Paranoid Park

S každým zhlédnutím je ten film lepší a lepší a vyloženě se mnou roste. Mám za to, že je nutné vědět, do čeho divák jde, a být schopen se naladit na pomalý temporytmus vyprávění a pokusit se o to se vcítit do počitků hlavního hrdiny, který je dutý (myšlenkově i duševně). Stále považuji za problematické vyjadřování se ke události z 9/11 2001, kdy po Dvou věžích zůstal prázdný prostor a jistoty byly otřeseny, protože tentokrát tím prostorem není pouť a neputuje se nevědomím, nýbrž je jím skejťácký park v Portlandu, Oregonu a dostáváme se do Alexova podvědomí. Tomu se podřizuje i formální stránka filmu, kdy je vyprávění typicky gusvansantovsky nechronologické a skáče se napříč časem a prostorem, přičemž se scény opakují a staví do zcela nových významových rámců a od vyprávění se neutíká až v poslední třetině, kdy si hl. postava začne své myšlenky třidit a dávat je na papír. Důležitější ale než pohrávání si se strukturou vyprávění je styl, kdy se na rozdíl od "volné trilogie o smrti" nepracuje s hloubkou ostrosti a postavy v druhém plánu jsou nezaosttřené, rozmazané, nebo jejich slova přehluší hudba, čímž se vyjadřuje ambivalentní vztah k nim. Zarážející je i výběr hudby (na základě skladeb z Itunes a z filmů Federica Felliniho), kdy až na jeden případ nezaslechneme hip-hop či rap, zato ale uslyšíme spoustu folkových písní a klasickou hudbu, což se ke skejťácké subkultuře nehodí stejně jako Alex do oné situace, do které se dostal, přestože má za to, že je to běžné a na světě jsou horší věci. Dominantou není ale ani vyprávění (které se tentokrát nevyprázdňuje) a ani styl (natáčelo se na akademický formát 1.37, kterému se říká "velký čtverec", který se užíval v prvních 4 desetiletích min. století, s kterým má Gus van Sant zkušenosti ze studentských filmů a z "volné trilogie o smrti" a kdy nejlépe vystihuje mentální stav Alexe), ale práce se zvukovými efekty, které nabývají až ambientní charakter. Jedná se tak ve výsledku o nejlepší film o skejťácích, ve kterém nejsou ani známky pózy a který obsahuje i autotématickou část o procesu vzniku, která je typická pro další počiny Guse van Santa, kterým by se mohlo říkat "volná trilogie po smrti" (PARANOID PAR, MILK...?). 10/10 (02.12.2007)

Van Sant moderní filmové postupy ovládá nadmíru dobře, občas přidá rychlost, občas scénu zpomalí nebo použije steadicam, detailní záběry mu taky jdou .. ovšem to hlavní, film samotný, se díky tomu dost tříští. Typický festivalový film naplňující všechny smysly - jenže prázdný. Přesto jako pohled na současné americké teenagery z předměstí to nevypadalo nijak zle. Já tohle cvičení, co kamera dneska umí, vidím za lepších 50%. (03.03.2009)

Byl jsem ochoten hrát s tvůrci tohoto filmu jejich hru. Byl jsem ochoten příjmout chronologicky retrospektivními flashbacky a forwardy podaný děj. Byl jsem ochoten akceptovat pseudoexpoziční vykreslování psychologie postav. Byl jsem ochoten přežít rádobyuměleckou formu obrazů, které měly být patrně nesmírně podmanivé. Ale čeho je moc, toho je příliš. Byla to dlóóóóuháááá tááááhnoucí se nuda s extrémně prvoplánovou zápletkou výčpělého tématu a stopáž, která měla 85 minut, mi přidala spíše jako 185 minut. No a ta scéna s hlídačem drah - co to mělo být? Nevěděl jsem, jestli se smát, nebo plakat nad tak zoufale nevkusným výjevem. Ruce pryč od tohoto filmu. (03.07.2011)

Alex, středoškolák, nijak nevybočující z davu svých vrstevníků, jen na rozdíl od většiny z nich na něj trýznivě dotírá jeho vlastní svědomí, ve svém útržkovitém vyprávění se nám postupně svěřuje, tak podobně jako jednotlivým stránkám svého deníku a my si právě jejich prostřednictvím pomalu vyskládáváme stále ucelenější obraz událostí toho obzvláště nepovedeného dne, je zmatený, bezradně tápe, vyčkává, ví, že má opravdu velký problém a je s tím úplně sám, izolovaný a hluboce zasažený hrůzným zážitkem, trápí se narůstajícími výčitkami a pochybnostmi spojenými se strachem z možného odhalení, nemá se komu bezpečně svěřit a tak si přeje jen na vše zapomenout, může se mu to podařit, je něco takového možné, může člověk skutečně úplně vytěsnit nežádoucí vzpomínky? Dá se žít klidně dál a předstírat bezúhonnost, že se nic takového nikdy nestalo? Vždyť zavinil smrt člověka. Věrohodně zpracovaný námět s obsahově závažným sdělením. (11.11.2012)

Chápu, co se básník snažil říct. Mělo to být nahlédnutí do otřesené mysli vyrovnávající se s tragédii, kterou si ani nechce/neumí připustit, a obávající se následků. Opakované záběry na skejtující mládež mají být jakože myšlenkový útěk z reality, daydreaming o světě, kde se nic špatného nestalo. Ty tupý dialogy o ničem jsou tak taky udělaný schválně, protože opět víme, že za tou pěnou dní je mladej kluk v mentálním šoku. A do toho chudák ještě dospívá, rozvádějí se mu rodiče a zažívá první lásku. A to všechno má být jakože v kontrastu s tím, jak pod povrchem zcela implicitně bublá ten vnitřní rozkol a trauma... Bohužel se mi podařila interpretace, ale naladit se na to emočně naopak vůbec ne. Nevím proč, nápad to byl dobrej, ale prostě to šlo mimo. Takže pro mě osobně ve výsledku jenom mix otravné hudby a natahovaných dutých scén, kterej oproti všem očekáváním silně nudil i na 85 minutách. Sorry Gusi, třeba příště. (15.07.2020)