Jak ukrást bizona

Neznámý režisér Michael Corrente rozehrál podle scénáře známého Davida Mameta navenek nevinně vyhlížející hru plnou nepříjemně pravdivých poznání. Kde leží hranice přátelství? Kdo zodpovídá za koho? Proč si dennodenně lžeme? A může zloděj myslet vážně tvrzení, že mu na nějakých mizerných věcech ani trochu nezáleží? Třeba je pro něj ta radost z bezpracně nabitého majetku důležitější než majetek sám. Jak ukrást bizona spadá do velmi nešťastné kategorie filmů, na které se – ze strachu před nudou – bojíte podívat. A skutečně, nebýt Dustina v hlavní roli, sám bych se k tomu nepřinutil. Ačkoliv bych zůstal ochuzen o minimalisticky maximální zážitek. Převádět podobné divadelní hry na plátno sice postrádá smysl, ale pro ty, kteří raději sedí na zadku v teple domova a pohodlí svého křesla, to je ideální způsob „šíření kultury“. 80% Zajímavé komentáře: DaViD´82, ripo (28.01.2006)

Klidný bazar na předměstí, málomluvný majitel, jeho horlivý chráněnec a užvaněný samozvaný kibic. Nevidím důvod, proč by tito tři nemohli sehrát pěknou partičku psychologického mariáše. Komorní dramata mám rád, ani tolik napadaná upovídanost mi nevadí. Dokonce mám pro hry, kde se něco říká, ale něco jiného to znamená, určitou slabost. Na to, zda jsou vhodnými filmovými náměty, už tak jednoznačný názor nemám. Nicméně z "Bizona" jsem mírně zklamaný nikoli pro jeho prostý divadelní háv, ale proto, že ne se všemi kartami, rozdanými na začátku hry, se skutečně hraje. Plán uloupit vzácnou minci je zprvu tutlán před všetečným Dustinem Hoffmanem, později ovlivněn jeho účastí, přehodnocen z hlediska možností, čím se může zkomplikovat, a tak dlouho se o něm mluví, až k jeho realizaci nedojde. Oloupený jsem se tudíž cítil já. Trochu jako bych četl detektivku, kde detektiv na konci rezignuje na řešení případu, sezvanému okruhu podezřelých se omluví, že nemá svůj den a odjede na dovolenou. Příznivcům Dustina Hoffmana film přesto můžu doporučit. Jeho (anti)hrdina je na první pohled tak trochu Hrabalův strýc Pepin. Otravný, hlučný, neodbytný žvanil, který pořád něco hlasitě vykřikuje, snad aby přehlušil nepříjemné ticho své existence, snad aby ostatními pod pláštíkem nezávazné konverzace manipuloval. Slovo našeptavač by bylo výstižné, kdyby tolik neřval. :-) 60% (28.03.2010)

Mám film na DVD a ještě nikdy se mi nepodařilo dokoukat se do konce. Dovedu si představit lepší způsob trávení volného času, než koukáním na tento film. Franz výrazně lepší Hoffmana, Hoffman mi lezl krkem od začátku, což je sice z hlediska hereckého asi plus ale týpky tohoto typu úpřímně nesnáším. A že jich pár znám osobně. Jeden s ženským pohlavím byl u mě v sobotu na návštěvě. Katastrofa. Ale jistě to zkusím znovu, snad se mi podaří film alespoň přetrpět, ať vím, o co jde. Zatím tedy jedna hvězdička. (24.09.2007)

Určitý typ divadelní hry, která je napsaná jako exhibice pro herce. Ten musí předvést, jak dokonale zvládl určitý typ postavy - zde je typický loser parazitující v jedné zástavárně. Nemůžeme tedy čekat, že by se tu něco dělo. Nebo si myslíte, že by postava hraná Hoffmanem najednou začala mluvit jako Hamlet nebo provádět loupeže jako Ocean´s eleven? Až tu hru budou hrát někde v divadle, kritik si poznamená: zajimavé uchopení role, ale na Hoffmana to nemá. (07.10.2008)

Bla bla bla... Neznám žádný jiný film ... bla bla... kde by se nonstop kecalo ... bla bla... aniž by se cokoli řeklo. Bla bla bla... Je to devadesát minut uměle vykonstruovaných monologů o „však vy víte čem“. Bla bla bla... Být tu aspoň chvilka ticha tak by možná vyniklo, že to není vůbec zlé... bla bla... a krátkometrážní povídku by námět utáhl. Bla bla... Smutnější je to o to více, že si to Mamet zadaptoval a tedy pohnojil sám. Bla bla bla bla. Bla bla bla. Bla bla. Bla.... (12.02.2008)