Vase de Noces
Wedding Trough
Obsahy(1)
„Ohromnou cenu má v lásce to, co se zve perversí a neřestí: jsou to způsoby nejrevolučnějšího myšlení a jednání,“ píše Dalí ve své Viditelné ženě. V případě jednoho z nejneuvěřitelnějších filmů, jaké kdy byly spatřeny na plátnech kinosálů, autorského snímku belgického milovníka surrealismu a dokumentaristy (sic!) Thierryho Zénoa Svatební váza, jde ovšem o projevy milostného citu mezi mužem a prasnicí, z něhož vzejdou krásná trojčátka, přičemž ona revolučnost spočívá mj. v touze muže nahlédnout své nitro skrze pojídání vlastních výkalů. Bezdialogový, černobílý snímek, jehož formální asketizmus kontrastuje se zvrhlými projevy slasti a snově libidosními (zakopávání svině zaživa) i alegorickými (hlavy panenek nasazované malým prasátkům) výjevy, je obsazen jediným hercem, uzavřen do zcela oříznuté lokality rozpadající se farmy obydlené rozličnou faunou a doprovázen výhradně bizarní varhanní hudbou Alaina Pierra. Sólový protagonista této při vší divácké náročnosti podivuhodně mystické podívané, Doménic Garny, ve své kreaci starostlivého „otce“ zvířátek i prasečí dělohou přitahovaného degustátora exkrementů, dokonale evokuje tón celého filmu – naprostá tvůrčí serióznost až vážnost v souvislosti s neodolatelnou chorobností vize ve výsledku působí mimořádně zábavným, zvrhle komickým dojmem. Dlouhou dobu zakazovaná, i odvážnějším publikem a kritikou skandalizovaná filmová pocta surrealistické poezii odpudivosti a metodě psychického automatismu je uměleckou reflexí navenek i dovnitř obrácené všemohoucí vášně po uchopení trapně kauzální reality. Zoofilie a koprofagie jako bestiální fetiše člověka, sevřeného obsesemi všeprostupující smrti a neproniknutelných tajemství života. „První skutečně schizofrenní film,“ volali kdysi největší zastánci díla Boris Lehman či Henri Michaux… (Festival otrlého diváka)
(více)Recenze (73)
Jedno musím uznať, chlapík mal celkom slušné hospodárstvo. Stravu ale musel mať na hovno, pretože na tej toalete sa celkom vytrápil. Pred tým, že jeho partnerkou bola prasnica, a že si zabil vlastné - teda asi boli jeho - deti, zatvárať oči nebudem, veď všetko sa to deje aj v skutočnom svete. To, ako to celé ukončil mu schvaľujem. Zéno priviedol na plátno niekoľko ľudských úchyliek a odel ich do čierno-bieleho hávu bez slov. Hudba bola vskutku zaujímavá a herecky to bolo tiež slušné ... predovšetkým prasnica bola prirodzená. Zdržím sa tentokrát hodnotenia. ()
Keby aj originálny názov znel "The Pig Fucking Movie" (a nie nič neznamenajúca "Svadobná váza") a nehral by sa na umenie a skryté myšlienky, možno by som bol zhovievavejší (dal by som aspoň to moje pôvodne zamýšľané WTF / 10), ale v konečnom dôsledku nevidím dôvod, prečo dať tomuto psychopatickému pseudoumeniu viac než okrúhlu 0 / 10. ()
Tohle je přesně ten film, u kterého se nutně musí vystřídat celá škála hodnocení. Jedni to vezmou z té symbolicko-umělecké stránky a budou hodnotit vysoko, druzí si z toho odnesou jen to dekadentní a odporné, tudíž vysolí odpad a pak je tu skupinka uživatelů jako jsem já, kteří z toho mají velmi rozporuplné pocity. Pár věcí mi vadilo, pár věcí mě zklamalo, pár naopak překvapilo, každopádně největší podíl na mém pouze 2-hvězdičkovém hodnocení má poslední 20 minutovka, která zbytečně kazí dojem z jinak velmi neobvyklého počinu a sklouzává do přímočaré nechutnosti. Celkově tedy 40%. ()
