USA versus John Lennon

Přenesl jsem se plně do atmosféry přelomu šedesátých a sedmdesátých let. I když jsem tuto dobu nezažil, provedl mě Leaf a Scheinfeld srozumitelně, a s atraktivním vizuálem, bouřlivým posthippies obdobím. Zobrazují Lennona jako fanoušky zbožňovaný idol, odhodlaného rebela a charismatická ústa lidu. A mimochodem i geniálního hudebníka. Takováto významná a výrazná osobnost nebyla vždy samozřejmostí. A v tomto snímku mě s tím dokonale seznámili. 80 % (27.12.2009)

Velmi kvalitní dokument, jeden z nejlepších, co jsem o muzikantech populární hudby dodnes viděl, velkým dílem i díky tomu, že John Lennon prostě byl vskutku zajímavá osobnost. Dokument je však zajímavý i tím, že se na dobové události dívá z většího spektra a vy si tak můžete udělat alespoň trochu ucelenou představu (protože slovo tu dostávají obě strany, i když autoři, logicky, sympatizují s Lennonem a spol.) o tom, jak to v těch neklidných letech šedesátých v USA vypadalo. To vše prokládáno všemi těmi úžasnými písněmi z pera nejlepšího songwritera všech dob. John Lennon byl svůj, byl to rebel, sígr, vzpouzel se všem autoritám, co ho chtěli přitlačit ke zdi, ale hlavně to byl úžasný a v jádru duše opravdu čistý člověk, jehož odkaz se navždy nesmazatelně zapsal nejen do světa popmusic/rock'n'rollu. "Lennon oslavoval život, Nixon a Bush oslavovali smrt." (12.08.2013)

Antikrist Nixon vs. intelektuál Lennon rovná se dobrá zábava. Dokument je samozřejmě jednostranný a čouhá s něho levicový chuťový ocas, ale proč ne. Snímek působí konzistentně a chronologicky. Je tam pár zajímavostí, které nejen fanouškům Johna můžou být ku prospěchu. Je tam i slavný záběr s diskuzního pořadu, který byl použit ve Forrestovi Gumpovi. (29.05.2009)

Matty má nejspíš pravdu, ať se mi to líbí nebo ne. Snad jen ještě poznámka dle Marshalla McLuhana (parafráze): Čím větší energii použije osoba (zde John Lennon) na to, aby se odlišila, distancovala nebo dokonce bojovala proti systému (establišment), tím větší energii použije systém na to, aby ji integroval do sebe, do svého kontextu. Není moc obtížné si dnes představit Johna Lennona jako úctyhodného otce několika dětí s jistými politickými opozičními ambicemi. (12.10.2021)

Obrazová stránka složená z dobového zpravodajství, rozhovorů, záběrů je přímo luxusní. Skvěle koresponduje s mluveným slovem, ba přímo ho i předstihuje. Mluvené slovo je však převážně agitkou a oslavou sebestředného Lennona, který se ke světovému dění vyjadřoval – podle mě – až hloupě naivně a přitom si neviděl do pusy. Výmluvná je scéna přípravy postele pro jeho mírový rozhovor z postele s Yoko, kterou jim stelou dvě pokojské, pro které by patrně nebyl pobyt v takovém hotelu finančně možný. Takže připravují postel, na které se rozvalí John s manželkou a budou svět přesvědčovat o tom, že všichni musí žít v míru. Jak dlouho by jim tenhle postoj vydržel, kdyby si ty postele museli stlát sami? Nic proti bohatství, které si Lennon sám zaslouženě vydělal, ale blahosklonně pak poskytovat hraběcí rady, to je chucpe. Dokument a promluvy respondentů vytvářejí kolem Lennona gloriolu neohroženého bojovníka za svobodu, který se nebál riskovat vše, zatímco ve skutečnosti se dost hloupě přátelil s lidmi, o jejichž skutečných záměrech a prostředcích nic nevěděl a hrozilo mu tak maximálně, že ho deportují z USA. Tuto atmosféru dokreslují výpovědi bývalých státních zaměstnanců Nixonovy a Hooverovy éry, kteří si teď sypou popel na hlavu. Náznak, že atentát na Lennona si vlastně objednala vláda, už nechtěně parodickou paranoidní oslavu jenom umocňuje. (05.01.2022)