Dopisy z Iwo Jimy

Další z režijních počinů Clinta Eastwooda, který tentokrát ukazuje jednu z kapitol druhé světové války z pohledu Japonců. Snímek je drsný, krvavý, chvílemi i emotivní, avšak poměrně zdlouhavý. Za pochvalu stojí vykreslení charakterů postav, prolínání přítomnosti s minulostí hlavních hrdinů, nápad s archeology na začátku a na konci snímku, kamera a fanatismus císařských vojáků. (21.03.2013)

Eastwood je diabol. Pôvodne chcel nakrútiť „len“ vysokorozpočtový hollywoodsky vojnový epos VLAJKY NAŠICH OTCOV. Potom ho to však zlákalo na opačnú stranu barikády a okamžite nakrútil aj druhý vojnový veľkofilm. Tentokrát výlučne z pohľadu tých, ktorí posvätný ázijský ostrov Iwo Jima bránili do posledného dychu (a muža). Ak máte radi vojnové eposy, dozaista si prídete na svoje. No môžu vás zaskočiť dlhé pokojné pasáže, počas ktorých sa „nič nedeje“. Naopak, niektorých budú tradičné akčné výjavy s bombardérmi, tankami a guľometnými hniezdami otravovať (pretože ich videli v 20. iných filmoch) a ocenia práve dialógové momenty. (29.08.2008)

Neverte mýtu, že Listy sú lepší film ako Vlajky. Ani náhodou. Sú rovnako rozvláčne a miestami na skapanie nudné, bez dramatickej a emocionálnej sily (snáď až na pár scén v závere, ktoré ma prebrali z úplnej apatie). Rozdiely sú v tom, že Listy majú aspoň výborného Kena a Vlajky zase majú viac čo povedať. Listy sú v podstate napchaté vojnovými klišé, ktoré niekomu ako klišé asi nepripadajú kvôli tej kultúrnej odlišnosti hrdinov, inej mentalite, inému spôsobu vedenia vojny. Inak je to ale amerikanizovaná báchorka o tom, akí tí Japončíci boli vlastne fajn chlapi, ako nechceli na rozkaz strieľať štekajúcich psíkov, ako napriek nedostatnu jedla a vody ošetrovali ranených Amíkov a ako sa povzbudzovali čítaním listu nejakej oklahomskej mamky svojmu synáčikovi v Pacifiku. A ako páchali hromadné samovraždy zakaždým, keď im Amíci len trochu dali na frak, a tým im vlastne ušetrili veľa roboty. Navyše Listy strašne smrdia lacnotou, je to vlastne inscenácia o pár chlapoch v jaskyniach, prakticky všetky výpravnejšie zábery sú prevzaté z podstatne panoramatickejších Vlajok. Zhrnuté: Nech si Clint tento "dvojdielny" epos o dobytí japonského ostrovčeka strčí za svoj kovbojský klobúk. Alebo nech to všetko zostrihá na jednu rozumnú dvojhodinovku, ktorá bude mať šmrnc. Keď už v nej niet emócií a hlbších vrstiev, nech to má aspoň riadne vojnové gule. (10.10.2007)

Koukám, že jsem asi jedinej, komu se víc líbily Vlajky našich otců. Dopisy z Iwo Jimy jsou pohledem na pacifický konflikt z druhé strany, za což Eastwoodovi skládám poklonu, přesto se nemůžu ubránit dojmu, že i přes snahu ukázat nenáviděné Japonce z lidského hlediska, si stejně hřeje svojí americkou polívčičku. Japonské charaktery se zde vyskytují asi v takovémto poměru – 20% jsou válkou fascinované svině, kteří jsou silně neschopní a zákeřní, přesto zastávají vysoké funkce, 70% jsou zfanatizovaní blázni bezhlavě jdoucí za hrdou smrtí ve jménu císařství, 9% jsou odvážní čestní mužové, chytří hrdinové, kteří vymýšlí skvělé plány jak nejlépe pozabíjet co nejvíce američanů, přesto pak ošetřují raněné nepřátele a 1% hlavní hrdina, vojín který se chce vrátit domů ke své rodině! Hrozně pěkně to vypadá, některé postavy a scény jsou úžasné (japonský plukovník, bývalý olympijský vítěz v rozhovoru s raněným americkým vojákem, „Gratulejeme, váš manžel jde do války“ a řada dalších, když už se bojuje, tak je to strhující, přesto jsem se ale chvilkama nudil. Ne často a ne hodně, ale u Vlajek se mi to nestalo! (14.04.2008)

Aj keď som sa tomu vyhýbal, myslím, že po zhliadnutí druhého je porovnanie oboch filmov z Eastwoodovho dvoj-eposu na mieste. Oba snímky si vzali za úlohu ako hlavný problém nezmyselnosť vojny a celej vojenskej mašinérie. Kým pohľad z americkej strany tento problém analyzuje a zachytáva hlavne z pohľadu povojnového, japonské stanovisko zachytáva príbeh počas hlavných bojov o ostrov Iwo Jima. Príbeh je jednoduchší, ale práve v tom je jeho výhoda. Nepotrebuje tri časové pásma a komplikované prerozprávanie aby dokázal zaujať. Použil akčnejší a rýchlejší príbeh, no popri tom si nechal priestor aj na dramatickejšiu tragickosť. Perfektne pri tom využíva vznešené japonské ideály. Je zaujímavý aj fakt, že kým sme v prvom snímku sympatizovali s americkými vojakmi, tak v zobrazení toho istého konfliktu sme chceli vidieť našich skorších hrdinov ako tých zlých. 85%. (13.04.2008)