Naozaj neviem ako hodnotiť. Pustil som si to totiž pripravený vidieť zasa nejaký šok. A už som sa "tešil", že si tu opäť raz vylejem srdce :-) a pozastavím sa nad zvrátenosťou tohto sveta, tentokrát prezentovanú cez zoofilnú úchylku hlavného hrdinu. V podstate sa ale jedná o celkom - svojho druhu - poetický príbeh samotára, ktorého jeho vyčlenenie mimo čas a priestor nášho civilizovaného sveta na konci deštruktívne pohltí. Takže hviezdičky ? --- Ibaže chlapíkovi z toho "jeb - ne" tak mocne, že sa oddáva "láske k prasaťu" a pojedá ... Skrátka kandidát na odpad!. Ja sa skôr prikláňam k odpadu, zoofili nech si dajú absolutórium. A ešte niečo. Horor to naozaj nie je. (8.3.2009) - inak tie kecy z oficiálneho textu tam hore, sú fakt zábavné :-) namontujme to na surrealizmus a môžeme si uctievať aj zvrátenosti ako umelecké limity nášho kauzálne trápneho bytia. HA HA ()
"Proč z toho dělat 30 minutový kraťas, když to můžu roztáhnout do 80 minut." Toť si řekl tvůrce a vzniklo rozvleklé cosi o milovníkovi (doslova) zvířat, kde neustále sledujeme pobíhající členy stodoly a souložící zvířátka nebo volnočasové aktivity hlavního představitele. Opravdu zábava k pokukání. O nějaké kontroverzi nebo nechutenství nemůže být ani řeč. ()
Zpočátku jsem si tak trochu připadal jako při sledování „Vesničko má středisková“. Hlavní hrdina, no lépe řečeno postava je taky tak trochu slaboduchý, nebo mi to tak spíše přišlo. Během následujících minut jsem však pochopil, že tady rozhodně nepůjde o „National Geographic“ ze života jedné zapadlé farmy, ale jeden z nejbizarnějších a zároveň i nejpodivnějších filmů jaké jsem viděl. Už docela chápu, proč byl tento belgický film v tolika zemích zakázán, proč v Austrálii brali filmové kritiky mrákoty a proč se režisér Thierry Zéno začal následně raději věnovat točení dokumentů. Jeho perverzní představivost se totiž nedočkala takového pochopení, jak by asi očekával. Ne každý je podobné nátury jako já. Osobně mi podobně laděné (zvrácené) filmy vůbec nevadí, tedy pedofilní a zoofilní tématika ano, jenže tady lze cítit něco mnohem většího. V ovzduší přímo „páchne“ LÁSKA“ mladého hrdiny ke svému obydlí, zvířatům i k sobě samému. Nebudu tu tvrdit, že pohlavní akt s prasnicí jsem si nějak vehementně užíval (naštěstí toho zas až tolik vidět nebylo), ale celá „zápletka“ sebou nese jakési poselství, kterému raději ani moc rozumět nechci. Tedy nechci pronikat nějak do hloubky, protože film si už zřejmě nikdy nepustím. Tím však nechci říct, že by byl špatný. Ano, už vidím zástupy nespokojených diváků, kteří budou vykřikovat, že je to jedna velká prasárna (však je), perverzní – úchylné – nechutné, ale díky tomu má Vase de noces osobité kouzlo, na které se jen tak nezapomene. Já byl doslova unešený faktem, že zde nebylo zapotřebí jediného dialogu a přesto obrazové dění na mne působilo mnohem více, nežli kdejaká „drsná scéna či stupidní hláška“. Výběr hudby byl naprosto dokonalý a jako průvodci jí uděluji malou jedničku. To samé se dá říci i o kameramanovi, protože ten musel mít opravdu „pevný“ žaludek. V neposlední řadě pochválím i herce Dominique Garnyho – sníst svoje „hovna“ to je teda frajer. „RESPECT“. Svatební váza (jak zní festivalový název) je něco skutečně ojedinělého a hlavně nezapomenutelného. Ne každý se na to asi dodívá, ale pro mou maličkost, to byla opravdu zajímavá podívaná. ()
