Strom života

Famózna pitva ľudskej duše, ktorá siaha k tým najzákladnejším životným princípom. Despotický Brad Pitt skrz majstrovské obrazy znázorňuje všetko, čo sa nachádza v hĺbkových pedagogických analýzach. Toto je čistá genialita. Bez zbytočných, argumentujúcich dialógov skĺbiť len jednovetné nevtieravé úvahy s lyrickou kamerou (ktorá ma dostala už v Novom svete) a podmanivou hudbou (symbióza obrazu a Vltavy od Smetanu ma maximálne odrovnala). Je priam neuveriteľné, ako Malick dokáže len prostredníctvom filmových záberov, konkrétnej atmosféru-dotvárajúcej melódie a hereckého prejavu zobraziť to najtajnejšie ľudské utrpenie či krehké okamihy vnútornej harmónie a dočasnej radosti, prelieva myšlienky, mení náladu sekundu za sekundou (fascinovalo ma citové odsudzenie syna na otca) a divák len vpíja prekrásne obrazy. Malicka považujem za jedného z najosobitejších režisérov súčasnosti a vážim si ho o to viac, že jeho filmy netrpia absenciou autorského rukopisu, ako je to u mnohých iných nevýrazných tvorcov. Strom života je náladovo roztrieštený, vyžarujú z neho osobné Malickove postoje, a to mi nedovoľuje ísť s hodnotením nižšie. Pocahontas do mňa zaťala trochu viac, ale to nič nemení na skutočnosti, že Malickovu hypnotickú filmovú poéziu milujem. A Pitt v mojich očiach konečne herecky dozrel (nerátajúc 12 opic) a vyťažil zo seba maximum. (29.09.2011)

Strom zivota je jednoduse receno narocnej film, ostatne musel sem ho koukat nadvakrat, vcelku bych to asi nedal. Hned na uvod me Malick naprosto libove nasral, nehorazna intelektualni sracka, ktera nedava smysl, postavy se tam jen tak motaj a bylo to naprosto o nicem. Nasleduje naprosto ciste na efekt scena o zrozeni Zeme, ktera v traileru vypadala jak druha Fontana, ale s tim to nema absolutne nic spolecnyho. Ale ackoliv dinosauri uz jsou prehnany, vizualne i hudebne to je naprosta pecka. Ono mel Malick stesti na kameramana, protoze i ten super na hovno uvod je natocenej, ze u toho musel kameraman propotit troje spodary. No a nekdy po hodine se film konecne uklidni a zacne se odvijet pribeh o dospivani nekolika kluku a jejich prisnym fotrikovy. Rozhodne to ale neni nejakej film od narozeni az po smrt. Kdyz nad tim tak premejslim, vetsina scen se sklada bud z rodinnejch veceri, nebo kdyz kluci na zahrade blbnou a fotrik v podani skvelyho Pitta je na ne extra prisnej a snazi se je vychovavat. Cely to taky trochu pusobi dojmem, jak jsou kluci chudaci, ze je na ne fotrik tak zlej, jenze v momente, kdy odjede, zacnou rozbijet okna a hazet petardy na zaby, ze si clovek rika, ze nejaka ta facka od fotrika jim jedine prospeje. No a zaver filmu je zase ta nesmyslna intelektualni zmatenost. Coz by se dalo ale rict o celym filmu, zmatenej, protoze vetsina dialogu je naprosto vytrzena z kontextu a jsou to vicemene jednotlivy sceny. Co se tyce hercu, krome Pitta stoji za zminku jen Penn, ale ne proto, ze by zahral nejak uzasne, ale spis proto, ze jeho linie je absolutne zbytecna a jeste zbytecnejsi je do toho obsazovat herce Pennovo formatu. Celkove tak paradni kamera, super herci, docela poutava prostredni cast a povedena hudba, takze jsem se prekvapive nijak zvlast nenudil a muzu to zaradit mezi snesitelnejsi Malickovo filmy, ale i tak to da maximalne ty 3*. (24.09.2011)

Zatímco The New World mi nakonec svou poetikou, svým spiritualismem sedl v plném rozsahu, The Tree of Life už vnímám jinak. Je skutečně liché lákat na Seana Penna nebo Brada Pitta, oni hlavními herci rozhodně nejsou. Hlavním protagonistou je Malickova vize a hlavní atrakcí střihová skladba. (01.03.2022)

Prvních dvacet minut jsou kamera i střih dech beroucí a příběhové střípky příjemně mnohoznačné. Jenže pak se podíváme do vesmíru, do prehistorie a zase zpátky a nic se nemění. To jen hlavní příběh stojí celou dobu na jednom místě s neústupným Pittem v čele. Malickovo osobní pokání nesdílím a jen velmi těžko proto odpouštím spirituální podtext (který vcelku nepokrytě přechází do náboženské agitky). Je to jako sen, jako vzpomínka. Jenže cizí a tím pádem se žádná průvodní emoce nedostaví. (26.01.2012)

Tak obrazotvorně nadaný Terrence Malick zašel zase o trochu dál a ještě výrazněji procvičil divákovu trpělivost. Místy extrémně pomalý a minimálně dialogový počin láká na kameru Emmanuela Lubezkiho, hudbu Alexandra Desplata, herce Brada Pitta, Seana Penna nebo stále zajímavější Jessicu Chastain a je aktuální v jakékoliv době. Každopádně věřím, že někde mohli z kina odcházet diváci po desítkách, protože režisérského samorosta Malicka je velmi obtížné dešifrovat a mnozí ho zcela jistě (a možná místy i po právu) budou vinit ze samoúčelnosti a kýče. Zbožňuju Tenkou červenou linii i Nový svět, i tady je uznávaný i proklínaný tvůrce pokorný, pyšný, troufalý, hrdý, kašlající na diváka, jdoucí svou vlastní cestou, kterou nikomu nedá. Své nejnovější dítko rámuje do stvoření i zániku světa, odevšad jsou slyšet šeptavé vnitřní hlasy postav, promlouvající k Bohu, k sobě, k druhým, chtějící pochopit, co se stalo a jak se s tím vyrovnat. S leckterými pasážemi se vyrovnávám dosud.. ale jsem za to rád!! (23.11.2011)