Bohem zapomenuté děti

Martlee Matlin bola viac než len správnom voľbou. Nieže by za ňou William Hurt zaostával, ale také rozporuplné pocity - od drsnej sebavedomej upratovačky cez jemnú plachosť životom ubitého dievčatka až po emotívne vyvrcholenie duševných traumat - v nej možno uprene sledovať, až sa zastavuje dych. Toto nie je romantická steelovka, ale tvrdá realistická skúška života, odvahy, pochopenia a postupného nazretia do bolesťou rozorvaného vnútra. Marlee absolútne dokonalá, jednoznačne zaslúžený Oscar. Tie jej zlostné gestá, ľahostajnú mimiku a neznášanlivosť voči okoliu - aby zakryla strach z možnosti znovu niekomu dôverovať - som zbožňovala. (14.09.2010)

Ticho. Naprosté, nikdy nekončící ticho. Kamkoli se podíváte, cokoli uděláte – žádný zvuk. Ta představa mě znepokojuje, což je v přímém rozporu s uklidňující vnitřní harmonií filmu. Nadnášen vodou, moci se nikým nerušen oddat vlastním myšlenkám. Dokonalá vyrovnanost. Pro americké drama nevhodná, proto netrvající věčně, ale přinášející ty nejúchvatnější scény. Třeba když se Sarah (neslyšící, oscarová, krásná Marlee Matlin) uprostřed hloučku křepčících individuí celým tělem i duší oddává hudbě, kterou nemůže slyšet. Zjitřete své smysly. Zkuste vyhledat nějaké tiché místo. Žádný zvuk. Slyšíte? Važte si toho. Apendix: Jaká krásná náhoda, že Sarah s Jamesem v kině sledují Někdo to rád horké, na jehož konci zazní ono pověstné „Nikdo není dokonalý“. Pravda. 80% (13.02.2009)

Neotřelý příběh lásky dvou prolínajícího se světa zvuků a ticha handicapované dívky a zdravého učitele. Jejich střet dával tušit od prvního okamžiku, že jde o nezvyklou citovou komunikaci, která mě aspoň přiblížila prostředí a život neslyšících, byť je to prezentováno v hollywoodském stylu a trošku sentimentálně, nespatřoval jsem v tom žádný filmový kalkul, ale krásné obrazné vyjádření. Divadelní premiéra tohoto příběhu se konala již v roce 1979 v Los Angeles a poté New Yorku, kde zaznamenala obrovský úspěch u diváků i u odborné kritiky a byla oceněna cenou Tony jako nejlepší hra sezony 1979-1980. V hlavních rolích na Broadwayi hráli poprvé také neslyšící herci John Rubinstein a Phyllis Frelich. Po několika letech filmová společnost Paramount Picture se rozhodla přenést příběh na filmové plátno kin a po delším hledání svěřila filmové ztvárnění režisérce Randa Haines. Musím však napsat, že tento film se jí velice povedl a získala si mou přízeň. (30.06.2017)

Ta holka byla tak neskutečně protivná a tvrdohlavá....Já popravdě nevím, jak bych si s tím poradila. William Hurt a jeho postava byl neoblomný, ale být jím, tak bych asi nezvládla do ní pořád nehustit to, ať začne mluvit...Asi bych to prostě chtěla, ať to zkusí...Prostředí neobvyklého učení - skupinka žáků, která se snaží a dívka, která žije jinak...Nedokážeme si to představit, pokud to "ticho" neprožijeme....Film mi přišel komerční, ale zároveň ne...Mám z toho dost rozporuplné pocity a nevím definitivně, co si o tom myslet...Zní to možná až moc "dospěle", ale asi do něj potřebuji dospět... (11.03.2017)

Plný ideálů nastupuje do školy pro neslyšící. Má skvělé reference a nekonvenční vyučovací metody, jenže v tomhle světě ticha a izolace to bude pro učitele Williama Hurta (na konci osmdesátých let zažíval velmi silné herecké roky) jiné kafe. Přesto své žáky brzy přiměje k aktivní spolupráci. Jeho zájem ovšem směřuje i jinam. Láká jej bývalá žačka, která ve škole zůstala coby uklízečka. Osamělá a inteligentní dívka jakoby se nechtěla posunout dál. Získat důvěru hrdé dívky bude sakra obtížné. „Nemůžeš zapálit oheň a pak říct dobrou noc!“ Vztah těchhle dvou byl na houpačce od samého začátku. Zatímco on pozvolna pronikal do jejího ticha, opakovaně zkoušel zatáhnout ji zase do světa slyšících. Ovšem nejprve je třeba porozumět tomu jejímu. Velmi netradiční látka, silná, nepodbízivá, zajímavá. Tvůrci neukazují handicap jako něco, co by mělo vyvolávat v divácích soucit, snaží se tenhle svět pochopit a ukázat hluchoněmé jako plnohodnotné osobnosti. Krásná Marlee Matlin byla skutečně zjevením. (30.08.2020)