Já si vlastně ani nejsem jistý, dá-li se něco takového jako tohle, nějak "bodově" hodnotit. Obecně řečeno se mi líbilo pojetí, forma, černobílý obraz, kamera, němost, skvělý hudební/zvukový doprovod i mnohé scény, záběry. Celkově to však nedokázalo vytvořit zcela úchvatné a zajímavé dílo. Rozhodně tomu škodí stopáž, která by prospěla výrazně kratší. Každopádně je tenhle netypický Receptář nejen na neděli zvláštním pojetím romantického oduševnělého filmu. ()
Azda najviac šokujúca vlastnosť snímky Vase de noces je tá, že všetka jej prerastená zvrhlosť, opájanie sa zvrchovaným hnusom a všestrannou bizarnosťou sa dá zhrnúť do jedného, banálne jednoduchého východiskového bodu posolstva, ktoré mizantropicky opovrhuje človekom, ako prasaťom. Na motíve človek- prasa stojí celá snímka, vonkoncom aj samotného režiséra, vzhľadom na spôsob spracovanie tejto témy, je zo strany mnohých divákov určite možné označiť za personifikovanú podobou duševného prasaťa. ................................ Človek žijúci v prostredí opusteného kláštora, chovajúci jedno prasa , holuby a hydinu, má najbližšie práve k prasaťu, v ktorého spoločnosti sa nachádza väčšinu snímky. Oba organizmy vykonávajú podobné činnosti: podobne jedia, podobne rozhojdávajú zvony na zvonici, dokonca spolu kopulujú (symbol úplného prepojenia-splynutia) a aby toho nebolo málo, spoločne sa starajú o potomstvo, človek okrem iného dbá na kultúru stolovania malých prasiatok za stolom. Film srší prepojeniami pomedzi prasaťom a človekom obsahujúcich dávku cynickej grotesknosti a manieristicky si ich užíva častým skúmavým menením uhlu snímania tej- ktorej scény a s tým súvisiacim častým strihom. .................................. Vase de noces však nezaostáva len v tejto rovine poukazovania na človeka ako na špinavú, nechutnú formu bytia. Evolúcia pokračuje ďalej. Ľudský protagonista, pojedajúci stále ohyzdnejšie sajrajty rýchlo daný rámec „človek prasa“ prekročí, rovnako, ako sa začne presýpať polica s absurdne preplnená pohármi s ťažko identifikovateľným obsahom. Svoje prasačie potomstvo zabíja a s matkou prasnicou sa na istú chvíľu zaživa pochováva. Film nadobúda podobu zvráteného rituálu tematizujúceho čistý hnus ako základ a jedinú náplň človeka tu vyobrazeného ako bytosť zaslúžiacu si jedine zavrhnutie, ktorému sa nakoniec nevyhne. Zaujímavosťou je, že snímke nerobí problém podávať obrazy prekypujúce absurdnou odpudivosťou v uvedomelom dávkovaní, čo pozitívne vplýva na vývoj filmu – nestáva sa z neho rýchlopalebný análny otvor, vyhadzujúci ihneď všetky svoje esá, ale naopak, ide o s ohavnosť vedenú s dávkou rozumného klimaxu. Toto neodvrátiteľne gradujúce smerovanie nemôže skončiť ničím viac priliehavým, než koprofilným obžerstvom (človek je sám sebe najväčším a najopojnejším hnusom), ktoré však svojou dĺžkovou nekontrolovanosťou (kamera sa ním opája až príliš, na úkor prijateľnosti a potrebnosti – namiesto absolútneho znechutenia sa aj tak dostavuje pocit znudenia) pripomína skôr jednoduché štylistické cvičenie na tému „kam až sa dá formálne posunúť konzumácia vlastných fekálií“, než až dovtedy správne vyvážené smerovanie ku totálnemu, suicidálnemu finále. Tým sa ku koncu narúša zvoľna plynúci pulz snímky, umožňujúci vyvážené konzumovanie nekonzumovateľného, najmä ak vezmeme