Gadkie lebedi

Škoda, že filmu chyběl dramaturg a pořádný scénárista. Námět je velice zajímavý a napínavý, v mnohém připomíná Guljakovského Dobu mlhy. Atmosféra je rovněž zajímavá. Jenže film naprosto selhává ve chvíli, kdy dojde na zápletku, dramatické vrcholy a na emoce. Vše je sfouknuto narychlo, povrchně, bez zaujetí, bez dostatečného vhledu. Sotva si divák dá dvě a dvě dohromady, oč asi jde, což jde docela rychle, zvláště po setkání s exmanželkou na letišti, očekává nějaký konflikt. Jenže ten se nekoná, vše vlastně plyne v poklidu, a když najednou dojde k závěrečné evakuaci, nevyplývá z logiky děje, ale je sem jako by násilně implantovaná a působí hodně rušivě. Nehledě na to, že vůbec není vysvětleno staré nádraží a vůbec všechny schopnosti dětí. Co se vlastně učily, jaká byla vlastně celková filozofie mokrýšů? Na vztah otce a dcery se oba k sobě chovali hodně chladně. Konec nekonec je pak posledním zklamáním jistě zajímavé skládačky motivů, jež však dohromady nefunguje a nedává větší smysl. (15.08.2013)

Ve sci-fi literaruře mám spoustu mezer, a už je sotva stačím zaplnit. Konkrétně se to týká bratří Strugackých, a ještě konkrétněji jejich knihy Ošklivá káčátka (Gadkije lebedi, 1969). A tak jen tuším, že je to téma pro film jako dělané. I když Lopušanského film není úplně přesvědčivý, jsou v něm momenty, spíš naznačené než explicitní, na základě kterých lze příběh rekonstruovat (přitom to nemusí být týž příběh, Strugackých ani Lopušanského). Tak jako v případě Tarkovského, a nebojím se říct i Lynche, vyžaduje aktivní spolupráci s divákem při vyplňování mezi-řádků, mezi-frejmů. A těch řádků, daných informací, je poskrovnu: příliš mnoho vody, které je jinde stále méně; obyvatelé této země, mutanti Mokříši či Mokroši; wunderkinder, které se díky jim vymkly z běžného vzdělávacího procesu, ódy na úpadek světa. Přitom osa příběhu, vztah otce a dcery, kterému je také věnována hlavní pozornost, tu hraje pouze rámcovou úlohu. (07.12.2018)

Dvakrát zemřelí, žijící po smrti boha, hledáme svůj stín v toku iluzí spícího světa. Žijeme ve světě totálních podvrhů, ve světě čísel a přízraků, ve světě, kde všechna slova se vymazala a ztratila smysl. Epocha ignorantů. Epocha nesnesitelné nízkosti existence. Carství banalit, které opěvuje svou vlastní prázdnotu Duch definitivně opustil náš svět. čas se smršťuje. Už není čas. Není prostor. Agónie nebytí. Duch neplodnosti létá nad osiřelou Zemí, odsouzené prožít naprosté osamění. Strach naplňuje duši. Všechno se završilo. Odkryla se poslední tajemství. Vítr z propasti ožehuje náš obličej. (24.06.2014)

Uf...Tohle je opravdu rozporuplný snímek. Ve vztahu ke knize jde o velmi volnou interpretaci, která nedosahuje hloubky a vypravěčské suverenity originálu. Znalost knihy ale pomáhá zorientovat se v poněkud chaotickém ději filmu. Jako nezávislé dílo to úplně nefunguje hlavně kvůli malému prostoru pro rozvinutí klíčových myšlenek. Atmosféru nicméně Lopushansky buduje vynikající a některé scény ve mě zanechaly silný dojem (vstup do zóny, čekání v krytu, závěrečná scéna...). Ale jo, s odřenýma ušima pět hvězdiček. (23.11.2009)

Autori predlohy tu sú cítiť v každom zábere, minimálne v tom zmysle, ak si Škaredé labute porovnáme so Stalkerom a jeho filmovou rečou a samozrejme aj s témami a nadprirodzenými schopnosťami deciek. Taktiež je inštinktívne cítiť, že sa do filmu nepodarilo dostať asi všetko, čo bolo potrebné, ale snaha bola asi vysoká a to sa cení. Lopušanskij dokazuje, že aj temné sci-fi z budúcnosti sa dá nakrútiť bez vizuálnych efektov a dosiahnuť rovnaký depresívny efekt ako s trikmi a monumentálnou výpravou. Na navodenie celkovej atmosféry stačí úvodná jazda vlakom, možno odkazujúca na Bergmanove Mlčanie, možno nie. (19.10.2017)