Tohle se stává jen druhým

Poměrně velmi kruté autobiografické drama, které mě ovšem emočně téměř nepohltilo(až na pár silných scén) a nechalo zcela chladným. Nebýt uchvatného a naprosto realistického výkonu Catherine Deneuve, která film odtáhla..tentokrát odehrál Marcelo pouze druhé housle, měl bych s celkovým hodnocením trošku problém. A do čeho si opravdu musím rýpnout, je naprosto nevhodně zvolená, silně iritující hudba, téměř při každém tónu jsem měl chuť DVD vyrvat z přehrávače, opravdu velká škoda, že zrovna hudba, která měla podpořit melancholický nádech filmu, byla tak otravná a alespoň mně částečně pokazila dojem z filmu. Nakonec i přes určitá negativa, která ve mně film zanechal dávám nadprůměrné hodnocení, jinak 3,5*. (25.08.2009)

Proklamovaná autobiografičnost z toho rozhodně cítit je. Catherine s Marcellem hrají výtečně. Natočené to není vůbec zle. Co tu tedy hapruje? Teoreticky vůbec nic, jen mě to ani trochu nezaujalo. Přišlo mi to emočně zcela pusté. A přitom jsem přesvědčen, že autorčiným záměrem byl naprosto přesný opak. (16.08.2008)

Asi vůbec největším lidským neštěstím je předčasná smrt vlastního dítěte, jíž je rodič proti své vůli povinen bezmocně asistovat. V případě mateřského neštěstí je následná trýzeň patrně ještě bolestnější a řeřavější než v tom druhém, otcovském. Snaha po až doslovném zaznamenání vlastního prožitku (srovnatelná i kontextem s o dvacet let starším DRUHÝM POHLAVÍM jiné Francouzky, filozofky a spisovatelky Simone de Beauvoireové, životní družkou Sartrovou), jak se to přihodilo v TOHLE, však vede místy k viditelnému rozlomení kompozice a roztříštění záměru. Nanejvýš problematický úspěch tohoto úsilí totiž bere filmu jeho vyšší umělecký rozměr a současně i všelidský rámec. To, co Trintignantová nezvládla v scénáři, napravuje v mnoha ohledech ve své režii (barevné scény-kompozice v bytě, až lyrizující kamera zabírající pařážkou la belle ville ) a výběrem protagonistů. Jak Mastroianni, tak Deneuveová hrají opravdu jako o život a způsob, jakým se posléze vyrovnávají se svým traumatem - náhodně zapomenutá fotografie ve fotoaparátu, která je oba po nekonečných stravujících měsících vrací do plného života - je rovněž působivý. Ale ani tak vynikající herci nebyli s to překlenout beze zbytku popisnost scénáře. Vidět Deneuveovou jako matku a Mastroianniho jako téměř francouzského otce se však hned tak nepoštěstí; zvlášť víme-li o jejich parterském vztahu, jehož počátky jsou zřejmě datovatelné právě do doby natáčení TOHLE. Výsledný tvar - jeden z vůbec prvních filmových feministických pohledů na souzvuk mateřství a otcovství, souzvuk párového, ne osamělého rodičovství - tak přesto nepostrádá zajímavost, která i dnes, po desetiletích, dokáže oslovit mnohé z ás. (16.12.2008)

Dvě herecká esa, jedna tragická událost a autobiografické drama, kterým se autorka vyrovnává s vlastním traumatem. Nadine Trintignant sází v tomhle přes čtyřicet let starém psychologickém kousku na herecké legendy, které jakoby skutečně hrály o život vlastního potomka. Co ale na tom, když emočně není její drama úplně jisté, ba naopak: pusté, rozkolísané, přepálené. (07.07.2012)

Dojímavý příběh lásky, která nemohla být nikdy naplněna, neboť byla přetnuta v zárodku. Strašlivý obraz ideální mladé rodiny, z které tragicky odejde dítě úderem smrti... Nepředstavitelný šok je zde stvárněn opravdu světovým párem před kamerou a velmi dobře. (30.06.2011)

V parafrázi Davida Wagoneara jedné indiánské básně o smrti zní verše „Vážka odnesla třpyt kaluže, / ptačí vejce jsou kameny, všechny bobule uvadají, / bez tebe mé oči nerozlišují světlo a stín, / a ďůlek obou očí vyschl. / Jdu bezcílně jako moje nohy mezi trním a kameny / a myslím na tebe na tvé šílené cestě bez těla.“ Tento film je podobnou básní, obrazově sevřenou, nesentimentální, čirou, vypovídající o cestě pozůstalých k znovunalezení rovnováhy, k uvědomění si sebe sama v novém světě, světě deformovaném náhlou samotou. Citlivě vypointovaný snímek mne nadchl především svým hlubokým ponořením se do zápasu lidských duší s osudem, dokonale podaného obrazově i emotivně. Nemohu přitom opomenout ani strhující herecké výkony obou hlavních představitelů. Především Marcello Mastroianni zde mistrovsky vyjádřil stav, kdy „pták v mém hrudníku zčernal a zmlkl, / kde muž by stál, já sedím. Kde by seděl, / já ležím a hořím. Kde by hovořil, tam se / můj hlas scvrkává do tmavé díry.“ (01.11.2008)