do úvahy, že posledný záber je venovaný výsmešného ťahaniu mŕtvoly do nebies a nie koprofilnej hostine. ................................. Táto náplň, premisou o hnuse ako takom najviac príbuzná Rúžovým plameniakom Johna Watersa, sa stáva zaujímavou najmä vďaka formálnym postupom, poskytujúcim pri prihliadaní na zvrátený obsah možnosť bizarne grotesknej kontemplácie a nielen exhibíciu odpudivých fantasmagórií, apelujúcu len po vizuálnej stránke. O to sa stará monochromatickosť obrazu skvelo fungujúca s asketickou bohapustosťou priestorov chátrajúceho kláštora, kam je dejisko filmu zasadené a absolútna absencia hovoreného slova, pričom audiálnu zložku tvorí len duchovná hudba, ticho a kvičanie s mľaskaním. Všetky spomenuté elementy, na čele s duchovnou chorálnou hudbou striedanou s mľaskaním, vytvárajú v danom koncerte hnusu akýsi čiernohumorne spirituálny, až hypnotický rozmer, umožňujúci dosiahnuť pri sledovaní snímky dekadentne skrútený, rozjímajúci stav prostredníctvom harmónie kontrastu (obsah kontra forma). Stávajú jej primárnou hnacou silou, zvýrazňujúcou ju pomedzi plejádou filmov spracúvajúcich explicitný hnus. .................................... Výsledok sa podobá zhmotnenej predstave toho, ako by vyzerali Rúžové plameniaky,(kt. sú samé o sebe len bujarou prehliadkou estetiky číreho hnus,u čisto so zámerom čo najpejoratívnejšie pobaviť a s absenciou tunajšieho „duchovna“) keby ich nakrúcal Werner Herzog . Túto predstavu podporuje aj zakomponovanie niektorých vyslovene poetických scén vo filme, napríklad úvodná hra s holubom, púšťanie šarkana alebo scéna, kde postava ťahá za sebou svoju zvrátenosť stelesnenú hynúcimi zvieratami priviazanými na rebríku, čo vyznieva ako alúzia na pianovú scénu v Psovi andalúzskom, najzreteľnejšie poukazujúca a artikulujúca inšpiračné korene a surrealistický potenciál filmu. ................................ Onú spomenutú výslednicu Vase des noces, zjednodučšene pretlmočenú do vety „človek ja prasa, ba ešte horšie“ dobre podtrhuje aj fakt, že dané dielo dokáže na vnemy človeka (s nadsádzkou) naozaj apelovať aj v duchovnej rovine. A hlavne vďaka jej prítomnosti, či možnosti jej objavenia, sa stáva Vase des noces tým skutočne zvrhlým, lyricky spracovaným, mizantropicky humorným rozjímaním nad najprízemnejšími formami hnusu ukotvenými v ľudskej prirodzenosti. Superlatívna úpadkovosť prirodzene presakuje a napĺňa úroveň skutočného nadzmyslového pôžitku. () (méně) (více)
Chcela som dať odpad!, ale po besede s režisérom sa mi zdá toto hodnotenie primeranejšie (i keď si naozaj nemyslím, že námet čerpal z Jungových kníh, básní a obrazov, v tom bude nejaká úchylka:). Niežeby som mala niečo proti zoofílii s prasnicou a následným splodením potomkov s danou dámou či konzumácii vlastných výkalov, ale dosť ma to nudilo. ()
Kontroverzní film belgického surrealisty Thierryho Zéna, který už dopředu přechází jeho pověst kultovního a v mnoha zemích zakázaného filmu. Možná paradoxně právě tento fakt, pořadateli LFŠ všemožně proklamovaný, mírně kalí samotný zážitek z filmu. Ve své podstatě není Svatební váza až tak šokující nebo dokonce násilný film. Celková kompozice černobílého obrazu připomíná malířské plátno, kde by každý záběr mohl tvořit samostatný obraz. Sám Thierry Zéno přiznává, že hledal inspiraci v obrazech. Film rozhodně neoplývá scénami explicitního