Vij

Zápletka je na dlouhometrážní film docela ubohoučká, navíc je film plný symbolů z východoevropské mytologie, kterým tady a teď jen těžko můžeme rozumět. Proto se mi Vij i přes krásnou stopáž 75 minut občas vlekl a dlouho jsem byl odhodlán dát průměrné hodnocení. Ovšem pak přišla tři přenocování v příbytku s mrtvou dívkou a dokonalý závěr v ruském stylu (,,Říkal, že se to opravdu stalo takhle! A nebo vypil příliš vodky...") a hodnocení muselo jít nahoru. Ty tři Chomovy noci (a hlavně ta třetí) je něco tak surrealisticky zábavného, že se vyplatí překonat tu hodinu Mrazíka před nimi. (04.11.2013)

Je zbytečné dumat, zde je to pohádka či horor, mnohé pohádky (nejsou-li umravněny upravovateli) jsou pěkně hororové. Trochu jiný sovětský film. Hrůzy jiného světa dřímající pod nehlubokým nánosem každodennosti. Pěkné vykreslení starého carského ukrajinského venkova a společnosti, kde mimo pána jsou všichni ostatní vlastně rabové. Jak zde bylo řečeno, první dvě noci v kostele jsou nejlepší část filmu. Část triků stále působivá, část přece jen už zastaralá, zvláště zpodobnění samotného Vije spíše směšné. Ale čarodějnice ve své dívčí podobě-Самая красивая девушка  в целом мире. (31.01.2010)

"Vij je kolosální výtvor prostonárodních představ." A tak začala pohádka o démonu Vijovi z východoslovanské mytologie, která na člověka trochu dýchne Mrazíkovským laděním. A nebo všechny sovětské pohádky mají podobný styl hraní a ladění, jako naše seriály posledních let. Zajímavý děj s malinko pomalejším jeho průběhem z první půlce filmu, kterou trochu zachraňuje postava Choma a i v ní se člověk zasměje a nemohu říct, že bych se nudil. Naštěstí, druhá půle snímek naprosto zachraňuje. "Požehnaný, ó pane. Požehnáni buď, všichni, kdož v tebe věří. A lituji, že v chrámu božím je kouření dýmky zakázáno." Chomova postava více ožívá (a chlastá) a celkově je děj lepší. I když depresivní, zvláštní a ponurou atmosféru má vesnice i nyní. "Jak říká přísloví: Všichni skáčou jak pán píská." a to ve Vijovi doslova, i když se to někomu nelíbí. Posledních 10 filmu je skvělých, vizuálně nádherně hororově pohádkovských a za ty musím 4* prostě dát. "Ke mě vampíři! Ke mě vlkodlaci!" a korunu tomu všemu dává sám Vij. Snímek pomalu končí a osobně jsem rád, že jsem ho mohl shlédnout tuto hororovou pohádku v příjemném originálním znění s titulky. :) (07.04.2013)

5/10 Proti tistenemu Gogolovemu originalu, ktery jsem na zakladni skole jako jednu z mala klasik opravdu uzil, bylo toto filmove zpracovani velkym zklamanim. Mozna se na tom podepsala doba vzniku a prehnana akcentace "neuzitecnosti" cirkve a filosofie pro vsechny ruske muziky, ale hlavne se z pribehu vytratilo napeti a bezvychodnost situace a film spis vyznel jako lehka pohadkova satira misto toho, aby se tvurci vic drzeli originalu - tak by mohl vzniknout opravdovy horor. Ne ze by jeho tradicni prvky - triky, pochmurnost prostredi, lekacky - uplne chybely, ale jejich cetnost a provedeni bylo pomerne zalostne, i kdyz v dobe sveho vzniku to na divaka mohlo pusobit jinak nez ted. Ale scena, jak se babice chtive sape na mladeho mnicha, je opravdu strasidelna... (02.05.2008)

Je léto. V Kyjevském semináři končí rok. Nadržení služebníci pána už s nemohou dočkat, až vyběhnou loupit na nedaleký trh a cestou domů ještě stačí svést (nebo unést) nějakou tu děvuchu. Mezi nimi je i vychytralý Choma, který přesvědčí své dva spolucestovatele, aby pod tíhou cesty (a vodky) přespali na samotě, kde bydlí neochotná a nesmírně podivná babice, která se na Chomu vrhne s čistě smilnými úmysly.. Pro zhlédnutí zfilmované Gogolovy povídky ze sbírky Mirhorod nemusíte mít ani dva předpoklady. 1) netušit, kdo je Vij (což věřím, v místních zeměpisných šířkách nebude problém) a 2) nezachytit se do žádné diskuze o jeho žánrovém zařazení. 1) Vij je postava ukrajinských pohádek, trpasličí král, jehož víčka sahají až k zemi, 2) věčné hádky, zda se jedná o pohádku nebo horor nikam nevedou, beztak ani jedno zařazení není přesné. Vij je spíše satyra na všechny pohádky a výsměch klišé západnímu hororu. Ono to házení filmu do jednoho koše s Mrazíkem a jinými ruskými pohádkami není zrovna dobré. Kdybych na tento film měla smolit neformalistickou analýzu (je vidět jak se na ni těším..blé) dostala by název – estetika protikladů : překročení realismu. Vij na jednu stranu nabízí mnoho cest klišé, která člověk od něj očekává (a to jak v příběhu, tak v naraci a stylu – proto doporučuji se vyhnout žánrovému předdistancování), ale na druhou je systematicky boří a nastavuje místo nich ne – nové, ale realistické (ve smyslu věrohodnosti) prvky. Tak je hlavní hrdina ustrašený násoska a jediná důležitá ženská postava je celý film po smrti a ještě k tomu (ze své vůle) zlá čarodějnice. Ty dva se do sebe nezamilují a nebudou spolu žít za sedmero lesy a horami, myslím, že by je to ani ve snu nenapadlo. Ona obyčejnost lidské upachtěnosti je využívána nejen pro postavy, ale hlavně pro prostředí, dekorace, a samotnou mizascénu – což je nejvíce patrné právě z přechodu mezi kostelem a panským dvorem. Kostel je symbolem nadpřirozena, vizuální abstrakce a snů, kdežto mimo něj dýchá výpary požité vodky každodenní špinavá realita. Inu, a o to právě jde. Jednou se totiž může stát, že omylem vejdete do chatrče čarodějnice a spatříte, že je i něco za hranicí běžného žití. (předtím si ale zkontrolujte množství vodky v krvi) (30.07.2007)