Tam za lesem

Tak tohle je hodně zvláštní film, něco mezi válečným snímkem, ovšem prakticky úplně bez bojových scén, a pokusem o čistě umělecký film. Bohužel to tak úplně nefunguje a Tam za lesem má vysoký potenciál diváka unudit k smrti. Od tak významné bitvy, příkladu hrdinství našich vojáků a zároveň takového krveprolití jako byla Dukla, jsem očekávala víc. Film má jistě řadu některých pozitiv, jako např. snahu o psychologii jednotlivců a zobrazení jejich dílčích prožitků a úvah, rovněž některé scény byly z vizuálního hlediska opravdu umělecké. Cením si i některých detailů jako nábojnice v mraveništi, kulky odrážející se v poli při náletu, hlemýžď v trávě. Taktéž atmosféra při večeři ve venkovské chalupě či na faře a v některých dalších momentech a celková osamělost i únava byly hmatatelné. K tomu úvahy o smyslu válek, zdánlivě absurdní hledání kartáčku na zuby a spousta opravdového bláta. Jsou tu ovšem dva problémy. Tím prvním je, že veškeré úvahy (kterých je snad až moc) pronáší špatně vybraný herec, z jehož úst mi znělo téměř vše tak nějak teatrálně a nevěrohodně. Když si na jeho místě představím někoho jiného, jak říká totéž, je to lepší a některé věty scénáře vlastně nepůsobí tak špatně. A příliš přesvědčiví pro mne nebyli ani ostatní, s výjimkou Valy, který měl zoufale málo prostoru, a některých herců v maličkých epizodních rolích. Druhý problém je, že všechny výše zmíněné, zajímavé a leckdy působivé momenty by bylo třeba prokládat odpovídajícím způsobem dramatickými a akčnějšími scénami, aby měly šanci správně vyniknout. Pak by rozhodně byly silnější. V neposlední řadě bych zacházela trochu jinak s hudbou, na některých místech bych ji vypustila, naprosté ticho by mnohdy přidalo výjevu na síle více než hlasitá dramatická melodie, a jinde bych ji možná naopak dala. Hlavním motivem filmu je touha po domovu, ovšem slova jako ideologické vlastenectví, jimiž se tu někteří ohánějí, bych v tomto případě ani v případě Tenkrát o Vánocích a mnoha jiných válečných snímků natočených za minulého režimu (kromě těch opravdu silně ideologicky podbarvených jako Tanková brigáda) nepoužívala. Jistě, hodilo se to do krámu, ale zároveň když se člověk zeptá veteránů druhé světové války, dozví se, že měli vztek na Němce, byli odhodlaní zvítězit za každou cenu, byli připravení i padnout, protože bojovali za svobodu a za vlast. Oni to tehdy opravdu tak cítili, a to včetně lidí, kteří Československo nikdy neviděli, jako byli volyňští Češi, kteří se na rozdíl od hrdinů výše zmíněných filmů neměli kam vrátit, protože jejich domov byl mnohdy totálně srovnán se zemí (Nemluvě o těch, kteří byli povražděni nacisty či příslušníky UPA a OUN, ukrajinskými naconalisty, kteří bestiálním způsobem vyhlazovali polské civilisty a někdy svou pomstu zaměřili i vůči Čechům pro jejich pomoc polským sousedům.) Pamatuji si, jak kdysi v jednom dokumentu říkal jeden z účastníků boje na Dukle, že zpívali československou hymnu, aby Němci na druhé straně zákopů dostali strach, aby věděli, že nestojí proti Američanům a dalším, kteří by je brali do zajetí, nebo se vzdali, ale že stojí proti Čechoslovákům, kteří na ně mají pifku, budou bojovat do posledního a nebudou s nimi mít slitování. A prý Němci ten strach opravdu měli. Na závěr bych řekla, že v případě tohoto snímku tedy není na vině ani tolik patos, jako spíše špatná dynamika filmu, díky níž se snímek zoufale táhne a vleče odnikud nikam. Viděla jsem jej jednou a nijak zvlášť netoužím vidět jej znovu, jakkoli nepatří k počinům, na které bych asi zcela zapomněla. (30.03.2019) (méně) (více)