Den poté

Aj tomuto údajne katastrofickému filmu som musel ubrať jednu hviezdičku. Nie preto, že by filmové spracovanie témy bolo až také nekvalitná, ale za posolstvo, ktoré film divákom vysiela. O globálnej termonukleárnej vojne je možné nakrútiť iba film ukazujúci rozdielny čas a spôsob umierania. Všetkých, nie iba v mieste, ktoré si ako vzorku vybral scenárista s režisérom. Všetky filmy, ktoré som na tému globálnej termonukleárnej vojny videl majú spoločný nedostatok v tom, že na takúto vojnu pozerajú očami I. a II. svetovej vojny. Ale vojna, o ktorej je tento film, sa nedá nielen vyhrať, ale ani prežiť. A všetci, ktorí tvrdia niečo iné iba prispievajú k akceptácii názoru, že by sa to mohlo skúsiť, že to možno nebude také zlé, ako sa o tom, píše. Tragédiou je, že každá civilizácia má v sebe zakódovanú schopnosť sebazničenia, pretože disponuje silami, ktoré nedokáže nielen ovládnuť, ale ani pochopiť. (02.02.2019)

Chcete vědět, jak by to vypadalo, kdyby kluci v oválné pracovně Bílého domu (nebo jeho podzemní alternativě) zmáčkli červený knoflík a odpálili pár atomových bomb na Rusko nebo jinou, která jim není sympatická? Tady o tom máte film, jak vy vesničané a měšťané dopadli se svými životy v zemi, která dostala pár zásahů od svých nepřátel, které neuvidíte ( o těch si každá země musí natočit film vlastní, stejně jako to udělala Anglie...), ale zpustošení američané vám budou stačit. Stačí pár raket a z největšího giganta světové ekonomiky, průmyslu apod. se stane poušť plná polomrtvých lidí, kteří hodně rychle zapomenou na lásku ke své vlasti. Kdo by také miloval zničená pouštní území plná radiace... Ryze Americký pohled na ameriku pod útokem. Nejde o tak naturalistickou a upřímnou "výpověď" (spíše vizi) jako v případě anglických Vláken, ale přesto je to působivé a nepříjemné na pohled. Bohužel málo kdo tyto filmy viděl a ví o nich, což vede až k tupému následování a některým prohlášení lidí "hoďte na ně atomovku a je pokoj". Tyhle filmy by měl vidět každý, i když na ně většina nemá žaludek a druhá půlka by se raději dívala na fotbal nebo na soutěž v pojídání hotdogů... (04.10.2008)

Noční můra mého dětství, viděno dnes dosti trapné, ale stále aktuální. Jde vlastně o tv film a nízký rozpočet je hodně znát. Skutečnost by byla mnohem horší a to se asi nafilmovat nedá, protože by nebylo co.Nikdo si nedovede představit jak by vypadal den poté přeživších, natož týden,měsíc,rok, 10 let... (12.10.2007)

Den poté byl jednou z největších událostí v americké televizi. Málokdy se na obrazovkách objeví tak nekompromisně intenzivní televizní film, který by vyděsil tolik diváků. Podíl na tom má ale částečně i to, jakým způsobem byl film tehdy v televizi prezentován. Již několik měsíců před vysíláním připravovala televize diváky na to, že uvidí něco zásadního. Film po scéně jaderného útoku neobsahoval žádné reklamy, po jeho vysílání ho doprovázely diskuze o tom, co diváci právě viděli, a vedle toho televize zřídila horké linky s připravenými poradci. Podstatně sugestivnější zážitek o jaderné hrozbě je nicméně o rok novější britský kvazidokumentární televizní film Threads. (16.07.2003)

V tomto typu filmů snad ani nejde o herecké výkony, řemeslné zpracování apod. Spíše se snaží až skoro dokumentárním způsobem varovat před možnými důsledky nukleární války, která byla v osmdesátých letech skutečnou hrozbou. Ať už ve Dni poté, popř. v ještě lepších ( rozuměj otřesnějších ) Vláknech se to autorům povedlo. (22.06.2007)