dosť mi vadilo, že Deneuve, aj keď mala hrať ženu psychicky na dne, strhanú žiaľom a prázdnotou, napriek tomu vyzerala stále rovnako krásne :) počas väčšiny filmu som si hovoril že je to len priemer, obzvlášť keď nemám v láske preexponované herectvo a umenie pre umenie.... a tento pocit sa ma pri scénach v byte zmocňoval príliš často.... bezcielné umáranie sa v nešťastí prechádzajúce až do sebaľútostného bláznovstva.... na druhej strane už počas týchto scén bol cítiť veľký zmysel režisérky pre estetiku, výtvarné cítenie obrazu a vykreslenie psychiky ženy bez konformistických klišé a fráz... a to čo ma nakoniec dostalo bol záver..... prekrásny nádych čerstvého vzduchu, absolútne odťaženie sa od traumy, pochopenie nutnosti ďalej žiť, a jedine tak nedopustiť, aby sa jej milovaná dcérka stala synonymom smútku, utrpenia, žiaľu, smrti, ale radosti, krásy, nehy a života....a to aj napriek večnej bolestnej spomienke na ňu (záverečné "foto") (18.11.2008)

Příběh poutající bolestí, tragédií křehkosti dětského osudu. „…Nepřestanu mít rád ten čas třešní, ač mi z té doby zbyl na duši šrám…“ zpívá se v doprovodné písni. Náhlé úmrtí dítěte, šrámy silné a hluboké zůstanou vždy. Musí. Autobiografickým snímkem dává Nadine Trintignant nahlédnout pocity beznaděje, zármutku, prázdnoty, které sama při bolestné ztrátě své dcery Marie prožívala. V nosné části filmu jakoby se čas zastavil a my zůstáváme uvězněni spolu se sklíčeností, vzpomínkami a otázkami truchlící manželské dvojice, mezi čtyřmi stěnami, lapeni depresivitou, úzkostí jednoho pokoje, jediného útočiště v bezvýchodné situaci. V závěru se přece jen vyjasní, ale nečekejme zázraky. Nezodpovězené zůstává bez odpovědí. Žádné univerzální totiž neexistují. Výkony herců v hlavních rolích jsou brilantní a přesvědčivé. Některé emotivní scény však režisérka přepaluje a ty pak na místo umocnění intenzity zážitku filmu spíše uškodí. (17.01.2011)

Tak tohle mě dostalo. Silně emotivní snímek kde se Nadine Trintignant pustila do těžké úlohy předložit nám své autobiografické zážitky ze smrti vlastní dcery. Co horšího se může v rodině stát, než přijít o jediné dítě ? Určitě nic. Výborné herecké výkony Mastroianniho a Catherine Deneuve, jako by to opravdu zažívali. Přiznám se, že mi trochu vadil styl zvolené hudby, ale na závěr trochu vylepšení, takže přimhouřím oko a nechávám plné hodnocení. Snímek má co říct i po 40 letech. NEPŘESTANU MÍT RÁD TEN ČAS TŘEŠNÍ, AČ MI Z TÉ DOBY ZBYL NA DUŠI ŠRÁM. JÁ SMUTEK V SRDCI UŽ NAVŽDYCKY MÁM..... (11.07.2011)

Vyborna psychopatologicka drama , ktorou si prešla i sama reziserka - sama spomina, ze musela pochovat dieta. Rodicia by nemali pochovavat deti, no ale svet je drsny a tvrdy ako vsetci dobre vieme a zivot sa s ludmi moc nesere. Humor tu zase nebude, jednak je to krehka nadoba, ktora sa castym pouzivanim rozbije na crepy a jednak s humorom opatrne. Reziserka sa divakom zveruje so svojou traumou prostrednictvom 2. hercov, a to konkretne Marcella Mastroianniho /velka Zranice, La Notte/ a catherine Denevuve /African/. Mlady par sa skryva vo svojom byte pred svetom a liecia si svoje bolesti. Vyborne su hlavne rozhovory, bystry divak hned zisti ze daco velmi zle sa stalo. herecke vykony su genialne : 100 % (29.09.2020)

Škoda, oh, Catherine, nebýt Tebe, dala bych ještě méně. (26.05.2016)

