Liza

Vzťah muža a ženy ako pána a psa (taliansky názov filmu La Cagna je výraz pre fenu, čubku). Atraktívna blondína (Catherine Deneuveová) sa po hádke s partiou z lode ocitá na ostrove v rukách záchrancu - osamelo žijúceho komixového ilustrátora (Marcello Mastroianni). Vyspí sa s ním a chce viac, no zisťuje, že pes, a nie ona, je mužovou milovanou bytosťou. Ak chce získať jeho pozornosť, musí ho nahradiť. Po odstavení psa je dobrovoľne zatiahnutá do sadomasochistickej hry. Počúva pánove absurdné povely, prevteľuje sa do úlohy sučky so všetkým čo k tomu patrí (venčenie na vodítku, poslušný aport, žranie z misky..). Ďalšia z metaforických variácií patológie medziľudských vzťahov talianskeho režiséra Marca Ferreriho. A je len na divákovi, či to čo videl považuje za psí fetišizmus dovedený ad absurdum alebo za výstižné poukázanie podstaty mnohých partnerstiev. Zmysluplný príbeh absentuje, prevažujú scény dominancie a podriadenosti v kontroverznej interpretácii. Absurdita zobrazovaného našťastie stačí vykryť zdĺhavú monotónnosť, pretože režisér si obvykle vedel vybrať hercov a dostatočne nekorektný námet. P.S. Kedysi v praveku česko-slovenského videotrhu vyšiel film na VHS s českým dabingom. (13.08.2007)

Keby bol Ferreri dôslednejší, mohla by Líza pripomínať svojou symbolickosťou Bergmana. Našťastie je však stále svojský a ponúka nám ďalší "divný" film, tentokrát s veľkými hereckými kapacitami, čo príťažlivosť Lízy podstatne zvyšuje. Spočiatku sa treba správne naladiť, ale keď začne divák chápať, čo nám chce režisér povedať a že jeho film netreba brať doslovne, môžete čakať nie síce výnimočný zážitok, ale aspoň originálny a podnetný. Podstata ľudskej prirodzenosti, vzťahy medzi mužami a ženami na báze tých najskrytejších, rozumej zvieracích inštinktov (nie však priamo sex) a nejaké to filozofovanie nad tým, že vojna je aj tak to najkrutejšie, čo človek vo svojej histórii "dokázal" a nejaká ta hra na pána a fenu je v tomto kontexte zanedbateľná. Nijak zvlášť úchylný film Líza nie je, aspoň dnes sa už tak nejaví. (24.06.2014)

Zvláštní film, u něhož velmi váhám nad mým hodnocením. Film jsem zhlédl v televizi ve francouzském znění s českými titulky, a bylo pro mě velmi překvapivé slyšet Itala Mastroianniho mluvit francouzsky. (Byť mě mate, že se podle anglické Wikipedie i IMDB jedná o film v italském znění, takže tam buď mají chybu, nebo existují dvě jazykové verze, a ČT odvysílala tu francouzskou). Film mě zaujal svým obsazením - možnost vidět spolu v jednom filmu mé dva velké oblíbence Catherine Deneuve a Marcella Mastroianniho zněla skoro jako sen. A zážitek z Mastroianniho oduševnělého herectví a krásy Deneuve je pro mě nakonec hlavním důvodem, proč jsem snímek ohodnotil 4 hvězdami. Jinak si s ním totiž moc nevím rady, na můj vkus je vinou své abstraktnosti divácky nepřístupný a špatně srozumitelný. Neříkám, že tam vcelku není těžké vysledovat jistou uměleckou výpověď o našem světě a o vztazích mužů a žen, ale způsob jejího provedení mi není úplně blízký, a domnívám se, že jsem na toto téma viděl lepší filmy. Šokujícího jsem zde naopak neseznal vůbec nic, a onen lehký odér S/M skandálnosti po mém soudu dávno odvál čas - v porovnání s dnešní pokleslou kinematografií je LIZA roztomile starosvětsky cudný film - vyjma pár záběrů na bradavky Deneuve zde není nic, co by snad mohlo někoho zvednout ze židle. Snad až na toho utopeného pejska, kterého jsem - přiznám se snadno - dosti těžce želel. Relativně otevřený závěr mě také bohužel příliš nepřesvědčil, že by se z Marca Ferreriho mohl stát můj nový oblíbenec - po tom, co jsem si o něm něco přečetl, soudím, že to byl jistě zajímavý chlapík, a jsem rád, že jsem se mohl seznámit alespoň s jedním jeho filmem, ale o jeho další tvorbu zatím zájem nemám. Snad časem... (09.07.2014)

249."Já jsem Líza a nejsem blbá" Krásné, čekal jsem obvyklé, mírně provokativní dílo, nijak zvláště vybočující od formy tehdy oblíbené drobnější, převážně minimalistické tvorby s nějakou důležitou, zážitek jitřící přísadou a k tomu jsem dostal, jakoby přídavkem navíc jemný, ladný, prosluněný půvab, nelze se odtrhnout a nehltat tu zvláštní strohou a přitom zneklidňující malebnost, dva, muž a pes, ostrůvek v moři, prahnoucí pustina s jediným obydlím, samotářskou poustevnou a s nedaleko rezivějícím letadlem, do kterého můžeme odbíhat snít o létání, až s ženou, překvapivým vetřelcem do osamělcova meditativního ráje, pak klidný, vyrovnaný život dostává zpět ztracenou dynamiku, neodvratitelně, až s destruktivním účinkem. krása, kterou se nelze rychle nasytit a odstrčit v zapomnění, díky!! (24.01.2015)

Už Deleuze zpozoroval, že Ferreri ovládal „umění vyvolávat původní světy uprostřed realistických prostředí…“ (…) A „umisťuje sem podivné pudy jako mateřský pud u samce v La donna scimmia nebo rovněž neodolatelný pud foukat do balonku ve filmu Break up (Rozchod).“ (Film 1, s. 156-157) Pud nikam nesměřuje, nic nebuduje, živí se sám sebou – rozhodně nebuduje zápletku, pochopitelný oblouk pro průměrného diváka, odkojeného zatuchlými narativními formami vysátými již z vlastní Babičky – což je stejně incestní či perverzní, jako mnohé Ferreriho filmy. Když Muž říká Ženě, že nechce, aby byla jen jeho dalším Pátkem, říká tím, že nechce, aby jejich příběh byl dalším konvenčním příběhem růstu, výchovy, směřování výš, civilizační pohádkou pokroku a měšťáckou pohádkou o pokroku příběhové linie: Robinsonův ostrov zůstane nezkultivován, motor civilizace nenastartován, konec filmu nevypointován a průběh děje nevygradován. U Ferreriho proces zvnějšnění prvotního pudu (nebo scenáristického záměru, inteligibilní metafory, atp.) splývá s inscenací celého filmu, který nepotřebuje říkat nic víc, protože nic víc se v něm ani nenachází. „Koneckonců, byl to jen pes“ bude v dalším kroku bezpochyby následovat „koneckonců, byla to jen žena“ a nakonec, byla to jen láska, byl to jen život, byl to jen film… (29.10.2023)