násilí a většina zvrhlostí je ukázána „dost milosrdně“. Režisér nastiňuje situaci hlavního hrdiny, absencí jakýchkoliv dalších postav a verbálního projevu, jako posledního přežívajícího člověka. V tomto kontextu pak jeho sexuální soužití se samotnou sviní nabývá zcela jiných rozměrů. Pomyslný zlom přichází přibližně v polovině filmu, kdy u hlavního hrdiny dochází k možná nevyhnutelnému duševnímu zvratu. Docela zajímavá se pak zdá být scéna, kdy hlavní hrdina objímá svini a paprsek světla, který je částečně protíná, připomíná ostří nože. Poté přichází zvrhlé scény jako oběšení selátek, pojídání vlastních fekálií atd. Dokonání zkázy pak symbolizuje obřad, kdy se hrdina rituálně pohřbí spolu s mrtvou sviní. [LFŠ 2009 – host: Thierry Zéno] ()
Prečo festival otrlého diváka? Nazývajme veci pravými menami, viac by sa hodli názov festival úchylného diváka. Zrejme nie som umelecky tak na výši, aby som docenila podobný klenot kinematografie a nadšene chrlila superlatíva o tom, ako nádherne je požierač hovien a zoofilný deviant stvárnený a čo všetko jeho odpudzujúce a choré správanie symbolizuje. Takéto a podobné výtvory vo mne dokážu vyvolať len nauzeu a som za to skutočne rada. Myslím si totiž, že niektoré hranice nie je nutné, za každú cenu, prekročiť. Mystiku si predstavujem rozhodne úplne inak a neláka ma ani hĺbanie nad tým, ako sa vlastne vyberá hudba, ktorá vhodne podfarbí požieranie výkalov či sexuálne zneužívanie zvierat. Pre mňa by malo rovnakú umeleckú hodnotu, keby sa tvorcovia natočili pri sraní a pustili si u toho trebárs aj Morriconeho, taký som ja barbar! Filozofovanie o hovne nie je nič pre mňa. ()
Vase de noces se nedá nějak popsat. To se musí vidět. A nebo raději ne? Vždy si u podobných filmů říkám, a u tohoto dvojnásob, zda je ujetější - zvrácenější, úchylnější, nazvěte si to jak chcete - režisér a nebo herec/herci? Je víc ujetý Thierry Zéno, u kterého si člověk může říkat, co při psaní scénáře a režie hulil/bral za matroš a nebo Dominique Garny, který ve filmu hraje člověka, kterého ani nevím jak nazvat? Nevím jak byl v okolí Garnyho snímek v podvědomí, ale nedivil bych se, kdyby díky té roli mu říkali zoofile nebo hovnožroute. Kdo je tedy z těch dvou zvrácenější? Osobně ani nevím jak pořádně film brát. Místy jsem si říkal "Co to sakra?" a místy "Jéééé! :)". To když 2 minuty vrací malá prasátka každé ke své mističce, jelikož pořád běhají sem tam. A jelikož nevím, jsem plný rozporuplných pocitů, tak je Vase de noces jasný adept na 50%. Třeba v budoucnu svůj úsudek změním, ale to by znamenalo že si snímek pustím ještě jednou, takže asi ne. P.S.: Za hudbu a celkově zvukový doprovod filmu by se nemusel stydět ani takový Hans Zimmer nebo kapela M83. Vyjít tenkrát k Vase de noces soundtrack, tak by prostě musel dostat cenu. ()
.....i ten nejvetsi prudic, ktery naprosto pohrda timto experimentem, by mel svuj hvezdickovy nazor prehodnotit ! prece udelat film bez dialogu (ktery navic ani sekundu NENUDI, a to i diky vynikajici kamere), pouze s 1 ucinkujicim, 15 slepicemi, 1 sviní, 3 selatky a cca 5 litry sraček v praktickem sracím lavoru je fenomenalni.. navic bych vyzdvihl do vysin pocatecni sekvenci s holuby - anděly..famozni nápad...........Zeno je MAJSTR reziser, ktery se po filmu se nebal prijit, a sve fekalitky odhodlane a s nadhledem obhajit... standing ovation, totalni bomba 10/10 (LFS 2009) [klasifikace horror je zde dost mimo] ()
