Rozhovor

"Kdyby měl příležitost, zabil by nás." Špiclovo ucho zase jednou rozluštilo něco, co dešifrovat nemělo a rychle pochopilo, že by jeho nevinné zachytávání slov ve větru mohlo mít neblahej důsledek pro jeho svědomí. Moc jsem se těšil na propracovanej thriller s koňskými dávkami napětí a místo toho se ke mně přišoural ospalej schizofrenní film s osamělým čmuchalem, jehož mnohokrát opěvovaná profesionalita dostala od scénáristy několik smrtelnejch zásahů. Snad bych šel s hodnocením ještě níž, ale úcta ke stáří snímku, v kombinaci se zábavnou závěrečnou destrukcí bytu, mne donutila jednu celou půlhvězdu tentokrát přidat. (16.03.2016)

Coppola i Hackman se kdysi vyjádřili, že Rozhovor je nejoblíbenějším snímkem jejich kariér. U Hackmana to je vzhledem k perfektnímu výkonu, který zde předvádí, zcela pochopitelné. Ale u Francise již tak moc ne. Rozhovor je bezesporu dobře zrežírovaný, skvěle vymyšlený, má spoustu vynikajících scén, jeho téma je aktuální i dnes, ale... Ale celkově to je prostě "pouze" dobrý thriller. (08.07.2007)

Takto sústredené, nikam sa neponáhľajúce thrillery, v ktorých je psychologický rozbor hlavnej postavy rovnako dôležitý ako kriminálna zápletka, už v dnešnej (rýchlej) dobe americká kinematografia neplodí. Škoda. V Rozhovore sa, pokiaľ ma pamäť neklame, ani neobjaví streľná zbraň. Rola introvertného podivína ako na telo napísaná Gene Hackmanovi, skvelý krátky výskyt Roberta Duvalla. O vhodnosti a potrebe záverečnej scény v kontexte s predchádzajúcim dejom by sa dalo polemizovať, ale na výbornom dojme nič nekazí. Coppola bol Pán Režisér. (17.03.2015)

Rozhovor považujem za veľmi vydarenú snímku muža, pre ktorého je perfektne odvedená práca zmyslom i náplňou jeho nudného a stereotypného života. Harry Caul odpočúva na objednávku rozhovory cudzích ľudí a mimo práce je to citovo vyprahnutý suchár, z ktorého sa až práši. Aj poručík Columbo bol v obnosenom baloňáku príťažlivejší, než Harry v jeho pršiplášti. Záver filmu v štýle kto čím zachádza, tým aj schádza je trochu uletený, ale celkovo na film so životným výkonom Gene Hackmana nedám dopustiť. (14.11.2011)

Seznamte se s Harrym Caulem, osamělým jazzmanem, který si úzkostlivě hlídá soukromí a trpí stihomanem (jak hned na začátku vyprávění prozrazuje kvantum zámků na jeho dveřích). Zřejmě jde o důsledek jeho profese. Harryho živí to, že se vkrádá do soukromí cizích lidí. Musí slyšet a sám nebýt slyšen (natož viděn). Jenomže co vlastně slyší? A jakou má jistotu, že sám není slyšen? Coppolův komorní thriller, kterým si ukrátil čas mezi dvěma Kmotry (nebýt úspěchu prvního z nich, Rozhovor zřejmě nikdy nevznikne), dovádí do existenciálních a epistemologických důsledků tradiční schéma paranoidních thrillerů – člověk zrazený nejbližším okolím a odkázaný sám na sebe tuší velký komplot. Harryho kromě druhých lidí zklamávají také vlastní smysly, jejichž domnělá neomylnost dává smysl jeho existenci. Nejistotu protagonisty Coppola bravurně přenáší na diváka, který je z pozice toho, kdo pohodlně sleduje (podobně jako Harry poslouchá) vržen do pozice toho, kdo byl celou dobu veden za nos. Není to přitom jen po většinu času pasivně dohlížející kamera, stejně netečná jako kamery bezpečnostní, kdo nás v takřka hororovém finále, kdy se všechno sračky vyvalí ven (zdravím Slavoje), zrazuje. Subjektivní a objektivní zvuky splývají ve změť, která vám dá naplno zakusit, jaké to je být v kůži paranoika. Pro mne jeden z nejvyšperkovanějších filmů Nového Hollywoodu, který si každou scénou říká o důkladnou formální analýzu. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, RAiken, Aidan (01.05.2007)