To, co dýchám

Mám veľmi rád filmy, v ktorých sa osudy postáv zaujímavo spoja a tento je jeden z tých najlepších. Je pre mňa záhadou, prečo V zajatí osudu ostal v roku 2007 debutom, ale zároveň jediným režisérskym počinom celovečerného filmu od Jieho Lee, keď to zvládol takto na jednotku. Film šľape ako hodinky, má skvelé tempo a preto neprehnanú stopáž, ponúka zvraty a je vzbudzuje zvedavosť. Prináša však aj veľa emócii, niekedy aj smútku, ale aj uvoľňujúci pocit na konci. Garcia ako záporák bol geniálny. (11.07.2021)

Je to, jako když mluvíte o velkých věcech šeptem, jako když fotíte duhu na černobílý film, jako když rozléváte vodu do oceánu...takový je film The Air I Breathe - snaží se mluvit o velkých věcech, ale způsob, jakým se vyjadřuje, mu láme jazyk a my slyšíme pouze nic neříkající šišlání. Snaží se působit poeticky a dojemně, ale to všechno se pod rukama nezkušeného režiséra mění v patos a otravný kýč. Snaží se rozsévat moudra, která nejsou doplňkem příběhu, ale příběh je naopak podřízen jim. Tato nepovedená kopie Magnolie či Crash se na první pohled tváří jako hluboký film odhalující velké pravdy, ale pod povrchem je prázdný, lacině vykonstruovaný a vesměs i naivní. Psychologie postav a jejich motivace jsou omezeny na minimum (u jedné z postav je například promítnut flashback, kdy jsme svědky toho, jak jejího otce srazí auto přímo před jejíma očima...flashback následně končí a toto téma už dál není ani v nejmenší míře rozvíjeno, k čemu to tam tedy je?) A co se týká té osudovosti, která má proplétat příběhy všech postav, tak v té je nejvíce vidět scénáristova bezradnost a marná snaha přiblížit se vzorům z pera Paula Thomase Andersona nebo Paula Haggise. (23.04.2008)

Slovy klasika: "Všechno už tady jednou bylo." Snímek "To, co dýchám" nepřináší v zásadě nic objevného ani převratného, filmů s propletencem několika zdánlivě nesouvisejících lidských osudů už bylo natočeno povícero. Ale tak, jako to vesměs fungovalo v jiných filmech, funguje to na diváka (až na výjimky) i tady. Scénář a tudíž ani děj není nikterak překombinovaný, herci odvádějí výborné výkony (opět mě potěšil Brendan Fraser), povedená je taky hudební složka, stopáž jen lehce přesahuje 90 minut - tady se vážně nedá skoro nic vytknout. A Sarah Michelle Gellar je obvykle hezká ve všech filmech, kde hraje, ale tady je přímo okouzlující a když ji člověk vidí na střeše ve vlajícím prostěradle proti potemnělé obloze, je to až kýčovitě krásný výjev. Fakt jsem si tenhle film užil. Je to tak na 4 a půl hvězdičky. (24.05.2013)

Skákal pes přes oves, přes zelenou louku... V poslední době si s vámi moc nerozumím. Srovnání s bijáky 21 gramů nebo Crash není na místě, protože To, co dýchám za nimi pajdá na obě zadní. Což o to, atmosféru a snahu o neotřelé zpracování by to mělo, dokonce i jisté dějové zvraty jsem zaregistroval. Ale protože nikde nebylo řečeno, v jakém časovém úseku se příběh odehrává, můžu klidně říct, že závěrečné vypointování od polovičky nalajnovaného finále bylo laciné, samoúčelné a hlavně nemožné. Kdybych se měl pokaždé spokojit jen s pouhou myšlenkou, musel bych sám sebe prohlásit za krále Šalamouna. (29.02.2012)

Nic, co by mě překvapilo, provázanost osudů v labyrintu životních epizod tady byla už několikrát a troufám si říct, že určitě sofistikovanější, nicméně, v případě The Air I Breathe mě zaujala (mimo sympatického osazenstva) především hudba, jako by to byla ona, kdo určuje děj, tempo, emoce i chování postav - chvíli nespoutaná, úderná, vzápětí něžná, romantická i nahánějící strach - vše ostatní působilo jako její doplněk, a tím byl pro mě film odlišný a zajímavý. (22.06.2012)