Tohle se stává jen druhým

Tak tohle mě dostalo. Silně emotivní snímek kde se Nadine Trintignant pustila do těžké úlohy předložit nám své autobiografické zážitky ze smrti vlastní dcery. Co horšího se může v rodině stát, než přijít o jediné dítě ? Určitě nic. Výborné herecké výkony Mastroianniho a Catherine Deneuve, jako by to opravdu zažívali. Přiznám se, že mi trochu vadil styl zvolené hudby, ale na závěr trochu vylepšení, takže přimhouřím oko a nechávám plné hodnocení. Snímek má co říct i po 40 letech. NEPŘESTANU MÍT RÁD TEN ČAS TŘEŠNÍ, AČ MI Z TÉ DOBY ZBYL NA DUŠI ŠRÁM. JÁ SMUTEK V SRDCI UŽ NAVŽDYCKY MÁM..... (11.07.2011)

Proklamovaná autobiografičnost z toho rozhodně cítit je. Catherine s Marcellem hrají výtečně. Natočené to není vůbec zle. Co tu tedy hapruje? Teoreticky vůbec nic, jen mě to ani trochu nezaujalo. Přišlo mi to emočně zcela pusté. A přitom jsem přesvědčen, že autorčiným záměrem byl naprosto přesný opak. (16.08.2008)

Z filmu Tohle se stává jen druhým se vyklubal nevšední zážitek v působivě osobitém stylu. Osobní výpověď je silná a velice soukromá ve své pohnutce a základním impulsu. Film má svůj charakteristický styl v pečlivě vytříbeném aranžmá komponovaných obrazů, kde se přes vybranou delikatesní atmosféru výpovědní hlas stává nejskvostnější, nejprůkaznější a nejneodbytnější hodnotou a následně mohutní silou ve své bezprostřednosti a neodkladnosti. Prostředí, detaily, zvuky, slova, nálada, mlčení, výmluvné pohledy, postoje a vrcholné herectví ústřední dvojice jsou nejsilnějším, nejosobnějším i nejvýstižnějším vyjadřovacím prostředkem nitra a myšlenek autorky. Hlavní ženskou postavou originální koláže rodinné tragédie je Catherine (vynikající Catherine Deneuve) v bolesti velkolepé myšlenky antického dramatu, psychického traumatu a zoufalství hledání smysluplnosti nastalé prázdnoty. V jediný okamžik nastává pád do apatie marnosti a osamělého přijímání mučednického utrpení. Lze nalézt důvod k životu? Hlavní mužskou postavou je Catherinin perspektivní manžel Marcello (skvělý Marcello Mastroianni) v hořkosti slz skutečné životní ztráty. Jak malicherné hned zdá se veškeré lidské snažení po marnivém bohatství a společenské vážnosti. Smířit se člověk musí především sám se sebou, následně se svým nejbližšími, se společností jako celkem i s životem a jeho ranami osudu. Z dalších rolí: láskyplný Caterinin bratr (sympatický Serge Marquand), ochotná a citlivá služka Marguerite (zajímavá Dominique Labourier), či starostlivá a soucitná Sophie (Danièle Lebrun). Vyrovnávání se se smrtí vlastního potomka je již svou podstatou silné a slibné téma. Tento předložený způsob je osobitý, výrazný, působivý a nevšední. Uchvátí svou stylovou formou i obsahovou hloubkou nesmrtelného svědectví. Je to skromné, účelné, zneklidňující, akutní, prosté, velkolepé. Je to výjimečný a originální umělecký zážitek! Život obnažuje svá nejintimnější místa vnitřního světa hodnot, strachu a bolesti jednotlivce. (27.11.2016)

Poměrně velmi kruté autobiografické drama, které mě ovšem emočně téměř nepohltilo(až na pár silných scén) a nechalo zcela chladným. Nebýt uchvatného a naprosto realistického výkonu Catherine Deneuve, která film odtáhla..tentokrát odehrál Marcelo pouze druhé housle, měl bych s celkovým hodnocením trošku problém. A do čeho si opravdu musím rýpnout, je naprosto nevhodně zvolená, silně iritující hudba, téměř při každém tónu jsem měl chuť DVD vyrvat z přehrávače, opravdu velká škoda, že zrovna hudba, která měla podpořit melancholický nádech filmu, byla tak otravná a alespoň mně částečně pokazila dojem z filmu. Nakonec i přes určitá negativa, která ve mně film zanechal dávám nadprůměrné hodnocení, jinak 3,5*. (25.08.2009)

Příběh poutající bolestí, tragédií křehkosti dětského osudu. „…Nepřestanu mít rád ten čas třešní, ač mi z té doby zbyl na duši šrám…“ zpívá se v doprovodné písni. Náhlé úmrtí dítěte, šrámy silné a hluboké zůstanou vždy. Musí. Autobiografickým snímkem dává Nadine Trintignant nahlédnout pocity beznaděje, zármutku, prázdnoty, které sama při bolestné ztrátě své dcery Marie prožívala. V nosné části filmu jakoby se čas zastavil a my zůstáváme uvězněni spolu se sklíčeností, vzpomínkami a otázkami truchlící manželské dvojice, mezi čtyřmi stěnami, lapeni depresivitou, úzkostí jednoho pokoje, jediného útočiště v bezvýchodné situaci. V závěru se přece jen vyjasní, ale nečekejme zázraky. Nezodpovězené zůstává bez odpovědí. Žádné univerzální totiž neexistují. Výkony herců v hlavních rolích jsou brilantní a přesvědčivé. Některé emotivní scény však režisérka přepaluje a ty pak na místo umocnění intenzity zážitku filmu spíše uškodí. (17.01.2011)