Spálené vzpomínky

Začátek i konec byly perfektní.. Začátek kvůli tomu, jak byl časově postaven. Líbil se mi díky skokům mezi minulostí a budoucností, což mě později zklamalo, jelikož v dalších částech filmu už děj plynul chronologicky. Benicio Del Toro byl vynikající a musím říct, že na jeho místě si neumím představit nikoho jiného. Zahrál to perfektně a pro mě byl to nejvýraznější a nejzajímavější postavou. Navíc jeho stavy po dávce a absťák byly úplně dokonalé.. Vůbec nechápu, jak mohl něco takového dokázat zahrát. Nic jiného mě na filmu nijak zásadně nezaujalo, ale pocity ve mě vyvolal docela silné. (18.08.2012)

"A teď mě chyť za ucho a masíruj mi lalůček !!" ;) Nejzajímavější, nejosobitější a především lidsky nejvěrohodnější sdělení Spálených vzpomínek alespoň pro mě tkví právě v této replice.. Neboť ženy nacházejí zalíbení v různých obsesivních bizarnostech, stejně tak i Berryina vdova Audrey, ač to tvrdohlavě popírá, si vytvořila závislost na dost podivném mechanismu..;) Po vizuální, byť ty úmysly s trapně esteticky plochými motivy v podobě velmi podivných úhlů kamery či prvoplánovitého nasvícení jsem poněkud nepochopil, a hudební stránce se dánské režisérce podařilo natočit velmi zvláštní film, který však jako drama s prvotním cílem vyvolat v divákovi potřebné emoce kulhá jako stará chromá kobyla.. Del Toro a David Duchovny se opravdu moc snaží, přičemž oba dva byli víceméně do svých rolí vybráni naprosto prvoplánovitě bez jakéhokoliv prostoru pro vývoj postav, bohužel za vlasy tak mocně přitažený kýčovitý scénář plný klišé, až to bolí, i neschopnost tvůrců se rozhodnout, kterým směrem se vlastně vydat, jim nedává příliš prostoru, nehledě na naprosto nechronologické vyprávění příběhu, který se nakonec stává tak myšlenkově roztříštěným, až ve výsledku nedokáže sdělit vůbec nic, natož vyvolat nějaké hlubší emoce, přičemž téma drogy, smrt a hledání se by jistě mělo vyvolávat přinejmenším znepokojení či úzkost.. Tragická kýčařka Susanne Bier pro mě osobně platí za nesmírně přeceňovanou tvůrkyni, která si hraje na umění a jen tupě stylisticky opisuje od jiných skutečných režisérů, kteří mají naopak svá formální ozvláštnění žánru velmi dobře promyšlená.. [ Dabing 7/10 ] Velmi zdařilá záležitost Tvůrčí skupiny Josefa Petráska s dialogy a režií Filipa Jančíka. Potěší i tradiční spojení Duchovny, Cigánek. (11.08.2013)

Susanne Bier potvrdila neskutočnú formu a znovu zaútočila ďalším príbehom z (amerického spôsobu) ľudského života. Emócie sa u mňa tentokrát nedostavili vo veľkom návale, ale bolo ich cítiť počas celého filmu. Nielen záver je nabitý silnými momentami, ktoré diváka vedia poriadne rozhodiť. Niekedy nebolo jasné kam bude film vlastne smerovať, pretože drogová závislosť vs. úmrtie člena rodiny sú dosť husté témy na súčasné spracovanie a bolo cítiť, že niekedy z toho nevedeli vykľučkovať ani tvorcovia. V podaní dvoch oscarových hercov je ale cítiť maximálne vžitie sa s postavou, ale Duchovny im pekne šliapal na päty. 80%. (09.01.2009)

Susanne Bier mě začíná hodně bavit. Navzdory tomu, že je žena, troufám si tvrdit, že dokáže zaujmout opačné pohlaví. Benicio Del Toro zaujal zase mě. Jak obřadně předané, jak trefné a jak důvěryhodné. Vůbec si neuvědomuji, že bych ho někde někdy viděla, ale tady mi zůstane v hlavě jeho obrázek hodně dlouho. Halle mě trochu zklamala, její výraz je hodně podobný výrazu psychiatrovy manželky z Gothiky (než se to tam zvrtlo). Tím se její autenticita, pozice matky v trýznivé situaci, v tomhle filmu v mých očích snižuje, a to rasantně. Oproti tomu dva výše zmínění to napravují skoro k dokonalosti. Komorní drama na téma vyrovnání se se ztrátami, ať už jsou jakékoli, a i s obvyklými nálezy, je pro mě zas jednou konečně pořádným dramatem. (27.11.2011)

Na podobném typu takyfilmů mě ani tak neirituje jejich existence, ale převážně kladné divácké přijetí, které je způsobeno kýčovitým dojímáním se sám nad sebou a zdáním zážitku z uměleckého díla. Není to dílo samotné, ale jeho percepce, která mě nutí k napsání komentáře a demonstrativnímu hodnocení (uznávám, že pokud přistoupím na zdejší škálu a nebudu se ohlížet na červené zabarvení a extatické ohlasy, je to za jednu hvězdičku). Chvíli jsem přemýšlel, jestli se v případě amerického debutu dánské režisérky Susanne Bierové nejedná o počin, ve kterém je vše - od castingu až po zvolené formální prostředky (nechronologické vyprávění s netradičními úhly kamery, významotvorným nasvícením a montáž) - motivováno transtextuálně, ale spíše než o film o festivalovém kýči jde o überkýč hrající si na umění; ukázkový midcult. (Ve zkratce: transtextuální motivace je taková, kdy rozumíme konvencím a rozpoznáme jejich odchylky dle obeznámenosti s daným žánrem, typem filmů či rolí atd.) Vše zde má své opodstatnění jenom proto, že se jedná o trendy postupy známé z Forsterových, Haggisových či Iňárrituových filmů, ale zatímco v nich má epizodičnost vyprávění a kauzální (vztah příčina-následek) roztříštěnost vzhledem k návaznosti na určitý typ myšlení či zmapování určitého geopoliticko-národnostně-genderově-sexuálního stavu v omezeném časovém úseku své opodstatnění, zde tomu tak není. Stylisticky pak jde o autenticky se tvářící, ale přitom výrazně estetizovaný potěr, který hlavně nechce rozrušovat nebo znepokojovat, nýbrž posílením jemně vybrnkávacího motivu vyvolat emoce a zprostředkovat metafory, které slouží jako eufemismy a které by pochopil snad i Forrest Gump (manžel: zastřelen /nevidíme, pouze slyšíme, kamera se odklání/ manželka: pád hrnku a rozlití nápoje na zem). A kdyby byl někdo fakt tak pitomý, že by mu nedošlo, vo čem že to jako hele je, tak nám to pro jistotu ještě příšerně nehrající herci (Halle je hysterka i v reálu, u Del Tora pochybuji, že je ono mučednictví pouze součástí role) řeknou... a zopakují, jako kdyby byl divák úplné ťululum. Ale výrobci a prodejci endiaronu a zvracících pytlíků z takových snímků musí mít rádost. (14.09.2010)