhnout mezi – a dokonce spolu s – ostatními každý jedinec ku prospěchu, nikoli na úkor celku i sebe. Burcující, rozněcující, drásající dílo, ať už v téhle vyostřené debatě o tom, zda druzí představují potenciál naší větší svobody a vzrušujícího smyslu k sebeuskutečnění, dourčení a dovršení, anebo naopak peklo nemožnosti jakékoli základní svobody vůbec v tom krátkém čase, stresu a chaosu prakticky dosáhnout, o tom, zda revoluce a revolta je cestou naděje, anebo beznaděje, o tom, zda většina musí vždycky představovat tupou masu nevědomosti a podvolení se, zastáváte jakoukoli pozici. Dílo, které navíc v každé minutě skrze sebe samo i prakticky dokazuje spirálovitě stále lépe a přesněji, šíleněji, zároveň pravdivost obou postojů. Zvedne se vám tep a vaše potřeba něco zásadního vykonat ať už pro sebe, nebo i pro druhé, ať už s nimi, nebo naopak bez nich, vzroste aspoň na chvíli k nepříčetnosti. Tenhle vrchol festivalu jsme se zarudlýma očima, po všech silných prožitcích posledních dvou dní, odložili na nejbližší možný termín, až zase nabereme trochu víc sil a energie nechat se rozervat. *~ (24.01.2022)

Na „filmu“, který je navzdory několika adaptačním nápadům stále především jevištní inscenací, zaujmou nejvíc filozofické disputace obou titulních postav, zejména nad pojmem svobody. Jako film nemůže fungovat už kvůli velké trhlině mezi postavami a herci – zatímco film vyžaduje totální splynutí obou, Brook svou „inscenaci ve filmu“ odcizuje obsazením postav francouzské revoluce tu klimbajícími, tu slintajícími, každopádně nespolehlivými chovanci blázince. Ti sami jsou zároveň postavami: i tady je ale emocionální potenciál spojení role a herce neutralizován anonymními, totálně zpovrchnělými identitami chovanců [jsou to "zvířata" zbavená individuálních rysů, reagující na primární pudové podněty]. Slepá ulička světové kinematografie. (05.08.2006)

"Všichni jsme normální a chceme svobodu !!" Nenapadá mě žádný další film, který by si poradil s předobrazem v divadelní hře tak mistrovským způsobem, jako se to právě zde povedlo Britu Peteru Brookovi.. Doslova skvostně zahrané, famózně zrežírované !! Jedinečné !! Znepokojivý a v několika vrstvách dramatický Přelet nad Maratovým hnízdem.. (12.11.2015)

Marat-Sade je chvílemi neuvěřitelně silná věc - kontext mnoha revolt. Skvělá hudba a skvělé uchopení hudebního elementu na jevišti. Skvělá scénografie, skvělé líčení, vynikající výkony! Samozřejmě po těch letech působí některé pasáže rozvláčněji, lehce frustrující můžou být i navzájem se podobající principy v tektonice (gradace - rachot - umlknutí) - ale to všechno je alespoň pro mne stále vyváženo zbytkem. Komentář od uživatele Dudek cítím za sebe jako provalenou frustraci nějakého zahořklého divadelníka. Betelgeuse zas nikdy neslyšel o Brechtovi. (17.10.2012)

„Vynalezli jsme revoluci, ale nevěděli jsme, jak se dělá. Každý si chce něco ponechat z minulosti. Jako suvenýr starého režimu.“ *** Musím uznat, že samotná hra Petera Weisse je skvěle napsaná, pokud jde o bohaté stylizované dialogy s rozvíjením filozofických úvah v názorovém střetu. Divákovi jsou ze dvou stran předkládána protichodná myšlenková sdělení, která je někdy zajímavé poslouchat a reflektovat i v případě, že se s daným názorem míjíte nebo vám přijdou až zvrácené, což jsem u de Sadeho výroků („Příroda učí člověka bít se za své štěstí... a musí-li ve jménu svého štěstí zabíjet, pak je vražda jeho přirozeným právem.“) začal i přes počáteční vyvedení z míry brát jako záměr. Pak lze dojít s hrdiny-nehrdiny až třeba k zamýšlení se nad základní podstatou a úkolem lidské duše. Zaujala mě i forma jakéhosi divadla šílenců ve vězení, s řadou muzikálových čísel a uchopením námětu bez explicitně sehrané krutosti a prolití krve, pouze v symbolických náznacích. Nějaký týden nazpátek jsem Marata – Sadeho vypl ještě před polovinou, dnes jsem filozofující pány uprostřed rozezpívaného i běsnícího sboru v kostýmech (se stylovým průvodcem navrch) úspěšně zvládl, nelituji, ale opakovaně po nich už nejspíš nesáhnu. Vše originální, kvalitní a důstojné vnímám, považuji film za porouhodný, jenom ke mě příliš nedolehá, hlouběji se mě nedotýká, stylizace některých scén mi nesedla a zmíněné klady mě neoslovovaly po celou dobu – zvláště když inscenace trvá dvě hodiny a více myšlenek či výjevů se v ní postupně začne opakovat. [60%] (11.03.2023)