Její pastorkyně

Marthos

Vzrůstající vnitropolitické napětí, vyvolané protidemokratickým postojem sudetských heinleinovců, přimělo filmové podnikatele k tomu, aby do svých produkčních plánů zařadili především náměty, těžící z tradic českého národa. Nejschůdnějším řešením byly stále reprízované jevištní hry domácích klasiků z přelomu devatenáctého a dvacátého století, které se přirozeně těšily velkému zájmu a oblibě diváků. Tato tendence se projevuje nejsilněji během sezony 1937/38, kdy vznikla celá série filmových adaptací: Stroupežnického Našich furiantů, Tylova Švandy dudáka, Šubertova Jana Výravy, Vrbových Božích mlýnů, Kříže u potoka Karoliny Světlé nebo Jiráskovy Lucerny. Do této koláže bez problémů zapadá i Cikánova zvuková verze Preissové Její pastorkyně, která byla v tisku a na propagačních materiálech prezentována jako nákladný velkofilm. Dnes je ovšem zcela evidentní, že se jednalo o klasickou reklamní bublinu, neboť celý film byl kompletně natočen v ateliérech na Barrandově (byť samotná výprava si zaslouží diváckou pozornost). Na scénáři se podílel sedmadvacetiletý Otakar Vávra, jenž měl v té době za sebou již dvě úspěšné režie, jednu spolurežii a několik zajímavých avantgardních pokusů. Cikán do hlavních rolí angažoval významné činoherce z pražského Národního divadla, z nichž mou pozornost nejvíce upoutala svým projevem a navenek neokázalým herectvím Leopolda Dostalová, jejíž kostelnička je jednou z mála výjimek skutečně plnohodnotného uchopení hrané postavy. Vedle fotogenicky přitažlivé Glázrové pak zaujme dvojice nevlastních bratří, hraných Dohnalem (pro nějž to byla výjimečná příležitost ztvárnit ryze negativní charakter) a Boháčem; zbývající protagonisté v čele se sourozenci Vojtovými odvedli standardní rutinu. V kontextu doby, která byla ve skutečnosti možná mnohem vypjatější a tragičtější, než se nám dnes může jevit, představuje PASTORKYŇA bez falešných póz jedno z nejvyspělejších dramatických děl prvorepublikové kinematografie, jehož poselství zůstává stále živé a aktuální. Vždyť není nic hrůznějšího, než vražda na nevinném dítěti, kterému byl tímto aktem odejmut nejcennější boží dar: právo na život. Hřích zůstane hříchem a vina vinou. Je pouze na nás, zda-li odpouštějící nebo neodpustitelnou.(15.4.2010)