Svatba s podmínkou

Palčivé psychologické drama po okraj naplněné trýznivou nejistotou, kterou posiluje stálá disonance v setkávání a míjení postav. Rozdílnost lidí, jejich nepřeklenutelné nerozumění si, bloudění člověka v sobě samém, to vše zde vygradováno zakládá neútěšný obraz moderní doby, ale předně věčnou osamělost člověka, jeho rozbití do mnoha tváří, povah, tuh, které se ozývají v závislosti na vnějších podmínkách: dojem štěstí, slasti, úspěchu, změny k lepšímu… hněte stále znovu a znovu člověka či jeho masku, a tato nestálost vzbuzuje strach. To je nejzřetelnější na postavě Vlastimila, oscilujícího mezi patologickou introverzí a (sebe)vražednou (sebe)jistotou, přičemž každý z těchto pólů zneklidňuje a dává tušit nástup nějaké intimní katastrofy. Filmu se nedá upřít přesvědčivost ani nálada, na prvním mají hlavní podíl herci (skvělý je především dočasný pár Junáška a Drahokoupilové), na druhém citlivá kamera a skvělá Simonova hudba. Na druhou stranu filmu ubírá absence pevnější kompozice, která by ještě mohla psychologickou kresbu symbolicky prohloubit – například nějakým vhodně zvoleným rámcem. Právě finále snímku poněkud zrazuje celek jistým alibismem: je přeci jasné, že Vlastimil (vzdor férovému rozloučení a vlastním slovům) se nijak neproměnil, že je jeho "marnost" věčná (což částečně naznačí neklidný Vlastin pohled směrem k oknům), banální záběr na odcizené ulice nenahradí psychologickou stavbou filmu podmíněný, scelující "antonioniovský" výkřik, když už ne v jeho plné hrůze konkrétního klesání, tak alespoň v gestu, které by masku předešlých "heroických" minut sňalo. Nikdo se nepoučil, nikdo se nezměnil, vše se nezadržitelně hroutí dál - jako v expresionistické básni. (27.06.2011)

Vdavekchtivých žen není mnoho. ale to jsem zjistil až později, neb jeen čas jsem se pohyboval taky mezi takovými, jiných jsem si moc nevšímal, co naopak se chtěly moc vdát. Ty co moc nechtěly, moc tomu hledání partnera ze svých potřeb nedaly, tak proto nic neudělaly, a nedělají i nadále. Ale dost je takových, co si taky laply jednoho chlapa a už ho nepustily - slovy jedné z nich - ještě hledat dalšího? Doktor mi stačí, a já už si ho omotám kolem prstíku. Tenhle film se moc často nevysílá. Asi i proto, že jsou společensky závažnější témata. Třeba jak udržet divačky při sledovanosti některých seriálů, aby nechodily na jiný program, a tohle slyšet nechtějí. Tedy, že jsou neprovdatelné! (10.09.2010)

Nemyslím si, že by Vlasta byla vypočítavá nebo měla špatnou povahu. Příběh ukazuje mnoho podob lásky od zklamání ve vztahu (poznáním, že Mirek není oním partnerem, který podrží a jde až do důsledků) až po jednoduchou oddanou lásku-vzplanutí Vlastíka, který tu odvahu má. Jenže to přesto nestačí. Moje pochopení i sympatie patří všem zúčastněným. Kvalitní autorský i režijní kousek Pavla Kohouta s pěknou dobovou atmosférou. (14.12.2014)

„Manželství je pod zvláštní ochranou státu,“ říká soudruh oddávající, a to úplně stačí. Kohout je povznesen nad to, aby všeobecnou mravní devastaci způsobenou (převážně) bolševikem kritizoval. Ideologická subverze je to už tím, že nelže. --- Kohout patří ke generaci, která se napřed hlasitě mýlila, potom hlasitě procitla, a potom musela dlouho hlasitě mlčet. V tomto případě se Kohout moudře vyhnul omylům tím, že postavy nechal jednat zcela civilně, realisticky, nic nepodtrhl, nic nenapsal tučně, nic nekomentoval. Co zobrazil, platí jako svědectví. --- A tak záleží na divákovi, zdali ve filmu najde opatrnou satiru, partnerskou komedii, anebo diskrétní výpověď o tom, jak se stát zmocňuje soukromí svých poddaných. Hořká romance? Ach ne, myslím, že ne. Snad jen jako uklidňující svodka pro politbyro - a mate to i dnes, zdá se. --- Myslím, že filmu neprospívá pomalé tempo. Prostředí pražské intelektuálské bohémy 60. let mohlo být zachyceno ostřeji. Na můj současný vkus to nemuselo být až tak důsledně civilní. (08.09.2010)

Jednoduchý, ale přitom velmi dobrý scénář, poctivá šedesátková atmosféra, experiment s neherci, enervující hudba a úhledná kamera. Tohle jsou atributy Kohoutova filmu. Nemám nic proti lesu, jen mne poněkud znervózňuje, když stromy opustí svá místa a poskytnou veškeré své síly filmovému umění. Kohout si dal záležet a vybral ty nejhorší mezi špatnými herci i neherci. Zkrátka jedno dřevo vedle druhého. Nejhorší je potichu mluvící a úkosem se dívající Junášek. Škoda, že si Kohout od někoho zkušeného nenechal poradit s castingem. (28.10.2012)