Z filmu Tohle se stává jen druhým se vyklubal nevšední zážitek v působivě osobitém stylu. Osobní výpověď je silná a velice soukromá ve své pohnutce a základním impulsu. Film má svůj charakteristický styl v pečlivě vytříbeném aranžmá komponovaných obrazů, kde se přes vybranou delikatesní atmosféru výpovědní hlas stává nejskvostnější, nejprůkaznější a nejneodbytnější hodnotou a následně mohutní silou ve své bezprostřednosti a neodkladnosti. Prostředí, detaily, zvuky, slova, nálada, mlčení, výmluvné pohledy, postoje a vrcholné herectví ústřední dvojice jsou nejsilnějším, nejosobnějším i nejvýstižnějším vyjadřovacím prostředkem nitra a myšlenek autorky. Hlavní ženskou postavou originální koláže rodinné tragédie je Catherine (vynikající Catherine Deneuve) v bolesti velkolepé myšlenky antického dramatu, psychického traumatu a zoufalství hledání smysluplnosti nastalé prázdnoty. V jediný okamžik nastává pád do apatie marnosti a osamělého přijímání mučednického utrpení. Lze nalézt důvod k životu? Hlavní mužskou postavou je Catherinin perspektivní manžel Marcello (skvělý Marcello Mastroianni) v hořkosti slz skutečné životní ztráty. Jak malicherné hned zdá se veškeré lidské snažení po marnivém bohatství a společenské vážnosti. Smířit se člověk musí především sám se sebou, následně se svým nejbližšími, se společností jako celkem i s životem a jeho ranami osudu. Z dalších rolí: láskyplný Caterinin bratr (sympatický Serge Marquand), ochotná a citlivá služka Marguerite (zajímavá Dominique Labourier), či starostlivá a soucitná Sophie (Danièle Lebrun). Vyrovnávání se se smrtí vlastního potomka je již svou podstatou silné a slibné téma. Tento předložený způsob je osobitý, výrazný, působivý a nevšední. Uchvátí svou stylovou formou i obsahovou hloubkou nesmrtelného svědectví. Je to skromné, účelné, zneklidňující, akutní, prosté, velkolepé. Je to výjimečný a originální umělecký zážitek! Život obnažuje svá nejintimnější místa vnitřního světa hodnot, strachu a bolesti jednotlivce. (27.11.2016)

„O jednu bytost víc, o jednu bytost míň. A na duši padl černý stín.“ Filmová noční můra každého rodiče nenabízí řešení ani falešnou naději, ale mezi řádky sděluje pár věcí, které mohou být pro někoho s čerstvým zraněním ze ztráty hodně důležité. Že čas bolest nevyléčí – to se jen říká, ale není to pravda, – ale že podstatné je žít dál, i když někdo jiný umřel, a především, že člověk zasažený tragédií by neměl zůstat sám, protože ve dvou se to lépe táhne i v nejhorším balastu. Marcello i Catherine přežívají díky tomu, že vzájemná láska přemostila propast, která v jejich životě vyhloubila smrt milovaného dítěte. Tvůrci se nesnížili k citovému vydírání diváka, přestože se na některé momenty hodně špatně dívá (třeba na scénu, tvořící děsivou analogii s názvem, kdy Marcello sleduje jiného otce, běžícího s dítětem do nemocnice). Citlivě a ne zcela tradičně zpracované lidské trauma s ne zcela tradičním (ale skvělým!) hudebním podkladem. První film, při kterém jsem plakala už při úvodní písničce… Tohle se stává jen druhým ale nelze přímo označit za depresivní snímek. Je jen hodně upřímný a z pointy je patrné smíření s tím, že některé věci v životě nelze ovlivnit ani pochopit, i nepatrná naděje, že jednou bolest ze ztráty poleví a zůstane jen něžná vzpomínka. „Ona se nevrátí, viď? Nevrátí se?“ „Ne.“ (více zde) (25.03.2013)

Režisérka převedla na plátno jedno z nejsilnějším témat, a to smrt dítěte. Catherine i Marcello zoufalé rodiče hrají výborně. Film by tak měl být strhujícím dramatem. Ale bohužel není. Něco tomu chybí.... velká škoda... (12.03.2011)

Emotivní, intimní a silné. Výborný střih. Marcello a Catherine... Co k nim říct? Dlouho jsem neviděla na plátně tak přirozený pár s takovou vzájemností, vášnivou i něžnou, která všechno unese, snad i celou tragédii, kterou spolu prožívají. (26.01.2024)

Čekala jsem ohromný nápor na city, téma k tomu přímo vybízelo. Jenže se to jaksi nekonalo. Deneuve i Mastroianni však hráli dobře, ani scénář mi nepřišel hloupý, takže opravdu nevím, kde je zakopán pes, protože jsem čekala, že každou minutu poměrně krátké stopáže filmu budu hltat. A hltala bych, ovšem nešlo to. (16.08.2008)