Zabil si detičky, ženuška sa mu utopila a tak sa radšej išiel prežrať vlastnými výkalmi až k smrti. Očividne je autor zrelý na zavretie do cvokhausu, pretože vačšiu hromadu sračiek som ešte nevidela. Jediné pozitívum tejto bohapustej prasačárny je príjemný hudobný doprovod, ale ani to nestačí na vynorenie tohto diela z najnižšieho dna kanála. ()
Značně se zde naskytuje srovnání s filmem NEKRomantik, tak je pojd'me porovnat. Zatímco NEKRomantik je zaměřený hlavně na nekrofilii a má děj, tento snímek je z podstatné části zaměřen na zoofilii (netvrdím, že je to hlavní myšlenka filmu), nemá děj, je silně umělecký, zajímavý, nikoliv nudný. Oba snímky jsou velmi zvrhle romantické, oba jsou odporností opravdu toho nejhrubšího zrna a oplývají tak nádhernou hudbou, že je ve své kvalitě ještě daleko převyšuje. Rozdíl je v tom, že NEKRomantik je zvrácený hororový snímek a Svatební váza je snímek experimentální, snad ještě trochu hororový, ale z čeho soudíte, že surrealistický? Z oficiálního textu Festivalu otrlého diváka, který obsahuje řadu nesrovnalostí? To tu budeme nazývat surrealistickým každý film, který se vymyká normálu i bez toho, abychom znali jeho definici? No, samotný snímek je velmi dobrý 50-60%, ale to oběšení selátek já prostě nedokážu vystát. Kohouta, prasnici beru, mohli být na maso, ale ta malá selátka? Žádný život by neměl skončit výhradně kvůli filmu, ani ten prasečí. To nesnesu, proto ODPAD! ()
Vase de noces nie je vôbec film o narúšaní stereotypu, ako by sa mohlo zdať (narúšanie stereotypu je následok jeho premietania), práve naopak - je to podobenstvo o snahe žiť stereotypne v takmer nezvládnuteľných podmienkach. A to dokonca podobenstvo rozmerov antickej tragédie! Alebo? ()
Neviem teda. Nikdy som na mučení a ubližovaní zvierat nevidel nič avantgardného ani surrealistického. Jediné čo "Wedding Trough" skutočne je, je prvoplánové šokovanie. To uznávam, že jej ide (aj keď iba cez nevinnosť zvierat, keďže ani to pojedanie fekálií nebolo nič extrémne nechutného pre diváka ktorý podobné filmy sleduje) ale to ostatné bolo aj na bezbrehú, bezdejovú poéziu strašne vláčne. To je to, keď sa umelecký film zgrcne do niečoho, čo môže natočiť hocktorý buran, možno aj lepšie a nechutnejšie. neprišlo mi to v žiadnom smere dobré, neskutočne kontroverzné ani nechutné. Šokovalo ma to niekoľko sekúnd, (asi nie tak ako si to tvorca predstavoval) ostatné minúty ma nudili. ()
Tohle mě dost minulo... Přiznám tomu mnoho kvalit, ale film se mě nijak nedotkl. Nuda ()
Maximálně lyrický film, kde je takřka každý záběr prosvětlen chvějivou (tremendum) poezií. V podstatě nic na něm není žádným způsobem zvrhlého, protože to co má Váza z Lautréamontova Maldorora je zjemněno emocionální taktilností (je to jeden z těch filmů, který se vás, když mu to dovolíte, bude opravdu do-týkat) černobílé kamery do Rimbaudova Spáče v úvalu. Jeho odmítání většinou diváků má možná stejné kořeny jako v případě Pasoliniho Saló. Svatební váza se dostává až moc blízko k nám samým. Proč pozorovat na plátně hodiny jak se lidé navzájem mučí a masakrují je "zábava" a dívat se patnáct minut na to jak někdo pojídá vlastní hovna je - neskousnutelné? Jednou z možných odpovědí je, že situace v níž budeme mučiteli/oběťmi je pro nás nepravděpodobná, hovna jsou ale nevyhnutelností pro každého. ()
