Pusinky

Sebevědomá koketa, tlustá zakomplexovaná kr*va a lesba se sebevražednými sklony. Lituju, ale nedokážu se sžít s někým, kdo se mi charakterově hnusí, takže tenhle film opravdu není pro mě. Vzala jsem si z něj jen to, že je o třech mladých nánách, které si myslí, že jim patří svět, a přitom větší loserky aby člověk pohledal. (20.07.2012)

Po tomhle filmu se vážně stydím, že jsem dal kdysi Snowboarďákům tak vysoké hodnocení. Je to dost ošemetný film. Dementní název vyzve diváky na srandovní teenagerskej film, a ve výsledku je to famózně natočená deprese ze života. Sice nedrží moc tempo, zpočátku se tam toho děje strašně moc a nestíhá se to zpracovávat, ale dopad má silný. Kamera, střih a režie ovšem na světové úrovni. V posledních několika letech jsem neviděl tak dobře nasnímaný český film. Fakt. (27.03.2007)

Říká se: O kom se mluvívá- nedaleko bývá! Karin Babinská promluvila a svým názorem vyvolala v zaprděné české kinematografii rozruch. Ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu. Nebála se a právě proto si zasluhuje obdiv. Její vyprávění není plynulé, je roztřesené, chaotické, jako životy tří holek po maturitě, které dostanou od jednoho prázdninového výletu za penězi tu nejvyšší lekci. Obrovskou výhodou Pusinek je to, že se vám po konci filmu nebudou zas až tak líbit. Normální film bla bla napadá vás- druhý den o nich přemýšlíte zas a znova, chcete to pochopit. Vědět o nich všechno až se všechno to vaše přemýšlivé mučení dostane do úrovně nadpozemského krásna, který je fakt bombastický. Dlouho jsem zvažoval, přeci jen nějaká ta překotnost působí rušivě, ale už jen ten herecký výkon Sandry Novákové, která pro mě byla v Ordinaci neskutečným semínkem zla, si zaslouží tu pátou*. Její herecký pokrok je neuvěřitelný! Poesáku! (12.09.2008)

Tragický je marketingový omyl s klamným názvem filmu, díky němuž jsem se do kina skoro nevypravil. Byl jsem přesvědčen, že jde o další přiblblou teenagerovskou komedii typu Snowboarďáků (napomohla tomu i další mystifikace v médiích, třeba v Reflexu byl článek o tomhle subžánru komedií a byly sem zařazeny i Pusinky). A přitom je to jedna z nejlepších generačních výpovědí v kontextu českého filmu za velmi dlouhou dobu, film o přelomové životní etapě, o hledání - svého místa v životě, svého vlastního já, o nejistotě, o stereotypech vnímání ženského a mužského světa, o konci dětství a počátcích něčeho, čemu se ještě hrdinky bojí říkat dospělost, o ztrátě ideálů, ale i o odpovědnosti za své jednání a uvědomění si tíhy života... Škoda jen zmateného začátku a velmi neumně vytvořené expozice a několika nevěrohodných replik. Jinak byl ale celý snímek plný autentických obrazů, dějových zvratů, psychologicky věrně motivovaného lidského jednání, výborné hudby (standardně vynikající Jan P. Muchow), syrových až naturalistických obrazů a scén (převážně při těch sexuálních mi na mysli vyvstával americký nezávislý Shortbus) a zvláště úžasných hereckých výkonů (hlavně herecký výkon Marie Doležalové mě doslova dostal). Karin Babinská, klobouk dolů! Pusinky jsou pro mě jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení, svou otevřeností a odvahou popisovat problémy, kterých se jiní bojí sotva dotknout... (12.06.2007)

Budiž přínosem tohoto filmu mimo jiné to, že jsem se konečně dokázala rozhodnout a přikláním se k tomu typu světonázoru, že Shadwell je pitomec. --- Jinak nevím proč, ale film jsem si tak nějak zařadila jako druhou polovinu Vorlova Gymplu. Nezávislý snímek o dospívajících, se zjevnými uměleckými ambicemi, na první pohled mylně interpretovaný jako komerční týnejdžerská komedie, hledání sebe sama v době, kdy člověk ještě prd ví. A stejně jako Gymplu se ani Pusinkám bohužel nepodařilo doklusat až na konec cesty. Gympl vyprávěl klučičím způsobem o klucích, Pusinky zase holčičím způsobem o holkách, co jenom nechápu, proč to musí znamenat, že se zase u holek daleko víc brečí. Oba filmy i trpí stejnými problémy; jako u Vorla zaváněly oproti propracovaným klukům dívčí figury ze všeho nejvíc šablonou, tak Babinská zase opomíjí nějak vyplastikovat muže, oproti tomu zase dělá z bezradných holek někoho div ne následováníhodného a utápí se na tolik v nevyjádřitelnosti dívčího nitra, až člověk má pocit, že v tom slavném nitru stejně nic není. Ve srovnání dojmů, které ve mně dotyčné snímky zanechaly, se vysoce tyčí Graffiti epos a teprve až za ním klopýtají tyhle dívky, které já nikdy nemůžu pochopit, protože to mám taky k ženskosti daleko jako čarodějnice k přechodu pro chodce na třímetrovém koštěti. (24.08.2009)