Crash

Měl jsem za to, že jsem Crash dávno viděl. A nakonec jsem zjistil, že jsem neviděl Crash Od Cronenberga ale Crash z roku 2004 od Paula Haggise. Musel jsem to teda rychle napravit. Cronenberg předkládá divákovi celkem zvrhlej námět(jak jnak) o lidech jenž dosahují sexuálního uspokojení u autonehod. Myslím si, že kdyby Cronenberg natočil tenhle film o pár let později tak by z toho námětu vytřískal určitě ještě víc. I tak slabší 4hvězdy dám. (03.05.2023)

Nemá cenu předstírat, napoprvé (2019) mě Crash okouzlil primárně svou kontroverzností, zhruba do mého třicátého roku věku pro mě totiž – a teď přijde nutné zjednodušení, někdy to holt jinak nejde – nejvyšší kvalitu měla ta díla, která pohoršovala měšťáka (v tomto konkrétním případě – a opět zjednodušeně - tetky a strýce durdící se na tím, že se ve filmu imrvére souloží, a při jakých nepředstavitelných příležitostech, no fuj!). Nyní jsem – troufám si říci – dále; ano, stále jsem nepřátelsky naladěn vůči průměrnosti, ale dnes už si zkrátka má nadšení z překračování uměleckých (potažmo etických) hranic hledají silnější rozumová zdůvodnění. Co jsem si tedy uvědomil skrze druhou projekci Crashe, resp. na co z filmu má smysl upozornit komentářem? a) Fascinuju mě, kterak se Cronenbergovi podařilo přijít s vizí světa, u něhož je nerozhodnutelné, zda v něm jakožto první princip vládne Erós (sexuální touha; prostředek k zachovávání života), nebo Thanatos (puzení k smrti; touha rozplynout se v nebytí), resp. znovu si položit otázku o vztahu mezi těmito Tužbami (tužbami s velkým té, jelikož všechno ostatní chtění je v posledku redukovatelné na tyto dvě tužby). Jak vidno, nemusí být nutně v protikladu, jak to pojímá common sense, klidně mohou bezrozporně přecházet jedna v druhou! To má přeci hluboké filosofické konsekvence: život už nelze definovat jakožto opak smrti (na to jsou v sebe moc vpletena jejich „generátory“) a obraceně; účelem sexuální touhy není nutně snaha zachovat rod, nýbrž může být výrazem touhy rozpustit se v prázdnotě atd. b) Druhá velká nerozlišitelnost (právě jistá sbíhavost se zdá být hlavním motivem filmu), s kterou přichází tento film panuje mezi lidským tělem a strojem (automobilem). V mnoha mistrných choreografiích se těla mění ve stroje (kupř. scéna v auto-myčce, kdy SPOILER se Vaughan zmocňuje Catherine v obdobném rytmu jako se postřikovače zmocňují Vaughanova vraku SPOILER) a stroje v těla (srážky aut připomínají penetraci atd.), všeříkající je postava Gabrielle (Rosanna Arquette), žena-stroj. c) V neposlední řadě je Crash zajímavý i ze sociologického hlediska. V tomto bodě ponejvíce hrozí, že se pouštím do nadinterpretace (tedy vkládám do díla něco, co tam není), za mě však Crash mimo jiné ukazuje, že permisivita může i být represivní (via Slavoj Žižek). Jinými slovy, tam, kde je vše povoleno, si subjekt pod imperativem „Můžeš vše, užij si to!“ hledá nutně stále extrémnější (patologičtější?) způsoby realizace. Je poněkud paradoxní, že film, ve kterém se postavám ustavičně „zapalují lýtka“ působí tak odtažitě, odosobněně, jeho intimita se jeví být falešnou. Vezměme si už úvodní situaci, kdy se manželská dvojice stimuluje mimomanželskými aférkami. To by se pod vládou Talibanu (resp. Katolibanu) stát nemohlo, resp. možná teprve zákaz by do tohoto sexuálního chování mezi manželé vnesl skutečnou jiskru. 95 % Výstižný komentář: lupuscanis (24.04.2023)

Crash Davida Cronenberga je film, který je odsouzen k tomu, že bude jednou skupinou zatracován a druhou vyzdvihován. Ono, to že zde Cronenberg ukazuje mnoho sexuálních scén, někdy až fetišisticky úchylných záběrů, neznamená, že by šlo o nějaký laciný, po pudech se ženoucí film. Pokud proniknete přes slupku tohoto filmu, objeví se vám velmi racionální jádro. Výborně promyšlené a pekelně dobře rozpracované. Cronenberg se stal mistrem protikladů. Jeho scény mají přesně opačný náboj, než je to v konvenčním filmovém světě zvykem. Film, ze kterého si pamatuji mnoho scén, jeho uhrančivou hudbu (Shore) a z obrazu přetékající atmosféru... (24.01.2008)

Parta úchylů už neví, jak by si vrzla, tak se soustředí na adrenalin spojený s auto nehodami... V patnácti se mi to zdálo jako téma skvělé, po nějaké době jsem si koupila DVD, ale viděla jsem ho až dnes. A? Nuda. Skomírající herecké vedení je asi to nejhorší, co jsem potkala v posledních letech. Deborah Kara Unger je královna všech céčkařek a mě zůstává rozum stát, co se stalo s Jamesem Spaderem, který byl tak svělý ve Vlkovi a dnes už je z něj jen obyčejná bečka. (18.02.2010)

Pan Cronenberg je asi opravdu trochu podivín. Co se mu opravdu povedlo je obsazení, protože James Spader je úchylů král a Elias Koteas je ještě mnohem úchylnější. Ne že by se mi herecké výkony v tomhle filmu až nějak extrémě líbily, ale všichni prostě působí dostatečně divně. Deborah Unger je navíc fakt pěkná. Co se týče děje tak se furt jen šuká, bourá, bourá šuká. Celkově film působí dost depresivně, hlavně kvůli výběru dosti depresivních lokací (panelák sem panelák tam, občas dálnice a stále je zataženo). Blbá hudba (která se sem ale hodí) Howarda Shorea to vše jen podtrhuje. (15.02.2006)