Uffff, tak tohle si budu pamatovat asi navždy. Je to pro opravdu silné povahy, ale takto esenciální, mnohovýznamový a sugestivní zážitek se vidí opravdu pouze jednou za čas. V jednoduchém podání zde uvidíme špínou překypující šokující příběh o vztahu muže a prasnice, kteří zplodí potomky. Ve filmu se tvůrci nebáli zařadit vizuálně odpudivé scény bestiality a koprofágie, které odpudí řadu diváků - já jsem se teda taky místy hodně kroutil, moc dobře mi z toho nebylo. Tato ústřední extrémní rovina je velice silným východiskem pro existenciálně-pocitovou interpretaci celého díla, ve kterém se jednotlivé motivy konfrontují (již od úvodního navolení motivu – vztahu člověka a jiného živočišného druhu) snad v každém záběru filmu. Kontrasty rozličných fyzických a duchovních rozměrů existence se zde perou od začátku do konce. Film lze pojmout jako náhled na zkulturnění jedince, odpoutání se od počátečního naturálního přebývání ve špíně a následná touha po návratu k prapodstatě. Nebo jako kontrast nábožensky dané vrženosti bytí do fyzického prostoru a primární spjatosti jedince s tímto prostorem, což ústí v absolutní odmítnutí víry a náboženství. Nebo jako prostou rozpolcenost člověka a jeho existenčního vztahu ke světu. Snahu pochopit svoje místo ve světě, význam vlastních konaných činů. Nebo jako prostou parodii na romantické kýčovité slaďáky – ale teda hodně silnou :-)))) .Celý film je vlastně velkou konfrontací geobiologické matrix zemské existence (proto ty neustále záběry na žížaly, hlínu, výkaly, zvířata) a duchovního rozměru života. Film jakoby symbolizoval věčnou touhu po odpoutání se od fyzična, směřování k duchovnímu rozměru, kulturnímu uspořádání, návykům a zvyklostem. To vše je ale neustále bezvýchodně sráženo konfrontací s každodenní špínou, opakovanými elementárně-biologickými úkony (ranní latrína), což vede k nezvládnutí základních mantinelů existence, odporným činům a ulpění ve stále se zrychlujícím víru šílenství, na jehož konci čeká jen vysvobození v podobě kýžené smrti. Dost dekadentní, že ano přátelé. A přesně takový tenhle film je. Ve špinavě černobílém vizuálu, odehrávající se kdesi v polorozbořené stodole se zvonicí na konci světa, ve všudypřítomné špíně, bahnu, sračkách a výkalech hospodářských zvířat. S fascinujícím hudebním doprovodem, kde převládá církevní hudba s žalmovými kostelními zpěvy a zneklidňující zvuky, umocňující vlastní zvukově-pocitovou dějovou stopu filmu. Napsat by se zde dalo ještě mnoho, způsobů interpretace celého filmu a jeho částí je mnoho a mnoho a mohly by se o tom vést sáhodlouhé debaty. Umělecký zážitek par excelence. Divák ovšem musí překonat prvotní odpor a hnus. Tudíž jako obvykle doporučení pro silné nátury, psychicky labilní jedinci by se tomuhle měli raději obloukem vyhnout, aby neskončili tak jako naše hlavní postava. On koneckonců ten závěr místy až vzbuzuje pocit, že se nám tvůrci snaží v recesi říct - kašlete na to, všechno je vzhůru nohama (doslova!) režisér je blázen, radši si z toho nic nedělejte. A nebo taky že blázen je divák a všichni lidé a nic na světě nemá smysl. Mimochodem, vysoce dekadentní tečkou je ono postupné zjištění, cože je onou svatební vázou. Uff. Kdyby existovala inkvizice, tak by se tvůrci tohohle filmu smažili na hořící hranici jako první. 10/10 () (méně) (více)