Příběh jedné ženy

Jediné, čo v tomto filme stojí za zmienku sú herecké výkony. A veľmi podarené herecké výkony. Z hlavnej štvorice vyčnieva Kate Winslet, ktorá sa (ako vždy ) naplno vžíva do svojej úlohy. Za ňou nasleduje Jim Broadbent, no jeho výkon na OSCARa nebol (toho mal vyhrať Ian McKellen za Pána prsteňov). Potom nasleduje Hugh Benneville v úlohe mladého Johna Baleyho. Tažko sa mi to hovorí, ale v mojich očiach je na poslednom mieste Judi Dench, ktorá akoby hrala úplne odlišnú postavu, akú hrá Kate Winslet. Navyše Iris v jej podaní sa mi zdá trochu chladná.Ale nominácia na OSCARa je zaslúžená... (24.08.2008)

Román pod lampou pre duše inklinujúce k melanchólii prevedený na plátno. Navoňaný aristokratickou povznesenosťou "hóch" literatúry a navonok rovnako vysokých myšlienok (v skutočnosti fráz o potrebe dobra a lásky). Alzheimerova choroba zobrazená v opare opatrnej zjemnenosti pôsobí skôr ako katalyzátor láskavo-smutného spomínania na pojašené, ale žiaľ minuté časy mladosti. Skvelé herecké výkony nestačia vykryť všetku tú načančane smutnú láskavosť. V podstate sa zhodujem s POMOM - "nevýrazná a veľmi rýchlo zabudnuteľná jednohubka". Formálne oživenia sa nekonali a dej bol spatlaný tak, aby sa to páčilo a dojalo všetkých - čo automaticky vyvoláva efekt priemernosti. (28.08.2009)

Dýchol na mňa žiaľ. Smútok, ktorý zo sebou nesie samota. Strata najbližších je najhoršia, keď nám miznú pred očami a ostáva z nich torzo. Nemáme už kľúče k pochopeniu ani silu na jeho hľadanie. Ostáva nám iba destilát toho najdôležitejšieho, čo sme spolu prežili, aby sme vydržali do konca a nestratili zbytky spolupatričnosti, ktoré nás viažu. Herecky výborne zvládnutý pohľad na Alzheimerovu chorobu. Nemôžem nedať štyri - za pohnutie, ktoré vo mne tento film vyvolal. (29.10.2005)

Co je horší – ztratit tělo nebo ztratit mozek? Ve skutečnosti tato otázka postrádá smysl a vznikla jen proto, že křesťanství rozpojilo tělesný a mentálně-duševní projev podobně jako později marxismus oddělil nadstavbu (obecně kulturu) od základny (ekonomiky, technologie a výroby). Mnohem lépe si počíná moderní, přesněji kvantová fyzika, jež vědecky popsala dualitu jin a jang v teorii duality částice a vlnění. Ovšem nejlépe si stále vedou indická filosofie a taoismus, které popisují Jedno v mnohosti a mnohost v Jednom. Proto ztratit tělo znamená ztratit mozek a ztratit mozek znamená ztratit tělo, přičemž i částečné ztráty tělesné vedou ke změně mentality a postojů čili k určitým ztrátám a naopak. Takže správně by otázka měla znít: co je horší – ztrácet sebe přes tělo nebo přes mozek, přes omezení svobody konání nebo přes omezení svobody myšlení? Osobně mám jasno – obě ztráty jsou špatné a veškeré duchaplné řeči o boji, překonání a vítězství jsou lidským frajerským dočasným hrdinstvím na poli, kde každého čeká jen jeden konec, a rozdíl mezi lidmi je jen v tom, jak hodně ze sebe člověk ztratí, než na ten konec dorazí. Během životní cesty člověk může jen jedno – snažit se vyrovnávat se ztrátami a nahrazovat je jinými možnostmi. Lidové přísloví o hmotné strance říká – "Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný." Totéž se dá říci i o stránce nehmotné – je lepší být plnohodnotný, harmonický a talentovaný než omezený, pokřivený a blbý. A to, že tělesného a mentálního bohatství není dost pro všechny, nezakryje žádná víra ani lidské hrdinství. Současná "epidemie" alzheimerovy nemoci je vlastně projevem nedílné jednoty a duality světa, v kterém kde se přidá, tam se i ubere, a naopak, a proto i nárůst množství informací je vyvažován postupnou ztrátou schopnosti je soustředěně, uvědoměle a neomezeně vnímat a zpracovávat a prodloužení života se znehodnocuje ztrátou vazby s okolím. Holt je svět bohatý, ale chudý. ___ Iris doplňuje řadu filmů na téma ztráty mentálních schopností (Píseň pro Martina, Hilary a Jackie, Hanekeho film Láska) a zajímavé je to, že většina podobných snímků je o tvůrčích lidech, což zas tak moc nepřekvapuje, protože drama vynikne více, když se jedná o lidi, u kterých je zřetelnější podíl mentální činnosti. Nicméně v tomto případě se víc než o drama ztráty osobnosti jedná o nostalgické ohlédnutí za vztahem. (06.10.2013)

Hlavní klad filmu je rozhodně ve vynikajících hereckých výkonech, jimž dle mého názoru dominuje M Judi Dench. Také nesmím opomenout jako vždy výtečnou hudbu pana Hornera. Jinak mě ale toto životopisné drama moc neoslovilo. Příběh je i přes své smutné téma podávám nudně a nezajímavě a i když je to hnusné tak po chvíli jsem měl Iris plné zuby. Je to zkrátka hnusná nemoc a já bych asi neměl nervy o někoho takového se starat. (08.12.2011)