Let číslo 93

Podobne, ako Gus Van Sant v Elephantovi skoro "paradokumentárnou-hranou rekonštrukciou" zachytil masaker na americkej strednej škole, tak aj Grengrass štýlom spracovania takpovediac "nezaujato - od vedľa" pristupuje k 9/11. Pod Greengrassovou taktovkou vás hľadáčik kamery spolu s ďalšími výrazovými prostriedkami pomaly, ale neodvratne nielenže vtiahne, ale priamo vcucne do diania na plátne. Bez príkras, pátosu a zjavne manipulatívneho vynucovania sĺz dojatia. V tomto ovzduší aj slová "I love you" tnú do živého. Nielen záverečná sedeminútovka predstavuje pre mňa jedny z najintenzívnejšich chvíľ stupňujúcej atmosféry napätia, hystérie, ale i rozhodnosti k činu, aké som mal možnosť doteraz vidieť. (01.06.2006)

Když jsem se podíval na hodnocení a komentáře svých oblíbených uživatelů, činily na mě dojem účasrníků 18. sjezdu KSSS, kteří vzdávají hold Stalinovi. Let číslo 93 má pověst špičkového snímku a poměrně často se setkávám s komentáři, kde je snímek považován za jakýsi vzor, kterým je poměřována (ne)dokonalost jiných snímků. Minimálně se můžete setkat s tvrzením, že se jedná o dosavadní absolutní vrchol Greengrassovy tvorby, na který mohou ostatní kousky z jeho dílny hledět jen z velké vzdálenosti. Mám obavu, že pětihvězdičkovou nadílku tady dostávají historické události, nikoliv jejich umělecká reflexe. Když se v televizi objevily záběry hořících dvojčat, znamenalo to šok pro celý svět a hovořilo se o 3. světové válce. Události úplně vybočovaly z rámce známého světa. Představa, že někdo unese letadlo plné cestujících a úmyslně s ním v sebevražedné misi narazí do mrakodrapu, se všem zdála šílená. A šílená byla i situace a pocity cestujících posledního letadla, jehož pasažéři už věděli své. Reálný život přinesl dramatičtější situaci, než by vymyslel ten nejpošahanější scénárista akčních filmů. Greengrass zvolil metodu dokumentární rekonstrukce, jenže tradiční znaky jeho tvorby, především ruční kamera a chaotický střih, tady narazily na meze svých možností. V klíčových momentech sklouzávají do naprosto nepřehledné změti těl, trhavých pohybů a výkřiků, o jednotlivých postavách se dovíte minimum, film se vlastně jen veze na známých událostech, aniž by dokázal náležitě využít obrovský dramatický potenciál, který se přímo nabízí. Podceňovaná Zelená zóna si v mých očích stojí z filmového hlediska výrazně výš. Záběry z navigačních stanovišť jsou sice opodstatněné, ale ne v takovém měřítku a s tím obsahem, který nám Greengrass podává. Je to tak na tři a půl hvězdičky a tentokrát se oproti svým zvyklostem přikloním k vyššímu hodnocení jenom z piety k obětem tragédie. Celkový dojem: 70 %. (31.10.2013)

Abych mohl napsat tento komentář musel jsem si dát odstup, zklidnit rozbušené srdce a vysprchovat se od potu. Věděl jsem jen, že jdu na film inspirovaný skutečnou tragickou událostí z nedávné minulosti ,ale nebyl jsem připraven na to, že během 90minut prožiji zcela naplno snad všechny možné emoce, lítost, vztek, dojetí, nenávist, bezmoc,strach, obavu. Své srdce jsem slyšel už několikrát,ale ještě nikdy ne během filmu!!!Film je pojat dokumentárním způsobem, nehodnotí,neopěvuje,nezatracuje, prostě " jen" je. Toto je skutečná filmová pocta všem pasežerům tohoto letu. Panu Paulu Greengrassovi se podařilo to, že ve vyprodaném multikně po skončení filmu bylo takové ticho,že" ten pověstný" špendlík by skutečně byl slyšet. A já se kouknul svým emocím na dno . Můj tep v závěru filmu byl jistě rychlejší než jízda porsche.Pro mě nejsilnější žitvotní filmový zážitek v životě. (27.08.2006)

Je to právě pět let co se "to" stalo, ale mám pocit jako bych to zažil znovu. Jako bych tam byl. Tak sugestivní snímek jsem snad ještě neviděl. Greengrass dokázal brilantně zachytil události z 11. září a zároveň vztyčil ohromný filmový pomník všem obětem těchto útoků. Powellova hudba celou skutečnost ještě umocňuje a to všechno ve vás vzbudí ohromnou citovou bouři, která vám možná nebude vůbec příjemná. (11.09.2006)

Silný příběh? Možná. Silný film, při němž budou vaše emoce v pozoru? Podle doposavadních ohlasů nejspíše ano, jenže stačí tohle na pět hvězdiček? V žádném případě. U Letu číslo 93 jsem se cítil naprosto stejně jako u Schindlerova seznamu, jde to celé mimo mě. Hrdinové, ačkoli se jedná o normální lidi, jsou mi vlastně ukradení (uvažuji jen ve filmové rovině). Paul Greengrass opět dokazuje, že lze natočit zajímavý snímek bez zpětné interakce s divákem. Nesnaží se, abychom s hrdiny sympatizovali a už vůbec se nám nesnaží dokazovat, že jsou něčím jiným než my. Jedná se o prosté lidi, což k nějakému poutu rozhodně nestačí. Zatímco většina se užívá mrazivé atmosféry, já jsem nedočkavě čekal, čím nás režisér překvapí. No dočkal jsem se jednoho velkého překvapení, není nám totiž předkládána žádná osobitá interakce plná patosu, ale jen rekonstrukce, která se snaží nezahleděně sledovat obě strany, aniž by s nimi sympatizovala. Podtrženo a sečteno Let číslo 93 je průměrným filmem, který začíná s blížícím se koncem čím dál více nudit. Bohužel je třeba poznamenat, že napínavé to bylo jen do okamžiku, kdy se teroristé zmocnili letadla, dění poté nebylo ani zábavné ani napínavé a už vůbec ne mrazivé. Více se mi líbily záběry z operačních středisek než sledování osudů lidí uvnitř letu č. 93. (24.09.2006)